Po dlouhé době jsem udělala výjimku a přidala jsem se k manželovi, který seděl v obývacím pokoji a díval se na televizi na zábavný pořad Karla Šípa Minišou.
Zábavné „rozhovory“ nemusím už z principu. Nemohu se zbavit divného pocitu z toho, že dva nebo více lidí sedí u stolku, baví se a v hledišti tomuto jejich bavení jen tak přihlížejí více než desítky lidí (a u obrazovek pak další miliony).

A u pana Šípa mi, bohužel, jeho způsob pokládání otázek a komentování odpovědí přijde příliš předvídatelný, příliš návodný, příliš okatě scénářovitý – asi má nařízeno, aby ze sebe dělal trochu hloupějšího. A to celé proč? Podezřívají autoři snad diváky, že by bystřejší formu nepochopili? Nebo se bojí, že by chytrá zábava nebyla dostatečně zábavná?

Ale v tomto úsporném „covidovém“ formátu pořadu bylo něco jinak. Lépe. Asi to, že se odehrál v poměru jeden na jednoho, face to face a navíc bez publika. Rozhovor plynul přirozeně, přímo, skoro jako by se spolu bavili jen tak v hospodě u piva. Mluvím o dílu, jehož hostem byl Jaromír Nohavica.

Byl to opravdu moc milý, upřímný a moudrý díl. S chutí jsem si ho ze záznamu pustila ještě jednou. Jednak proto, že zralé moudrosti je kolem nás jako šafránu a jednak proto, že už se mi rýsoval námět na tento článek a já si chtěla pár vět pana Nohavici zaznamenat. Konkrétně jeho odpověď na Šípovu otázku:
„A jak ty, Jarku, vlastně skládáš písničky? Skládáš nejprve hudbu a pak slova a nebo opačně?
A pan Nohavica odpověděl tak brilantně, že vlastně prozradil mnohem víc, než na co byl dotazován:

„Píseň – to nejsou slova a melodie zvlášť. Píseň jsou slova a melodie spojená v jedno. Já tvořím, píšu ji a oboje se mi hned spojuje dohromady …. Cítím, doplňuji, přidávám, abych zůstal v té náladě. Obojí jde ruku v ruce. Melodie opraví text, text opraví melodii. Ale především mám pocit, že ta píseň už byla někde hotová (ukazuje směrem nahoru, ke stropu, k nebi …) Zdá se mi, že ten její tvar už někde existoval, jako by už hotová písnička někde nade mnou lítala. Jako bych ji jen v tichu svého podkroví, kde tvořím, nacházel … Jako bych ji jen po částech stahoval dolů, kde ji pak dávám na papír.“

Myslím, že těmito větami pan Nohavica velmi přesně popsal princip tvorby. Skutečné tvorby. Té opravdové. Za srdce beroucí. Nenapodobující a nevydřené. Té, která plyne zlehka a jako kdyby bez úsilí.

S tímto momentem uvědomění jsem se poprvé setkala už před mnoha lety, když jsem vyráběla keramiku.
Z celého nekonečného spektra možností, co se dá dělat z keramické hlíny, jsem se rozhodla pro velmi úzký okruh, pro keramické plastiky s motivy ženských obličejů a květin. Když dnes přemýšlím proč zrovna to, tak jediné, co mne napadá je, že mi šly rychle od ruky. Čímž vůbec nemyslím to, že bych usilovala o kvantitu, o rychlý výdělek, že bych je chtěla „sekat jako Baťa cvičky“, ale protože jsem cítila, že má-li něco mého stát za to, tak to dokážu jen v lehké hbitosti. Lehkou a rychlou rukou. Aby to bylo hotové dříve, než nad tím začnu přemýšlet a spekulovat. A skutečně jsem tehdy mívala velmi naléhavé pocity, jako kdyby byla moje ruka v těch pár vteřinách vedena. Někým nebo něčím. Zpomalení a nebo zvýšení pracnosti tento nevědomý proud tvorby brzdilo, přerušovalo, bojkotovalo …
Ale to vím – až teď.

Vyválela jsem hlínu, vyřízla tvar. Zabořila do ní prst, udělala čáru, pak jsem tu plácla otisk květiny, tu druhé a támhle třetí. Jedna měla ulomený lísteček, nevadí, naopak, tím lépe. Tu další máznutí, nožíkem pak naznačit stonky … a bylo hotovo.
Šlo mi to tak snadno, že to ani nestálo za řeč. Skoro mi až přišlo hloupé si za to říkat tolik peněz, kolik mi radila moje kolegyně a kolik zákazníci platili.
Hodnotu jsem si začínala uvědomovat až díky jedné své kamarádce, která byla do keramiky velkou fanynkou a tak jsem jí nabídla, že mi může v dílně pomáhat. A dala jsem jí právě práci na těchto plastikách.
„Vždyť je to tak snadné?! To jí půjde podobně jako mně.“
A kamarádka začala. Snažila se udělat to tak, jako bych to dělala já. Ale ouha. Přestože jsme obě používaly stejné techniky i pomůcky, tak její plastiky vypadaly divně. A rozdíl byl často jen v řádech milimetrů. Chtěla jsem jí pomoci a vše jsem jí znovu trpělivě ukazovala a vysvětlovala. Ale brzy jsem to vzdala. Došlo mi, že to, co odlišuje můj výsledek od jejího je slovy nepopsatelné a rukama nenaučitelné.

A právě od té doby jsem se začínala zabývat zvláštní myšlenkou, či možná lépe pochybností. Že to vypadá, jako by to tvoření snad ani nevycházelo ze mne … Jako by spíše skrze mne procházelo …

Jako bychom mi lidé nebyli autory svých děl, ale spíše prostředníkem …
Propojovacím článkem nějaké univerzálně kreativní, budu říkat božské síly a věcí – materiálů, hlíny, notových záznamů, pláten …

A náš úkol je v tom – ztišit se, zjemnit se, zpozornět – abychom nepřeslechli a neminuli setkání s naším osobitým proudem.
Čímž samozřejmě nemohu nezodpovědět dvě nabízející se otázky.
Jak svůj proud poznám?
A komu výsledek vlastně patří? Kdo je skutečným vlastníkem a autorem díla?

Za prvé odpovídám – proud poznáte jednoduše – že vám určitá činnost jde tak snadno, že se ji vlastně ani nemusíte učit, že máte až téměř pocit, že práci odvádí někdo za vás nebo někdo skrze vás.
A za druhé – nebojím se říct, že skutečným pravým autorem díla je vlastně božská síla a člověk je jen prostředník, jehož zásluha tkví v tom – nechat skrze sebe uměleckou tvorbu, poznatky, vynálezy, teorie, nápady … procházet a zhmotňovat.

Že je člověk vlastně jen něco jako tiskárna a bůh je jako hotový soubor v počítači, který se skrze tiskárnu vytiskne a potištěné papíry se pak můžou rozletět do světa mezi lidi.
A myslíte, že si tiskárna může nárokovat, že může být pyšná na obsah toho, co vytiskla?