Do mého zlatého fondu kinematografie a zároveň do pomyslné pokladnice mých nutných letních nezbytností patří film Rozmarné léto. […]
věřím
Sedím ve vlaku a vracím se z Brna do Prahy. Byla jsem tam, dalo by se říci formálně […]
Tento článek jsem původně plánovala jen pro svůj e-shop. V loňském roce jsem totiž do své nabídky zařadila […]
Dnes to ještě nebude pokračování článku o Popelce, který jsem minulý týden avizovala, ačkoliv jsem jednu fotku z […]
Jednou ze služeb, které nabízím, jsou konzultace stylového sebepoznání. Na židli pravdy u okna mého ateliéru, mezi desítkami, […]
Ze swapu jsem si odnášela celý štos starších čísel časopisu Marianne. Směnila jsem je za svou nepoužívanou kosmetiku. Časopisy si ráda prohlížím, ale nechce se mi za ně utrácet. Bohatě mi stačí ty z druhé ruky. Stejně se v nich píše pořád to samé. S časopisy je to podobné jako se to říká o módě: že je jako sud, do kterého se vrší trendy a když se sud zaplní, tak se jen otočí a jede se to celé nanovo.
Věta, která byla řečená v detektivním seriálu Mělas to vědět (v hlavních rolích Nicole Kidman a Hugh Grant), který rozhodně doporučuji ke shlédnutí. Je dramatický, napínavý i estetický napohled (myslím seriál, ne Hugh). Je to psychologický příběh o obratu poklidného života do zlého snu nejistoty a navíc módně velmi inspirativní a vkusný.
Před pár dny jsem si v naší obecní schránce na časopisy „Přečti a vrať“, u které se zastavím vždy cestou z ranní procházky, vzala jedno odložené číslo časopisu Vlasta (17/2022). Doma jsem si pak udělala kávu a posadila se s ním ke stolu. A aniž bych se na něj nějak příliš soustředila, spíš jsem jen tak zběžně listovala, pročítala nadpisy, prohlížela obrázky, až jsem došla ke stránce, zřejmě pravidelné rubrice, otázek a odpovědí známým osobám.
„Chci být více ženská!“ je jedno z hlavních zadání mých klientek stylového sebepoznání. Je to jedna z nejčastějších odpovědí na mou otázku: „Proč jste tady?“
A když po úvodním šálku čaje a teoretickém rozboru barevné typologie a barevné hloubky přijdou na řadu jejich oděvy, které si s sebou na konzultaci přivezly, shledávám, že jde většinou o věci, které byly pořízeny právě na kompenzaci tohoto nedostatku vlastní ženskosti: éterické šály, dlouhé sukně, květované halenky a spousta bižuterie.
Na výstavu módy ve Sládečkově vlastivědném muzeu v Kladně s názvem „Žiju v první republice“ jsem se vypravila […]
Líbí se mi staré české připodobnění o tom, že když je něčeho hodně, tak se říká, že se […]
Po dlouhé době jsem udělala výjimku a přidala jsem se k manželovi, který seděl v obývacím pokoji a díval se na televizi na zábavný pořad Karla Šípa Minišou.
Zábavné „rozhovory“ nemusím už z principu. Nemohu se zbavit divného pocitu z toho, že dva nebo více lidí sedí u stolku, baví se a v hledišti tomuto jejich bavení jen tak přihlížejí více než desítky lidí (a u obrazovek pak další miliony).
Svůj letošní pravidelný víkend s jógou jsem místo obvyklého května naplánovala až na začátek září. Jsem obezřetná a termín skupinového cvičení v hotelu na jaře mi letos připadá ještě jako nereálný. Pravidelně, už více než pátým rokem, se koná na stále stejném místě, v hotelu Krakonoš uprostřed přírody na okraji Mariánských Lázní.
Párkrát mě sice napadlo, že bych změnila místo a zkusila najít i něco jiného, jenže to nikdy nedopadlo. Hlavně asi proto, že nejsem přítelem hledání. Věřím, tedy spíše jsem si tím jistá, že vůlí hledání málokdy něco najdeme.
Dobré umělecké dílo, literární, divadelní, filmové …, čili takové, ve kterém se objevují osoby, se od toho, řekněme, […]
Stručný obsah příspěvku zde není uveden, protože je tento příspěvek chráněn heslem.
Televizi sleduji jen málo a to málo ještě velmi pečlivě třídím. Mám ráda starší českou tvorbu jako třeba Rozmarné léto, černobílé detektivky s Rudolfem Hrušínským a ze zahraničních Hercula Poirota a Slečnu Marplovou, seriál Durellovi ….
Nenechte se mýlit, nemám na mysli převlékání se do kostýmů z peří na karneval v Riu nebo v Benátkách. Mám na mysli dnes úplně běžné odchylování se od naší přirozené podoby, jež nám, bohužel, naše civilizační vymoženosti dovolují.
Například – již od útlého věku se běžně setkáváme s tím, že je nejen naprosto normální obarvovat si vlasy, ale že je to téměř nutnost. Že když zůstaneme tak jak jsme, v obyčejných hnědých vlasech, tak jaksi nebudeme dostatečně hezké!
Předně musím trochu upřesnit název článku. Ano, navrhovala jsem oblečení, ale rozhodně jsem sama sebe nikdy neoznačovala za návrhářku. Jen používám slovo navrhovat, protože neznám jiné vhodnější synonymum. Návrhář je pro mne někdo, kdo tvorbou oblečení plně žije, kdo pravidelně tvoří kolekce a pořádá přehlídky. A to já nebyla.
Po roce 2000 vtrhla do našich knihkupectví a do našich životů velká smršť.
A ta s sebou přivála teorie o tom, že člověk může mít vše, co si přeje. Stačí jen znát ty správné informace a tajemství. Stačí jen pochopit nové souvislosti, přenastavit svou mysl a věřit.
A já byla těmto myšlenkách obrovsky nakloněná. Koupila jsem si mnoho knih (Vesmírný objednávkový servis, Tajemství ….) a tuto teorii přijala za svou. A pak už jsem si objednávala z vesmíru jak shopaholička v nákupáku. Objednávala jsem si parkovací místa, místa v restauraci, úspěch, peníze …
Winter in Paris 