Pamatuji si, i když je to už víc než třicet let, jak jsem týden před vánoci toužebně čekala, až se můj táta vrátí z noční služby a brzy ráno v trafice koupí podpultové noviny s televiznim programem, abych se dozvěděla, jaké pohádky budou dávat o vánocích. A pak jsem se na ně těšila. Na Pyšnou princeznu, na Princeznu se zlatou hvězdou, na Zlatovlásku, na Honzu málem králem.
Byl to krásný týden těšení.
Vnímám to podobně, jako – že cesta je cíl …
Těšení je také cíl.
Možná lépe … těšení je cílová rovinka, ve které je pocit štěstí na samotném vrcholu. A jakmile jednou nohou překračujeme cílovou pásku, už stejně jak měsíc vteřinu po úplnku – ubývá.

Dále si vzpominam, jak jsem se, ne dny, ale týdny dopředu, těšila, že (opět s tátou)  pojedeme do Prahy do Tuzexu na Roztylském náměstí pro džíny. Vybirala jsem si je tam obzvlášť pečlivě, protože jsem věděla, že tyhle džíny budou moje uniforma na celý příští rok. Že je budu nosit do školy, do parku, na školní disco i na první rande. Že je budu nosit k tričku s Mickey mousem, které jsem si koupila na dovolené v Jugoslávii, ke světle růžové halence, kterou mi máma na šicím stroji Veritas přešila z tátovy bavlněné košile, i k halence z Jitexu Písek.

Vlastně si uvědomuji, že dnes svými články a prací stylistky lobuji za to samé, co jsem dělala přirozeně v době, kdy poptávka vysoce převyšovala nabídku. V době, kdy jsme museli o tom, co budeme nosit přemýšlet, toužit po tom, hledat to, vážit si toho a starat se o to, aby nám to vydrželo, co nejdéle.

Dnes je to naopak. Džínových kalhot je všude plno. Nehorázně plno. Ale devadesát procent z nich už nemá tu kvalitu jako ty z mého mládí. Už nevydrži každodenni sezení ve školní lavici, rande na louce a pravidelné nedělní praní, aby byly v pondělí ráno čisté. Dnes nemusíme toužebně doufat, že se seženou bony, že když to klapne, tak možná příští měsíc budou džíny!

Dnes se ani nemusíme těšit na to, že o vánocích uvidíme svou milovanou Popelku, protože si ji můžeme stáhnout na internetu nebo v nejhorším případě koupit na dívídíčku za třicetdevět korun.
Dnes si stačí vzpomenout, a kdykoliv se nám zachce, třeba i v neděli v podvečer  si můžeme zajet do obchodniho centra, kde mají stovky džinů, ale vlastně ani jedny pořádné (pardon, možná jedny jo :-)

Tahle úvaha mě napadla, když jsem sedla k počítači a hledala parfém, který jsem si plánovala koupit. Našla jsem ho hned. Měla jsem ho vyzkoušený, očichaný, stačilo pouze kliknout na tlačítko Koupit. Dokonce na mě vpravo dole vyskočilo okénko „Máte nějaký dotaz? Jsme On-line“. A tak jsem se zeptala. Během pár sekund mi někdo na druhé straně odpověděl (nechápu, proč teď večer sedí u počítače a nedělá raději něco zajímavějšího), že parfém mají, že mi ho ještě dnes zabalí a zítra odešlou a pozítří ho můžu mít doma.
No to je přece krása! Jak všechno můžeme mít ještě dřív, než si vlastně jsme opravdu jistí, že to opravdu chceme. Poděkovala jsem za odpověď s tím, že až budu mít cestu, tak se zastavím přímo v jejich obchodě. Chci se na ten nákup totiž těšit. Aspoň pár dní. A nesmím zapomenout ani na neméně důležitý moment prodlevy. Během doby těšení se totiž může klidně stát, že zjistíme, že tu věc vlastně ani tak moc nechceme. Že nás ta chuť přešla.
Na rozdíl od současného nakupování formou Koupit hned teď a Zítra u Vás :-)