V zaprášených banánových krabicích na půdě jsem sice nenašla to, co jsem původně hledala, ale za to jsem našla to, co jsem nehledala. Na dně jedné z nich jsem objevila staré příběhy Rychlých šípů. Různobarevné sešity plné kultovních příběhů ještě ze šedesátých let. Rázem jsem zapomněla, kvůli čemu jsem se na půdu vypravila, vyndala jsem je z krabice a odnesla si je do obýváku, kde jsem s nimi strávila celý večer.

Jenže když je vaše práce zároveň vaším koníčkem, jako je to u mne s oblečením, tak vám prostě prosákne do všeho, třeba i do Rychlých šípů. A právě při jejich nostalgickém prohlížení jsem si uvědomila, že všichni hlavní aktéři (pět členů spolku Rychlé šípy plus tři členové nepřátelského Bratrstva kočičí pracky) jsou ve všech příbězích víceméně pořád stejně oblečení.
A jasně jsem uviděla, jak je to vlastně užitečné, a že bychom si, my ostatní, z nic možná měli vzít příklad. Ptáte se proč?
Protože ve stále stejném oblečení jsme pro své okolí, obdobně jako hrdinové pro své čtenáře, jasně rozpoznatelní, originální a více autentičtí.

A pak mě napadlo – spojit své poznatky z oblasti symboliky barev a psychologie oblékání s charakteristikou jednotlivých postav tohoto skautského komiksu a najít mezi tím vším nějakou souvislost.
A vzala jsem to zleva – jednoho po druhém.

• Rychlonožka má zrzavé vlasy a jeho trčící sestřih na ježka přesně vystihuje jeho rošťáckou, přímočarou, až trochu prostořekou, ale upřímnou a dobrosrdečnou povahu. A nosí, jak jinak, než tričko červené barvy. Vždyť červená barva je barvou akce, rychlosti, dynamiky, životní síly, ale také barvou srdce čili srdečnosti.
• Jarka Metelka má tmavé vlasy a je oblečen celý v modrém. Konkrétně v jasnějším, v takovém „oceánsko – nebeském“ odstínu, který nese energii víry, touhy, ideálu, důvěry, širokých obzorů, bezhraničnosti. Což plně koresponduje s Jarkovou náturou. Je rozvážný, přemýšlivý, přináší nové vhledy a nápady. (On byl autorem samotného názvu „Rychlé šípy“.)
• Mirek Dušín je vedoucí klubu. Je blonďatý a chodí oblečen ve žlutém triku. Jeho základním charakterovým rysem je výjimečný smysl pro čest a hrdost, za každou cenu se snaží hájit pravdu a ctít přátelství. Mirek Dušín se vryl do obecného povědomí jako typ nereálně dokonalého kladného hrdiny. Je to takový sluníčkář, jak by se dnes řeklo.
  A v jaké jiné barvě by asi tak mohl chodit – než ve žluté? Žlutá je barva slunce stojícího na zenitu, barva vůdčího postavení a osvícení. Žlutá v sobě nese moudrost a inteligenci. Je to pozitivní barva dobré nálady.
• Červenáček je známý pro svůj typický módní doplněk – červenou čepičku. Občas se díky své přílišné horlivosti a vznětlivosti dostane do problémů. Inu, červená čepička symbolizuje horkou hlavu. Na sobě nosí dvě základní barvy v plně sytém odstínu – červenou a modrou, což jeho temperamentní a ctižádostivou povahu jen potvrzuje.
• Jindra Hojer je blonďatý chlapec. Dalo by se říct, že je ze všech pěti „nejjemnější“ a nejupravenější. Jeho pečlivě uhlazenou ofinu doplňuje bílé triko, které si zachovává čisté navzdory všem akcím, do kterých se Rychlé šípy pouštějí. Inu, vždyť bílá je symbolem nevinnosti, čistoty, ale také perfekcionismu. 

Moje hledání souvislostí by bylo neúplné, kdybych nezmínila i druhou partu – Bratrstvo kočičí pracky, která je protiváhou charakterních a čestných Rychlých šípů.

Bratrstvo kočičí pracky je obskurní spolek tří hochů pochybných charakterů. Rychlým šípům se neustále snaží škodit, jenže jejich zlé úmysly se vždy obracejí proti nim. Svůj název zakládají na uříznuté kočičí tlapě, které přisuzují okultní, kouzelnou moc. Zde jsou její členové – na obrázku zespodu nahoru:

• Dlouhé Bidlo je zakladatel a vůdce bratrstva. Je to skutečně dlouhý, rachitický, až pavoučí chlapec. Jeho outfit je celý hnědý. Působí starší, než ve skutečnosti je. Hnědá barva je barva zemitosti, izolovanosti, poklidu, melancholie a vážnosti. A přestože právě on byl hlavním strůjcem všech akcí namířených proti Rychlým šípům, ve mně vždy vzbuzoval pocity smutného hrdiny, kterého mi bylo spíše líto.
• Štětináč je hoch, o kterém víme především to, že jeho zálibou je chov krys a myší. Je zpustlý, bydlí v domě číslo 13 a jeho rodiče ho vyhnali z domu. Na mně působí tak, jako že má spíše „špatnou karmu“, než že by byl opravdu zlý a zákeřný. Oblečen chodí v červeno-modrém (podobně jako jeho charakterní protihráč Červenáček), jenže na rozdíl od Červenáčkových sytých barev, jsou ty Štětináčovy jaksi pobledlé a zaprášené. Což může značit i to, že má v sobě jistý potenciál, který díky nepříznivým okolnostem, nemůže projevit.
• Bohouš je nejmladší člen bratrstva. Je typický tím, že nosí – slovy komiksu – svou věčnou kapuci. Zajímavá je jeho „rastafariánská“ kombinace barev – žluto-červeno-zelená, která svým významem všeobecně nabádá k míru, lásce a sjednocení. Jenže Bohouš se zatím nachází ve fázi zmatku. Občas žaluje, občas vyhrožuje, občas brečí. A já z něj, podobně jako z Dlouhého Bidla, necítím typicky zlého, negativního hrdinu. Vidím spíše jednu velkou rozpolcenost, která by se dala přenést na celé generace mladých lidí. Dokonce bych si troufla Bohouše označit jako archetyp rozpolcenosti: „Chci se projevit, ale zároveň se skrývám“.
  
  Třeba jako jeden náš soused. Je to podivný, asi šestnáctiletý mladík. Vlastně ani pořádně nevím, jak vypadá, protože je jeho obličej vždy pečlivě skryt pod tíhou kapuce černé tlusté mikiny. Takže se na straně jedné před světem pečlivě ukrývá, ale na straně druhé naopak na každém svém kroku velmi hlasitě rapuje a přitom mohutně gestikuluje rukama. Zkratka vysílá protichůdné signály – chce být skryt, ale zároveň chce být vidět a křičet do světa.

♦

No, ale teď si představte, že by všichni tihle jednoznačně identifikovatelní hrdinové, byli v každém příběhu úplně jinak oblečení. Tak, jako chodíme dnes my. Ráno v pruhovaném, odpoledne v džínovém, večer v růžovém, druhý den v puntíkatém, třetí den ve sportovním, čtvrtý den v kostkovaném …
Myslím, že bychom se brzy přestali orientovat v tom – kdo je kdo. Čtení by nás přestalo bavit a celá stavba příběhů by se zbortila jak domeček z karet.
Jednotliví členové by totiž ztratili svou jedinečnost, svou identitu.

A stejně jako z příběhů Rychlých šípů vždy vyplynula nějaká návodná moudrost, tak i já chci tímto Foglarovsky laděným článkem předat určité ponaučení:

• Je dobré mít svou barvu. Je dobré mít svůj přesný styl.
• A není vůbec nutné se omezovat jen na jednu barvu, může to být klidně i skupina barev. Ale vždy by měla být ucelená. Mezi barvami by měl být blízký, až sourozenecký vztah. Měly by to být barvy „jedné krve“. Nikoliv každý pes – jiná ves.
• Je dobré objevit a nosit něco, co bude typické právě a jen pro nás. (Originální prsten, náhrdelník, čepice, určitý zdobný prvek, zajímavý plášť, nevšedním způsobem uvázaná šála …..)
• Střídat na sobě spoustu barev, stylů a střihů je schizofrenní. A pro nás samotné, i pro lidi kolem, je to nanejvýš matoucí.
• Objevíme-li své minimum, nejen že bude náš život jednodušší, ale budeme pro své okolí čitelnější a sympatičtější. 
• Držme se krásného slova – jednoduchost. A řekněte si ho pomalu …. jeden duch …
• Ať si nás módní trendy a módní rádci tlačí k tomu – mít všeho hodně, nebát se experimentovat, nebát se barev, být žena mnoha tváří – tak já si naopak myslím, že bychom si právě z minimalismu Rychlých šípů měli vzít dobrý příklad.
• Buďme identičtí! Buďme sami pro sebe typičtí!