Předně musím trochu upřesnit název článku. Ano, navrhovala jsem oblečení, ale rozhodně jsem sama sebe nikdy neoznačovala za návrhářku. Jen používám slovo navrhovat, protože neznám jiné vhodnější synonymum. Návrhář je pro mne někdo, kdo tvorbou oblečení plně žije, kdo pravidelně tvoří kolekce a pořádá přehlídky. A to já nebyla.

Píšu o tom neustále. Že je třeba k oblečení přistupovat zodpovědněji. Nebýt pouhou loutkou, která nakupuje v nevědomosti a strká hlavu do písku před tím, jak současný, nejen módní, marketing se ženami manipuluje.
A z toho plyne, že jsem velkou propagátorkou „druhého života oblečení“. Už ani nevím, kdy naposledy jsem koupila novou věc (výjimečně si koupím nové boty) v „normálním“ obchodě, tedy v obchodě z první ruky.

Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.

Tvorbou, psaním a focením, svých blogů trávím spoustu času. Kdybych tento čas věnovala e-shopu, stylovému poradenství, či jiné přímo výdělečné aktivitě, měla bych z toho velmi slušný příjem. A tak jsem si jednoho dne řekla, že je na čase, aby mi moje blogování „něco hodilo“, protože je tuze pěkné, když vás něco baví, ale účty se platit musí!