Kamarádek nemám mnoho. Dalo by říct, že jich mám spíše méně než-li více. A ještě vlastně docela nedávno jsem si myslela, že ty „staré kamarádky“, které znám již z mládí, jsou pro mne mnohem cennější, než ty novější, které znám jen kratší dobu. Že zkrátka svazky, které mají společnou dlouhou historii, tak mají vyšší hodnotu. Podobně jako třeba archivní vína nebo starožitný nábytek.

Závist je prý jedna z nejhorších vlastností. Říká se to. Z pohádky to ví každé malé dítě. Ale když už se vám to přihodí, tak co s tím naděláte? Jak s tímhle pocitem, který se odněkud vynořil a nutkavě se vám vkrádá na mysl, naložit?
Co s tím jako máme dělat, když je to tak špatná věc?! Jak se dá na něco, co je silnější než já, zapomenout?

Na Facebooku na mě vyskočil článek populárního portálu pro dobrou náladu „Mějte se rády takové, jaké jste. Vypadat můžete podle libosti“. Název mě zaujal, tak jsem klikla a pustila se do čtení …
Ovšem obsah, (který zřejmě psal muž) byl o tom, jak se ženy zbytečně a bolestivě honí za krásou a přitom prý na ní vůbec nezáleží, mě přinutil zareagovat.

Když mi bylo čtrnáct, měla jsem 50 kilo a několik mindráků. A ani k jednomu jsem neměla důvod. Pozorovala jsem svoje (úplně ploché) břicho, které jsem já ovšem považovala za nemožně velké. (Co bych dnes za takové dala!)

A pak čtu, jak Aňa Geislerová o sobě píše, že přibrala a že má celulitidu.

A jak dvacetiletá modelka používá krém na vrásky a jak se hroutí z toho, že není vůbec hezká.

Za prvé – Je snadné objevit krásu na dovolené na safari, když pozorujete zebry na pozadí obrovského zapadající slunce a s kulisou omamných zvuků Afriky. (Ale musím podotknout, že nesmírně obdivuji každého, kdo se tam vydá. Já nejsem totiž vůbec žádný dobrodruh a dám maximálně Řecko :-)
Je snadné objevovat krásu v nekonečně dokonalých scenériích přírody, v luxusním hotelovém apartmá se see view a s all inclusive.

Inspirovala mě moje osobní příhoda. Posílala jsem do jedné galerie v Olomouci zásilku s objednanými keramickými plastikami. A navíc – jako dárek – jsem jim k zaplacenému zboží přibalila ještě spoustu malinkých keramických obrázků. Řekla jsem si: „Nechci je už prodávat, tak ať v Olomouci udělají radost! Ať je rozdají svým známým nebo zákazníkům …“ Kdybych tyto obrázky přepočítala na peníze, bylo by to minimálně za 3 – 4 stovky. Prostě malé a vcelku hodnotné dárečky.

Pokud ano, pak je vše v nejlepším pořádku a ani byste nemusela číst dál … ale zkuste to, ono se to totiž nevztahuje jen na tuto oblast.
Tato kartička na mě nedávno doma odněkud vypadla, když jsem uklízela. Úplně jsem na ní zapomněla. Dostala jsem ji kdysi na veletrhu kosmetiky od firmy Havlíkova apotéka (zmíněna také v tomto článku). Stojí na ní zhruba to, že si ji mám umístit doma na nějaké frekventované místo a často se na ní dívat, až budu přesvědčená, že jsem skutečně krásná.

Dozvěděla jsem se, že existuje Teorie Scarlett Johansson. (Objevila jsem ji v knize s podivným názvem „Dokonalá žena je blbka“ od francouzských sester Girardových.) A potěšilo mě, že se také někdo jiný pozastavil nad tím, co zaráží i mě. Podtitulem článku o Scarlett je: „Neboli jak malé prasátko celému světu vnutilo představu, že je sexbomba!“