Ze swapu jsem si odnášela celý štos starších čísel časopisu Marianne. Směnila jsem je za svou nepoužívanou kosmetiku. Časopisy si ráda prohlížím, ale nechce se mi za ně utrácet. Bohatě mi stačí ty z druhé ruky. Stejně se v nich píše pořád to samé. S časopisy je to podobné jako se to říká o módě: že je jako sud, do kterého se vrší trendy a když se sud zaplní, tak se jen otočí a jede se to celé nanovo. Takže proč tedy kupovat časopisy nové, když se to samé dozvíme i ze starých. I když přece jeden rozdíl v nich je: v těch starých jsou „estetické hodnoty“ ještě v pořádku. Ženy v nich vypadají jako ženy, krása je v nich harmonická a ještě nikdo si v nich netroufal, tak nestydatě jako dnes, vydávat invazivní plastické operace za něco zcela běžného, srovnatelného s ondulováním vlasů.
A navíc – hezčí titulní stránku, než mělo historicky první české ELLE v dubnu 1994 s Danielou Peštovou, které jsem si tehdy nesla z trafiky domů jako velkou svátost, už žádný módní časopis stejně nikdy mít nebude.

…

…

A hned v prvním čísle z onoho štosu lesklých časopisů, který jsem otevřela, dokonce hned na samém začátku, přímo ve fejetonu šéfredaktorky, jsem zahlédla něco, co mne přimělo k jeho přečtení. Měl název Tak bych chtěla vypadat a šéfredaktorka v něm přiznává (což oceňuji), že její profilová fotka je počítačově upravená do podoby, jakou by správná šéfredaktorka měla mít, ale že ve skutečnosti tak dobře nevypadá.

…

…

Mrknu tedy nahoru a mrknu dolů. A pak pozorněji. Znovu pečlivě prohlížím horní, rádoby krásnější verzi, a pak pečlivě prohlížím spodní skutečnější verzi, údajně tu horší.
A hned první co vidím, je, že to vůbec nevypadá jako by to byla jedna a ta samá žena. Jedna s druhou nemají nic společného. Jiná tělová barva, jiný tvar obličeje a především úplně jiné charisma. Jsou to dvě různé ženy. Paní šéfredaktorka není vylepšená – je předělaná.
A já se ptám – kdo jí dal tuto novou podobu? Je to představa grafika o tom, jak má vypadat šéfredaktorka? A další, důležitější, otázka: proč se tak stalo? Proč jsou čtenářky klamány? Proč by nemohla zůstat taková, jaká skutečně je? Je to snad v zájmu udržení iluze, že všechna kosmetická a estetická doporučení, kterých je časopis plný, opravdu fungují, protože kdo jiný by měl být ztělesněním toho, co časopis propaguje, než-li samotná šéfredaktorka? Jaký by měl dopad fakt, že šéfredaktorka má vrásky? Splaskla by nafouklá bublina, zhroutila by se redakce jak následkem zemětřesení? (Ps. musím se podívat, jestli zůstala šéfredaktorkou i v následujícím čísle. Jestli nebylo toto její odhalení jejím posledním šéfovským počinem …)

…

…

A tady už je obě máme vedle sebe a pěkně zvětšené. A já hned, aby bylo jasno, říkám, že mně se tedy mnohem více líbí její skutečná podoba. Protože – a teď prosím zpozorněte – ve věci invazivních vylepšení vždycky uděláme lépe, když neuděláme nic! Přirozená, byť stárnoucí podoba, působí harmoničtěji a zdravěji, než jakákoliv nevratně vylepšená.
Schválně, kolik byste řekli, že je jí let? Kdybych nečetla fejeton a odhadovala jen podle vyretušované fotky, tak bych řekla, že je to minimálně padesátnice, vyhlazená zázračným štětcem Photoshopu a ještě po plastice víček a tváří. A přitom je jí ve skutečnosti jen čtyřicetčtyři!

…

…

Tento typ žen velmi dobře znám. Jsou krásné ve své nenápadnosti a přesto, a nebo právě proto, v nich převládá celoživotní pocit, že jsou krásné nedostatečně. Je to ovšem jen klam porovnávání se s kontrastnějšími a temperamentnějšími přítelkyněmi. Jejich krása je na rozdíl od efektu kontrastu oduševnělá, hlubší, což ale vůbec neznamená, že by měla být horší nebo méněcenná.
Na rozdíl od ostatních typů žen, to mají těžší v tom, že jim nesluší přílišná zdobnost. Velké efekty, nápadné šperky na nich působí přeplácaně, skoro až vulgárně. Pokusila jsem se to naznačit, byť na upravené verzi, ale i na ní je to dobře vidět. Čím méně se tyto ženy uměle ozdobí, tím jsou půvabnější.

…

Hledej dva rozdíly.
Řešení: chybí laciný náramek a příliš masivní pásek s komplikovaným proplétáním.
Můj dojem: vpravo zřetelně lepší

…

Na dalších třech fotkách jsem velmi jednoduše naznačila tři různě obměny jejího vzhledu. Postupně jsem ubírala, abych se nakonec dostala k nejčistší podobě. Na první jsem přidala zdobnost náušnicemi a lemem trička, na druhé je reálná podoba a na třetí jsem vyretušovala brýle.
A čím více s touto ženou pracuji, tím více zjišťuji, jak mi připadá krásná. Na poslední fotce bez brýlí jsem už jejím úsměvem, pravidelnými rysy a jiskrnýma očima úplně okouzlena. A právě zde nadhazuji téma k osobnímu zamyšlení každé z nás, které se to týká: brýle. Nestala se tato pomůcka, která nejen fyzicky omezuje náš široký obzor a jiné úhly pohledu, než jen rovně před sebe, až příliš častým, módním a pohodlným doplňkem našich životů, až se nakonec proměnila v berličku, kterou už nemůžeme odložit?

Poznámka: Sundání brýlí je základní podmínkou mých konzultací stylového sebepoznání. Brýle nás předbíhají, stojí v první řadě pozornosti směrem k nám, a bohužel tvoří jakousi hradbu mezi naší skutečnou podobou. Velkou chybou je pak to, že ženy mají podvědomou tendenci vybírat si takové oděvy, doplňky, kosmetiku a účesy, která ladí nikoliv k nim samotným, ale k jejich brýlím.

Takže myslím, že není od věci se ptát: „Opravdu jsou brýle můj nutný a nezvratný ortel?“

…

…

Ano, je to velmi zajímavé, že tento typ žen disponující introvertní krásou nejen že často nosí brýle, že si prostřednictvím efektních a sytě barevných obrouček kompenzují svou ženskou marnivost, ale také, že hojně vyhledávají právě účesy z krátkých vlasů. A přitom paradoxně polodlouhé a měkce splývavé vlny by jejich pocit nedostatečné ženskosti a šarmu úplně přirozeně doplnily. Jako příklad uvádím herečku Michelle Pfeiffer, která je navíc paní šéfredaktorce docela podobná.

…

…

Jenže je tu jedna věc, která se nedá opomenout. A tou jsou tmavé odrosty, které vykukují pod nánosy, zřejmě, melírů a prozrazují její překrývanou podobu. Přestože usuzuji jen z jedné fotky, tak myslím, že nebudu daleko od pravdy, že paní šéfredaktorka je ve skutečnosti bruneta. A to už je pak ale zase docela jiný příběh …

To už se mi podoba Michelle Pfeiffer pomalu rozplývá v dáli a mizí … a místo ní se mi začíná formovat úplně jiná tvář. Také herečky, ale české: tvář Marty Vančurové. A pokud jsem doteď mluvila o kráse introvertní a nenápadné, pak bych těžko hledala lepší příklad. Paní Marta vždy vypadala tím líp, čím byla oblečena a ozdobena prostěji a skromněji. Paní Martu vnímám jako český archetyp introvertní a něžné krásy, která udělá nejvíce, když neudělá nic. Když prostě jen je. Když se ničím nepřehlušuje, nevylepšuje a nepřebarvuje: jak se říká: není třeba vylepšovat dokonalé. Nu, a paní šéfredaktorku bych viděla právě v této „Martině skupině“.

…

I takový drobný rozdíl jako jsou žádné náušnice na první
a malé na druhé fotce brunety dokazuje,
že v této skupině krásy platí to, že méně je více.

…

 

…

A jsem na konci. Dnes to byl článek s mnoha náměty. Vybídla jsem k zamyšlení nad módními časopisy, nad iluzemi, které prodávají (a kterým pak musí dostát), nad krásou upravenou a neupravenou, přirozenou versus umělou, nad nošením brýlí …
Ale nad všemi těmito nadhozenými tématy jedno, jak vlajková loď nebo jak barevné brýle před obličejem, přece jenom výrazně vystupuje. Téma obezřetnosti.

Buďme nanejvýš obezřetní na ty věci, které jsou nám zprostředkovány. Když jen šéfredaktorka běžného časopisu pro ženy musí být z nějakého důvodu upravena k nepoznání, tak co se potom může dít v oblastech, kde se „hraje o víc“?
Zbystřeme všude tam, kde k nám věci přicházejí minimálně přes jeden článek. Všude tam, kde to jde přes prostředníka. S jistotou můžeme věřit jen tomu, co máme na dosah ruky, na co si můžeme sáhnout, co vidíme na vlastní oči … aneb jak řekla Dorota Máchalová v legendární pohádce S čerty nejsou žerty: „Na čerty uvěřím, až nějakého uvidím.“
Jakmile (věci, jevy, informace) nemáme přímo před očima, tak vždycky hrozí riziko, že mohou být jiné, než se zdají. Že se někde na cestě k nám, někde mezi zdrojem a námi, trochu zamotaly. Že k nim cestou někdo něco přidal, nebo také ubral, nebo klidně i dočista vyměnil.
Věřme jen tomu, co vidíme naživo, a ne tomu, co je nám k věření předkládáno. Věřme tomu, co vidíme, a ne tomu, co bychom měli vidět. V tom totiž může být někdy secsakra velký rozdíl.