Nenechte se mýlit, nemám na mysli převlékání se do kostýmů z peří na karneval v Riu nebo v Benátkách. Mám na mysli dnes úplně běžné odchylování se od naší přirozené podoby, jež nám, bohužel, naše civilizační vymoženosti dovolují.
Například – již od útlého věku se běžně setkáváme s tím, že je nejen naprosto normální obarvovat si vlasy, ale že je to téměř nutnost. Že když zůstaneme tak jak jsme, v obyčejných hnědých vlasech, tak jaksi nebudeme dostatečně hezké! Jen vzpomeňte na reklamní slogany … Marketing vlasových přípravků si dokonce dovoluje ze svého arzenálu vytáhnout ten nejtěžší kalibr a tvrdit, že teprve tehdy, až se obarvíme, tak budeme samy sebou!

Cítíte tu nebetyčnou nesmyslnost!?

Obarvit se – či jinak změnit svůj původní přírodou daný vzhled – je jako nasadit si cizí peří. A opravdu si myslíte, že lze být sama sebou v cizím peří? Nevylučuje snad první část věty tu druhou?

Mezi námi a jinými živými organismy totiž není až tak veliký rozdíl. Všichni jsme součástí dokonale fungujícího systému přírody.

A k tomu, kým máme na této planetě být, čím jí máme být prospěšní, nás vybavila stejně dokonale jako každého jiného tvora. Jako každou květinu, každého ptáčka i každou šelmu. A náš vzhled, jehož jedním z dílků je naše barevnost, je právě tím rychlým a prvním rozcestníkem, jak a kudy se naše životy mohou dále ubírat.

Vezměte si třeba myš.
Když bude na poli nenápadná, tak jí z ptačí výšky žádný predátor neuvidí a tudíž neuloví, a její život se může odvíjet dál.
Jenže představme si situaci, že se jedné takové myšce přestane její šedý a nudný myší život líbit. Je nespokojená. A tak zapřemýšlí, poradí se … a rozhodne se, že ze sebe – třeba obarvením se na platinovo – udělá takovou myší hvězdu a vystaví sama sebe na poli na odiv. A pak už je jen otázkou času, kdy kolem poletí hladové káně, spatří ji a slupne ji jako malinu.

A další otázkou je – kdo slupne nás?
A nenechme se oklamat tím, že následky svých změn nevidíme tak markantně a hned z vteřiny na vteřinu. Nic na světě se neděje jen tak pro nic za nic a vše, co uděláme přinese své následky. I to, že na sobě něco změníme.
Jen tím, že jsme ve svých životech příliš zainteresovaní, že je žijeme den po dni, tak hned nevidíme celkový obraz našeho jednání. Ten se může formovat měsíce, roky …

Člověk je jediný tvor na této planetě, který svou jedinečnou výbavu mění. Žádný jiný to nedělá. Všichni ostatní žijí s tím, jak to dostanou do vínku.
Nedělají ze sebe nikoho jiného.

Do okolního světa zapadáme jako kolečka do hodinek. A tím, že si ta svá kolečka upravujeme, upilujeme, zvětšíme, zmenšíme, přebarvíme, tak už do dokonalého soukolí světa nemůžeme dobře pasovat. Už náš život nemůže tak dobře klapat.
Stane se to, že buď nezapadneme nikam, což se může projevovat tím, že máme dojem, že nikam nepatříme. A nebo ve svém pozměněném kolečku naopak zapadneme úplně někam jinam. Někam, kde bychom ale normálně neměli být.

Přebarvené vlasy, ztenčené či naopak zvětšené obočí, operačně upravené tělesné proporce, oblečení kupované pod návalem emocí či diktátem módy, to jsou tak obrovské změny, že okolní svět vůbec nemůže tušit, kdo se pod tímto nánosem nachází? Je to maska svého pravého já. A jak lze přistupovat k masce, když nevíte, kdo pod ní je?

A zásadní otázka, která z toho všeho vyplývá – jak mohu dostávat od světa správné informace pro svůj život? Jak mne může život navigovat, když neví, jestli jsem myš, liška nebo růžový plameňák? Jestli jsem křehká orchidej nebo pichlavá opuncie?

Naše vlasy jsou jako taková anténka, kterou když ovšem přebarvím, tak je to jako bych na ni v éteru zachycovala úplně jinou, cizí frekvenci. Vysílání pro někoho jiného.

Jsem-li původní barvou bruneta, tak nemůžu očekávat, že mi do života přijdou stejné situace, stejné nabídky, stejní muži, jako když se přebarvím na blondýnu či dokonce na růžovou cukrovou vatu?
To pak na svůj nový vzhled nalákám někoho jiného, někoho kdo se k mému původnímu, skutečnému nastavení, ale vůbec nehodí!
A co já s ním pak budu dělat? Nedejbože, kdybych si ho vzala za muže?

Myslím, že je to vlastně velmi jednoduché. Že je nejlepší smířlivě složit veškeré zbraně snažení a pokorně kapitulovat a přijmout to, co mám.
Ono ani nelze být někým jiným. Mohu být jen sama sebou. A být sama sebou neznamená vymýšlet pro sebe rádoby originální kreace, ale naopak objevit krásu v tom, co mám.

Tedy hledat své dary, hledat svou krásu. Hledat – jako pod vánočním stromečkem ještě nerozbalené dárky – namísto toho, abychom je odmítli, toužili po jiných a zavrhli je ještě dřív, než jsme poznali, co v nich vůbec je.

Neměli bychom měnit a ničit svou výbavu od přírody, svůj kód, své osobní nastavení, svůj software, protože náš přirozený vzhled je vlastně takový náš životní orientační kompas. A je velmi pošetilé se na spletité životní cestě zbavovat toho vůbec nejcennějšího, co vlastníme.