Nikdy jsem nebyla vysloveně sportovní děvče. Na základce jsem mívala z tělocviku dvojku. Výmyk na hrazdě byl pro mě nedostižná meta a vybíjenou, kterou jsme hráli prakticky pořád (což z dnešního pohledu cvičitelky vnímám jako fakt velmi bídnou náplň tělesné výchovy), jsem nesnášela. Neměla jsem dost síly a bála se míče, který letěl závratnou rychlostí přímo proti mě.
Tělocvik zkrátka nebyl pro mě to pravé. Byla jsem jiná. Ráda jsem psala slohové práce, dobře jsem kreslila a víc mi záleželo na tom, abych byla hezky oblečená.

Měla jsem kamenný obchod. Měla jsem – je minulý čas. Už ho nemám. Zavřela jsem ho, protože e-shop vydělával víc. Když jsem ho zavírala, myslela jsem si, jak jsem na to vyzrála. Myslela jsem si, že odteď bude můj život už jen procházka růžovým sadem. Už žádné starosti – jen vydělávání peněz! Žádný nájem, žádný plat prodavačky … A už velmi brzy jsem zjistila, že to není až tak úplně jednoznačné. 

Tuto větu jsem objevila v mé oblíbené knize „Jak dělat, co vás baví, a dostat za to zaplaceno“, kterou jsem zde na blogu již jednou zmiňovala (v článku o Picassovi). A stejně jako „Picasso“ měla i tato myšlenka na mě ohromný vliv.
Přestože je to kniha o práci, podnikání a o penězích, vnímám tuto větu jako univerzální a obecně platnou a lze ji aplikovat na jakoukoliv oblast ve vašem životě. O co jde? Cituji z knihy:

Užívala jsem si svoje první podnikání. Radovala se ze své nezávislosti. Nikdo mi neříkal, co mám dělat, jaké zboží nakupovat, jaké nenakupovat, jaké dávat ceny, jak se mám chovat k zákazníkům, jak se tvářit, jak se netvářit … Nikdo mi ale také nedával každého patnáctého plat …. ale o tom nechci psát, s tím jsem počítala ..