Před pár dny jsem si v naší obecní schránce na časopisy „Přečti a vrať“, u které se zastavím vždy cestou z ranní procházky, vzala jedno odložené číslo časopisu Vlasta (17/2022). Doma jsem si pak udělala kávu a posadila se s ním ke stolu. A aniž bych se na něj nějak příliš soustředila, spíš jsem jen tak zběžně listovala, pročítala nadpisy, prohlížela obrázky, až jsem došla ke stránce, zřejmě pravidelné rubrice, otázek a odpovědí známým osobám. A protože to byly otázky i odpovědi jasné, krátké a stručné, a protože v tomto čísle na ně odpovídala zpěvačka Bára Basiková, kterou jsem dříve mívala ráda (ne že bych teď neměla, jenom ji, jakožto celou populární hudbu, už dnes vlastně téměř nesleduji), tak jsem se do nich začetla.

A už od začátku jsem byla mile překvapená … Bára miluje pivoňky. Jako já. Prý tak nádherně voní … (Ano, také jejich vůni miluji. Těším se na červen především kvůli ní.) Bára miluje lehká růžová vína. Za nejromantičtější místo považuje Benátky. Za nejzásadnější pravidlo slušného vychování považuje: pozdravit, poprosit, poděkovat a z chmur ji vytáhne kniha Poslední aristokratka …
Usmívala jsem se. Její odpovědi byly laskavé i moudré a lahodily ženské duši.

V příjemném rozpoložení jsem se pomalu dostávala až na konec článku. Když vtom jsem narazila na jednu z posledních otázek. Na otázku číslo osmnáct: Dárek, který mě nejvíc překvapil. A odpověď na ní mne srazila z romantických výšin na tvrdou zem.

…

Tak!
A bylo to tady!
Jako bych dostala facku:
… a letěly jsme do prdele.
To slovo mne doslova zabolelo.

Přestala jsem číst. Vzhlédla jsem od časopisu a lokla si posledního doušku černé kávy. Už jsem neměla chuť číst dál. Rázem mi všechny ty lahodné probuzené tóny vychlazeného růžového vína a vůně pivoněk poněkud zhořkly. 
Najednou mi ale něco blesklo hlavou. Časovou zkratkou se mi zčistajasna vynořila scéna ze starého zapomenutého českého filmu pro mládež, na jehož název jsem si ani v tu chvíli nedokázala vzpomenout. Scéna, kdy si starší elegantní muž přivede do bytu ženu, taktéž velmi elegantní dámu. Jenže veškeré jeho naděje na vztah vezmou za své, když si tato elegantní dáma v předsíni sundá svůj elegantní střevíc a na nožce se ukáže neelegantní díra na punčoše. A rázem bylo po noblese. A rázem bylo po dámě …!

Nedalo mi to a film jsem si dohledala. Možná, že si na něj také vzpomenete … Jmenoval se „Konečně si rozumíme“ (1976) a pocházel z úspěšného tvůrčího partnerství Jaroslava Papouška a Miroslava Ondříčka a byl to velmi laskavý a vtipný příběh o čtrnáctiletém chlapci a jeho peripetiích s první láskou. A velkým rádcem v těchto věcech mu byl jeho zkušený dědeček (Jiří Pleskot), který to se ženami uměl.

Dědeček, jako velký elegán, znalec života a žen, měl instinkt na to, aby rozpoznal ženu – dámu. Jedním pohledem na klubající se palec z roztržené punčochy z něj rázem vyprchal veškerý zájem. 
A právě v tom je ona spojitost časové zkratky. Mně se vlastně stalo něco velmi podobného. Podobné zklamání při čtení rozhovoru s Bárou Basikovou jako dědečkovi Jiřímu Pleskotovi se sošnou a šarmantní Ninou Popelíkovou. 
Rázem bylo po zamilovanosti. Rázem bylo po zájmu. Rázem bylo po dámě. Palec byl venku. A letěly jsme do prdele ….
Jauuu!

Prosím, nenechte se mýlit. Vůbec nechci dnešním článkem říct, že by dáma nesměla používat sprostá slova. Může, co by ne. V životě občas přijdou situace, kdy jsou ostatní, jemnější výrazy nedostatečně výstižné. Se sprostými slovy je to jako se silným kořením. Jsou pokrmy, kam peprné chili nutně patří, ale proč ho sypat i tam, kde nemá co dělat? 
Nebo ještě jinak … I dáma může používat sprostá slova, ale jen v tom případě, že bude těmito slovy mířeno přesně! Ovládání umění trefy do černého a ne střílení na slepo. Problém vidím v tom, když se nepřiměřeně silná slova použijí zbytečně, když se s nimi plýtvá. Výsledkem je pak jídlo, které ztratilo svou kvalitu a chuť a zůstala jen hrubá síla, jen ostrost ..

A podobně jako přepepřené jídlo já vnímám i tento rozhovor s Bárou Basikovou. Něco jiného je sprosté slovo říct. Vyřknout, vyslovit … protože řeči se vedou a voda teče …, jenže sprosté slovo v psaném projevu, to je něco docela jiného. Černé na bílém „do prdele“ jen ta nevyčpí, ani ho vítr neodnese …., ale zůstane jako zbytečná a nesmazatelná kaňka, která se, jak ropná skvrna, přelije přes něžně voňavé pivoňky i malebná zákoutí Benátek. 
Škoda. Toto pouhé jedno slovo s předložkou zde vůbec nemuselo být. Bylo tak zbytečné …
Bohužel, za mne to byl srovnatelný akt prozrazení jako ve filmové scéně s dírou na punčoše. Akt prozrazení, že dáma není dámou.

Ano, přesně takhle se, podle mne, totiž pozná, že žena není dáma. Na drobnostech, které nenápadně uniknou, prosáknou. Na maličkostech, pro které neexistují žádné jemné hráze, které by je zadržely.

Kdo je vlastně dáma?

Píšu-li o dámě, pak je na místě zamyslet se nad tím, kdo dáma vlastně je? Co dámu definuje?
A já o tom usilovně a dlouze přemýšlím a na nic kloudného nemohu přijít. Až nakonec opravdu docházím k tomu, že dámu nelze definovat tím, čím je. Ale právě naopak.

Dáma není jen nápis na toaletách. Dáma není označení každé osoby nesoucí ženské pohlaví. Dáma není ani ta žena v perfektně padnoucím kostýmu, lodičkách, úpravném účesu od kadeřníka a se vztyčenými malíčky, když v rukách drží křehký šálek kávy a způsobně říká: „Och, děkuji, to nemuselo být.“
Dáma je víc. Či spíše: dáma je něco docela jiného.
Rozdíl mezi dámou a každou jinou ženou je jako rozdíl mezi hotelem s jednou hvězdou navíc oproti běžnému standartu, pro jejíž udělení ovšem neexistuje žádný přesný manuál.
Rozdíl v hvězdě navíc za to, že máte uklizeno nejen ve vstupní hale a vyleštěnou mramorovou desku pultu, za nímž stojí půvabná recepční v nažehlené uniformě.
Hvězda navíc je za to, že máte uklizeno i tam, kam není vidět. Že je vyluxováno i pod postelemi a v rohu místnosti za fíkusem. Že bezchybná fasáda budovy nezakrývá dluhy majitelů. Že je čisto ve sklepě, na půdě, stejně jak v účetnictví a ve třinácté komnatě. 

Takže – kdo je, a kdo není dámou? Jak už jsem napsala výše: nakonec docházím k tomu, že dámu nelze definovat tím, čím je. Ale právě naopak.
Dáma se nedá definovat, dáma se může pouze prozradit, že dámou není!

Dámou může být každá žena až do té chvíle, dokud se sama neprozradí, že dámou není. U jedné dámy dojde k prozrazení okamžitě v první vteřině, na první pohled. U druhé, když se vám podívá do očí, ve kterých nevidíte nic než prázdnotu. Třetí prozradí její chůze ve stylu zedníka nesoucího těžké kýble malty. Čtvrtá se odhalí, když promluví. U páté k tomu může dojít klidně až za rok, u šesté až za deset let, když mluví o své neuskutečněné dovolené do New Yorku …
Vše je v pořádku, fasáda drží, dokud se něco někde neuloupne, dokud nevypadne cihla, která s sebou strhne celou zeď. Dokud neunikne výraz, slovo, nebo díra na punčoše …