„Chci být více ženská!“ je jedno z hlavních zadání mých klientek stylového sebepoznání. Je to jedna z nejčastějších odpovědí na mou otázku: „Proč jste tady?“
A když po úvodním šálku čaje a teoretickém rozboru barevné typologie a barevné hloubky přijdou na řadu jejich oděvy, které si s sebou na konzultaci přivezly, shledávám, že jde většinou o věci, které byly pořízeny právě na kompenzaci tohoto nedostatku vlastní ženskosti: éterické šály, dlouhé sukně, květované halenky a spousta bižuterie. Často si ale s vytažením toho posledního kousku z tašky těžce povzdychnou, pokrčí rameny a dodají:
„Ale vlastně se v tom všem nějak necítím …“

A já na to většinou jen odvětím:
„Dobrá. Nechme tvoje věci zatím stranou, schovej si vlasy pod čepec, pohodlně se usaď a jdeme na TO“ a pokynu směrem k židli před zrcadlem a začínáme skrze to, co sluší a co nesluší, společně hledat, rozebírat, zkoumat a pozvolna definovat její osobní styl.
A vskutku velmi brzy se nám to začíná rýsovat … a za nějakou dobu už máme vytvořenou, lépe řečeno (což je hodnotnější) definovanou, jak já říkám, demo-verzi nového šatníku.

A zajímavé je to, že v drtivé většině případů se v něm nic z toho „ženského“, co si s sebou přivezly, nenachází. Většinou jsou tam úplně jiné věci, které se už na první pohled od těch donesených odlišují tím, že jsou jednodušší, bez příkras, nápadných vzorů a prvoplánově ženských prvků.
A velmi často, a pro ženy překvapivě, se tam nacházejí i takové věci, od kterých by nečekaly pražádnou ženskost. Třeba džínová bunda.

Než se ale k bundě dostanu podrobněji, tak musím v první řadě zmínit jednu zcela zásadní věc: 
A to tu, že ženami jsme se narodily, ženami jsme a ženami budeme – a tudíž si ženskost nemusíme doplňovat, ani nijak jinak importovat. Nejsme žádné ženské imitace, které se musí za ženy převlékat, nejsme žádní falešní vrchní (vzpomínka na mého oblíbeného Josefa Abrháma), kteří se za toho pravého jen vydávají.

Ženskost není třeba extra kupovat, ženskost je třeba v sobě objevit.
A poté – a pozor to je důležitý moment – dovolit si ji používat. Nebo lépe – žít.

S ženskostí je to trochu jako se sladkým.

K uspokojení sladké chutě by nám většinou stačil jen malý fajnový bonbónek, často i méně, třeba jen vyvážit stravu, nebo občas zobnout kousek ovoce. A k uspokojení ženskosti ve věcech by tím bonbónkem mohl být jen drobný detail – třeba tři malé sámky na rukávech džínové bundy. Stejně jako nepotřebujeme sníst na posezení celý šlehačkový dort, tak není třeba halit sebe (nebo svou kabelku) do záplavy květin, dohánět něžnost odbarvením se na blond (nebo méně nápadným, ale stejně jistým způsobem, melírováním), nebo vynakládáním peněz za drahé kurzy s lákavými názvy „Objev v sobě bohyni“ a tancem v dlouhých sukních a závojích.

A kdybych chtěla tento odstavec převést do řeči více exaktní, tak bych použila příměr, že ženskost je z devadesáti pěti procent věcí naší vlastní osoby a z pouhých zbývajících pěti si ji můžeme doplnit skrze věci.
Ano, ženskost nám nepřinesou věci, nýbrž naše vlastní jednání a chování.

Zopakuji:
Ženskost je z devadesáti pěti procent věcí naší vlastní osoby a z pouhých zbývajících pěti si ji můžeme doplnit skrze věci.
Ano, ženskost nám nepřinesou věci, nýbrž naše vlastní jednání a chování.

Můžu třeba popadnout kabelku, hodit si ji přes záda jako uhlíř kutnu – a nebo – ji ladně vzít do svých rukou, s upravenými nehty a prstenem, který mne nejlépe vystihuje ….
Můžu se pohybovat, stát i sedět těžce, shrbeně, unaveně, nebo …. elegantně …
Můžu se vyjadřovat, slovem i písmem, hrubě nebo …. vybraně …

A když už na doplnění ženskosti připouštím určité procento věcí, tak by to ještě měly být věci spíše nenápadné, nebo přímo skryté. Nejlépe třeba krásné spodní prádlo. 
Už tuším námitku: „Vždyť prádlo není vidět. To si radši v Háemku za ty peníze koupím halenku, kabelku i boty.“
A v tom je právě zakopaný pes. 
Dokud si ještě tohle myslím, dokud vnitřní, intimní prožitek z krásy své ženskosti raději směním za věci, které slouží povrchu, tak je moje cesta za vlastní ženskosti ještě utopená v mracích za vzdáleným horizontem.

A jsem zpět u džínové bundy. Rozklikněte galerii a prohlédněte si dvě džínové bundy. Obě jsou totiž pěkným a názorným důkazem, že ženskost není o velkých efektech a velké ploše. Myslím, že málokterá z nás potřebuje bundu nebo kabát celý posetý květinami, ale že nám (jako ta jedna luxusní malá čokoládová pralinka) postačí velmi drobný ženský prvek. V případě této džísky jde o malinké řasení na rukávech, řasení pod sedlem zad a nebo ukončení bundy kanýrem. Tyto nepatrné prvky vnímám jako naprosto dostačující k tomu, aby se tato bunda stala krásným, praktickým a zpestřujícím prvkem dámského šatníku, protože ženské je to „co je malé, něžné, co je oblé a rafinované“, nikoliv to, co je přehnané, do očí bijící a přeslazené.

V čem tedy spatřuji hlavní nástrahy naší ženskosti:

• V tom, že neumíme vycítit míru vlastního tělesného pohodlí. Často se uchylujeme k extrémům. Buď chodíme oblečené extrémně pohodlně, ovšem na úkor ženskosti a nebo naopak: s příliš viditelnou snahou o dokonalou ženskost. Zlatou střední cestu pohodlí vnímám někde na půli cesty mezi tím. Tedy někde mezi outdoorovými třičtvrtečními kalhotami a vypasovaným kostýmkem s vysokými podpatky. 
• V péči (o sebe i o své věci). Vím, zní to jako fráze, kterou každý přece ví. Bohužel, ale opak je pravdou. Příliš mnoho žen chodí v nevhodných velikostech, v nepadnoucím prádle, ve zmuchlaných kabátech, v nevyčištěných botách, ve špatně obarvených vlasech, s oprýskanými nebo okousanými nehty, s kabelkou s párajícími se nitěmi.
• V nakupování věcí, které se momentálně nosí, které se nám nabízejí v obchodech a zapomínání na to, že mé postavě sluší jen určitý typ střihů. Chybné nošení toho, co se nabízí, namísto toho, co mi sluší.
• V tom, že současné neomezené možnosti a obrovská nabídka věcí nám výběr nesmírně komplikují a častým výsledkem pak bývá, že si paradoxně nakonec zvolíme ne to nejlepší, ale právě to nejhorší.
  Když před sto lety a více móda předepisovala jen sukně a šaty, tak ženy tolik nechybovaly a ve výsledku vypadaly lépe, než dnes, když můžeme nosit cokoliv. Větší výběr, bohužel, s sebou přináší i přímoúměrně větší šanci chybovat.
• V absenci jakékoliv osvěty vkusu a estetiky. Dokonce si myslím, že by na to měla být vyhrazena jedna hodina v rozvrhu základních škol. Že by rovnocenně vedle fyziky a chemie měla být povinná ESTETIKA.

A v čem naopak vidím hlavní pilíře ženskosti:

• V přijmutí a následném naplnění faktu, že každá žena má bytostnou potřebu být krásná.
• V tom, že méně je více: 
  Že malé řasení na džísce udělá větší efekt, než šaty až na zem. 
  Že vlastní upravené nehty jsou více než uměle dodělávané, dlouhé a zdobené.
  Že ženskost spočívá v ladné chůzi a měkkém kroku, než-li ve vysokých podpatcích.
  Že je úsměv víc než módní odstín rtěnky.
  Že stejně jako je lepší vrabec v hrsti, než-li holub na střeše, tak je lepší přirozená zdravá barva vlasů, než cizí přebarvovaná.
• Že je lepší být ladnou a půvabnou dámou v džínách, než-li dřevorubcem v záplavě kanýrů. (A nejhorší možností je samozřejmě býti dřevorubcem v džínách a hutných teniskách.) 
• Že bohatě stačí být ženou, nemusím hned býti bohyní.

 

A na samý závěr bych si dovolila volně citovat možná trochu nečekaný, ale velmi trefný a také vtipný úryvek z knihy „Vědomá prostitutka“ od Veronicy Monet, protože chci-li řešit vlastní ženskost, nemůžu z toho vynechat svůj vztah k mužům, zejména k těm nejbližším:
„Muži by vlastně vůbec nemuseli chodit za prostitutkami. Milují a líbí se jim jejich vlastní ženy. Často jen potřebují více porozumění, pozornosti, chtějí se svěřit a popovídat si.
A také se PODÍVAT !
Mužům totiž pohled na nahou ženu poskytne více duchovního obdivu, než-li výmalba Sixtinské kaple.“

 

 

 

Zdroje fotografií: Pexels – Kate Gundareva, Alain Frechette, kniha Znaménko krásy od Dity von Teese