Tento můj příběh ukazuje názorně hned několik chyb, kterých jsem se sama při nakupování dopustila. Kdybych se skutečně řídila tím, co vím a radím ostatním, tak jsem si mohla ušetřit hodně peněz a zklamání. (Ale zase by nebyl tenhle článek.)
Začalo to tím, že jsem na jiné ženě uviděla náramek – jemný řetízek těsně okolo zápěstí s kulatou ploškou uprostřed – a usmyslela jsem si, že přesně takový chci také mít. Při nejbližší příležitosti jsem se vydala do obchodů a započala s hledáním. Jenže nic ani zdánlivě podobného jsem neobjevila. Už jsem byla unavená a uchozená, když vtom jsem zahlédla něco, co se blížilo mé představě. Přestože to ale nebylo úplně ono, přestože byl i dražší, než jsem plánovala, tak jsem se nakonec rozhodla ho koupit. Prodavačka moje rozhodnutí ocenila (jakpak by taky ne) a započala s balením. Řetízek opatrně nadzvedla, aby ho umístila do firemní krabičky, ale ještě předtím vzala nůžky, aby ustřihla cedulku s cenovkou ……. a šmik …… a spolu s cedulkou ustřihla i řetízek. Vytřeštila jsem oči.
Prodavačka ale kupodivu zůstala klidná, ani ji to moc nerozhodilo. Jen řekla: „Tak bohužel. Omlouvám se. Ale zkuste naši druhou prodejnu na Andělu.“
Ještě pár vteřin jsem tam nevěřícně stála, jako by se ještě něco mělo stát, jako by tohle nemohl být jen tak konec mého usilovného hledání. Jenže žádné mávnutí kouzelného proutku, žádné zacelení řetízku nenastalo, žádný náhradní mi nenabídli, a tak jsem celá zmatená vyšla z obchodu a nevěděla co teď? Samozřejmě, že jsem měla udělat jediné – poděkovat prozřetelnosti, na náramek zapomenout a jít domů. Místo toho jsem se ale odebrala na Anděl a náramek si koupila tam.
A bude tomu už bezmála tři roky a náramek mi leží doma ve šperkovnici. Měla jsem ho na sobě asi tak jednou, maximálně dvakrát.
(Jak to teď píšu, tak se mi ani nechce věřit, že jsem tohle opravdu udělala. Já! Já, která věří na znamení všeho druhu?! Ano, tak slepá a neovladatelná je touha vlastnit něco, co si zarytě usmyslíme.)

♦

Když tento příběh podrobně rozeberu, tak se v něm událo hned několik hrubých chyb naráz.
První se stala hned na začátku – chtít mít pro sebe to, co sluší jiné ženě. A to není jen věc oblečení, to se týká i náramku. I taková drobnost, jako miniaturní kus řetízku na ruku, sluší jen někomu. Náramek mě zaujal právě proto, že krásně ladil s osobou majitelky. A já vyjmula jeden detail z jejího stylu a chtěla ho přenést na sebe. A to je ve většině případů nepřenosné.

Druhou chybou bylo to, že jsem náramek začala shánět! A to přestože moc dobře vím, že hledáním se nic moc zajímavého nesežene. Nejpravděpodobněji to dopadne tak, že se sklouzne k ústupku. A za nějaký čas, až pomine napětí, tak onu ideální věc někde přirozeně objevíme. Ale co teď s tím, když už to máme? Koupíme si i to druhé? Budeme mít dvě podobné věci? A nebo se spokojíme s prvním kompromisem?
Takže: „Neshánějme!“ Správná věc si – právě naopak – musí nají nás. Správné věci se musí dát čas a neznásilňovat ji přílišným hledáním. Však ona se někde objeví, někde na nás vykoukne.

Třetí pravidlo – nenechte se ovlivnit prodavačkou. Nezapomeňte, že prodavačka je tu především od toho, aby vám něco prodala. Je málo osvícených, vyzrálých a charakterních, které by vás upřímně od nákupu odradili, když by cítili, že to není ono. Já znám takovou vlastně jen jednu, a to je navíc prodávající majitelka (a ještě v parfumerii).
Prodavačka ve zlatnictví prostě zavětřila moji chuť si něco koupit a tak se držela v mé osobní zóně, až mě lákavými slovy a ujištěními, jak krásný kousek to je a jak mi sluší, k cílovému nákupnímu rozhodnutí dostrkala.

Čtvrté pravidlo by se dalo nazvat – sledujte drobná znamení. Jaké výmluvnější znamení jsem mohla dostat, než to, že prodavačka přestřihla zlatý náramek těsně před tím, než jsem otevřela peněženku? Měly snad ještě vykolejit tramvaje na trase Národní třída – Anděl? Asi ano. Neuposlechla jsem tak jasné, školácké znamení, a tak si osud řekl: „No tak si tedy dělej co chceš, když neumíš VIDĚT ZJEVNÉ!“
Takže buďme bdělí v situacích jako jsou drobná zkomplikování nákupů. Mohou to být užitečné zátarasy před tím, abychom nakupovali zbytečně. Jako třeba: Když se zboží zrovna vyprodalo. Když vás odkazují na jinou pobočku, na eshop. Když říkají, počkejte hodinku, zrovna nám to vezou. Nebo když říkají – bohužel nebereme karty, ale tady sto metrů odsud je bankomat.

Páté pravidlo je stručné – Když nevíš, tak NE! Jinak řečeno, když máš zrnko pochybností, když si nejsme nákupem jisti, tak nekupujme! Pozor také na to, když „hlava“ začíná vyhrávat nad „pocity“ a našeptává: „Kup si to, kdy zase půjdeš do města? To nevadí, že to není úplně ono, nic není dokonalé. To si upravíš. Do toho zhubneš!“ A když do těchto pochybností na nás ještě začne tlačit prodavačka, když se cítíme jak moucha lapená v síti, tak to nejlepší, co můžeme udělat, je rychle opustit prostor. Odejít rychle z obchodu. Vymanit se z vlivu prodavaček třeba slovy: „Ještě si to musím promyslet. Neumím – nebo – nechci se teď hned rozhodnout. Ještě mám čas.“ Spíše totiž litujeme, že jsme si NĚCO koupili, než jsme si to TENKRÁT NEKOUPILI.

Šesté pravidlo má mystický název – přizvěte k nakupování náhodu. Nekupujme hned, i když se nám to hodně líbí. Dejme si svůj nákup posvětit náhodou. Z obchodu (ale i z eshopu) odejděme a počkejme na to, jestli se nám po věci bude stýskat, jestli na ni budeme i po pár dnech stále myslet. Nechme projít vlnu času, aby ukázala, jestli TO opravdu chceme. A pokud ona věc na nás, když se pro ni za den či týden vrátíme, počkala, pak asi má být naše. A úplně největší posvěcení nákupu náhodou je, když na nás počká až do doby, kdy už stojí polovinu!
Moc se mi líbí citát Alberta Schweitzera:  „Náhoda je pseudonym, který si dává milý bůh, chce-li zůstat inkognito.“`

A poslední pravidlo jako BONUS, které taky není úplně od věci. Dříve než se rozhodneme něco jít kupovat, tak se pečlivě rozhlédněme doma, jestli to už náhodou nemáme!