Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.

Oceňuji, že některé povedené a nadčasové kousky vyrábí firmy stále dokola, že s novou kolekcí nezmizí z nabídky. Jako třeba tílka se širokými, krajkovými ramínky v Promodu.
Tahle tílka jsou dokonce jedním z mých vůbec nejnošenějších svršků. A to po celý rok, od jara do zimy. A tak jsem se nedávno rozhodla jít si pro nové, pro to samé.

Velmi se mi líbí slovo Matrix a vypůjčila jsem si ho do svého slovníku. Dokonale vystihuje situaci, o které chci právě psát. Situaci, která se týká nás žen.
Matrix je totiž obraz, kterému říkáme realita. Realita, o níž si mylně myslíme, že je to pravda! Ještě jinak řečeno – Matrix je uměle vytvářená realita vydávaná za skutečnost. A nemusíme se dívat jen na sci-fi filmy, abychom něco takového uviděli. Stačí jen být ženou v dnešní době.

Do obchodu mě nalákala žlutá kabelka, která svítila skrze výkladní skříň až na ulici. Nějakou takovou jsem si chtěla pořídit. Jako jiskru k mému černému oblečení. Vcházím do obchodu.
Za ta léta praxe už ale nakupuji trochu jinak, po svém. Rychlým pohledem přelétnu obchod, abych se stejně vrátila k té, která mě dovnitř nalákala.

Dříve jsem chodila. Naběhly jsme do nákupního centra a braly obchod po obchodu. Procházely, rozhlížely, vybíraly a zkoušely. Nakonec klientka nakoupila. Za tisíc, dva, pět, deset, dvacet … jak jí bylo libo. Ale jednoho dne jsem s tím skončila. Přestože to byla výrazná část mého příjmu, rozhodla jsem se, že už v tom nebudu pokračovat. A to z těchto důvodů:

Byla jsem na „dámském“ bazaru. Každá si tam mohla pronajmout stoleček a prodávat svoje věci – oděvy, obuv, doplňky, kabelky a šperky.
Miluji to! Tuhle atmosféru módy, trhů, takovéto hledání, probírání, hadříky, štendry a ramínka. Užívám si to. Včetně pocitu vděčnosti za každou takovou akci. Dětských bazárků je všude jak hub po dešti, ale největší objem nenošených a zbytečných věcí není mezi dětmi, ale mezi ženami! Prostě díky za všechno, co bojuje proti plýtvání, hromadění a co pootočí pomyslným kruhem nenošených věcí v našich skříních.