V sobotu 21. prosince jsem na ČT2 shlédla zajímavý dokument „Marylin – aukce jednoho života“.  Šlo o nevšední pohled na život Marilyn Monroe skrze její pozůstalost. Ta prostřednictvím putovní výstavy objela svět (v roce 2013 byla i v Praze) a skončila v Los Angeles, kde byly tyto její osobní věci, šperky, obuv a oděvy předány do ostře sledované aukce a nabídnuty k prodeji.

A mně během tohoto pořadu provokativně napadala otázka, kterou bych zde ráda hodila do placu:

Co by po nás, po lidech žijících právě teď, zůstalo zajímavého, co by stálo za to nabídnout do aukce? Co z předmětů, které dnes kupujeme a užíváme, by se mohlo reprezentativně ocitnout na mramorovém pultu aukční síně?

Když si vzpomenu, co jsem sama před léty občas kupovala. Když vidím, za co dnes lidé hromadně utrácejí. Když vidím všechny ty levné obchody plné košů a regálů (Kik, Pepco, Vše za 39, Zlevněnka …). A když si představím, jak mizerný dnes mají lidé k věcem vztah, jak nejsou vedeni k tomu vnímat kvalitu, vkus a jak se nadobro odnaučili se o své věci starat, tak se až bojím představit, co by v oné pomyslné aukční síni asi tak mohlo stát?

• Místo jednoho hřebenu na vlasy, stříbrného s gravírovanými ornamenty, by tam mohly být tři plastové – jeden trochu ulámaný, druhý plný zacuchaných vlasů a třetí – kartáč s vypadanými hroty.
• Místo štětce na pudr se zdobným mahagonovým držadlem by tam byl plastový s oprýskaným logem Avon, jehož umělé štětiny nikdy nezažily vyprání v jemném šampónu.
• Místo nablýskaných kožených elegantních střevíců Salvatore Ferragamo by tam stály několikery sešlapané tenisky z koženky, která už se ve špičce loupe.
• Místo šatů propracovaného střihu z krejčovského salónu, které lichotivě modelují ženskou postavu, by na pultu ležela haldička šatů z polyesteru, který mezi prsty nepříjemně skřípá, nebo z řídké muchlající se viskózy,  v délce kratší než „slušivé“, aby se na látce ušetřilo. Šaty přezdobené, aby se líbily co nejširší vrstvě žen. Šaty v pase na gumičku, které devastují postavu, ale jsou jednoduché na ušití. Zkrátka šaty, z nichž levnost čiší na každém kroku, protože proč si kupovat jedny šaty drahé, když můžu mít deset levných?
• Nebo kabelka. Proč mít jednu krásně propracovanou, s precizně rovnými švy, z hladké usně, která časem zraje jako víno a získává na ceně, když za tu cenu můžu mít minimálně pět koženkových, z nichž ani jedna po pár nošeních nemůže prozradit nic víc než jen – jsem obyčejná, jsem bezcenná, jsem tuctová.
• Místo jednoho osobního porcelánového hrnečku, který udělá z každého čaje nebo kávy malý obřad, by se tam trapně krčila skupinka hrnků s otlučenými okraji a pobledlými firemními nápisy jako následek mytí v myčce, protože honit a šetřit čas je dnes cennější než šetřit věci.
• Mohla by se na ctihodném místě aukční síně ocitnout vaše podprsenka? Je krásně vypracovaná, hedvábná, s krajkou? Je to ozdoba vašeho těla i vašeho prádelníku? A nebo je to vytahaná, sportovní, především funkční a výsledku taková nanicovatá chudinka, kterou není radno nikde ukazovat?
• A co šperky? Místo jednoho skvostu se skutečnými kameny spíše vidím změť bižuterie smutně do sebe zamotanou. A místo důstojné úschovny –  šperkovnice – plastovou krabičku od margarínu nebo v lepším případě plechovku od čaje.
• A co krásný osobní parfém? Takový od skutečných parfumérů? Bohužel vidím spíše několik plastových antiperspirantů –  s vůní tak syntetickou, že hlava bolí a účinkem tak drastickým, že tělo pláče!
• A kartáč na boty a šaty nevidím vůbec žádný.

Myslím, že nemusíme být Marilyn Monroe, abychom si mohli dovolit krásné věci. Myslím, že máme peněz dost. Možná až moc! Jen s tím vysokým komfortem neumíme dobře nakládat. Nejsme vůči sobě a životu gramotní. Místo, abychom si uvědomili, jak málo věcí ke svému životu potřebujeme, a tudíž si je dopřáli v té nejlepší kvalitě a kráse, tak se necháváme zatáhnout do her, které jsou s námi hrány. Třeba na hru – Mít neustálý strach z nedostatku, na – Mít všeho hodně, a nebo na hru s názvem Honba za nekvalitní kvantitou. 

A naopak jiné hry nás zase odnaučují hrát. Třeba hru na to, abychom si svoje věci opravovali, starali se o ně a vážili si jich. Na této hře, bohužel, nikdo nemá žádný zájem. Kdo by pak totiž kupoval stále nové a nové levné šunty, kdybyste měly věc jedinou, tak kvalitní a tak se o ni starali, že by zdravě stárla a získávala na ceně spolu s vámi a vydržela vám třeba i celý život?

A přitom by stačilo málo. Koupit si ve své kategorii jen jediné a to nejlepší, co si aktuálně můžu dovolit. Třeba se při rozhodování – koupit či nekoupit – sama sebe zeptat: „Bude tahle věc dostatečně důstojná mé osoby? Je natolik cenná, aby mohla být mojí pozůstalostí? Co by o mně potom vypověděla?“
A nebo by to byla spíše tato odpověď: „Byla to dáma, která měla jen levné věci, o které se příliš nestarala. Byla to dáma, po které zůstala jen hromada plastu …. Má někdo zájem? Vyvolávací cena pět korun?!“