My lidé jsme byli přírodou vytvořeni k určitému barevnému obrazu. K dokonalému obrazu! Vše na nás ladí – barva vlasů, barva kůže po celém těle, barva rtů, očí, nehtů … Jsme stejně dokonalí jako každý jiný přírodní druh. Stejně dokonalí jako úžasná černobílá zebra, ohnivě rezavá liška, noblesně zlatavý páv, či jako půvabné květiny, jako žlutohnědé slunečnice, jiskřivě modré chrpy, sametově purpurové růže …
Problém nastává až v okamžiku, kdy do téhle dokonalé souhry, do sladěného obrazu našeho těla, začneme mísit barvy dle vlastního uvážení a vkusu, dle dobře míněných rad kamarádek či módní poradny v časopise a to tím, že se začneme líčit, barvit si vlasy a oblékat se.

Říkám to svým klientkám, řeknu to i tady. Kdyby měla být jediná věta, kterou si z celé konzultace zapamatujete, pak je to tahle: „Vaše nejlepší podoba je ta, kterou vám dala příroda! Jste stejně dokonalá jako právě ta zebra, jako slunečnice, růže. Přebarvovat se a nerespektovat barvy, které mi byly dány do vínku, je nerovný a marný boj proti přírodě. Našim jediným cílem by mělo být pouze to – s respektem a pokorou hledat právě těch pár barev, které by nám dala příroda, kdybychom se bývali narodili oblečení! A to je celé tajemství!“

Kdybych měla jako stylistka zvolit jednu možnost, která našemu vzhledu nejvíce ubližuje, pak by to bylo právě nošení nevhodných barev. Respektive nošení barev z opačné barevné skupiny.
Jako na těchto dvou fotkách. Teplé oranžové tóny dělají dívku velmi nehezkou, naproti tomu jemné pastelové odstíny růžové jsou ty pravé.

Vycházím z klasické stylistické typologie
Jaro – Léto – Podzim – Zima

Jistě najdete na internetu na téma Barevná typologie spoustu článků. Přečtěte si je!  I já z ní vycházím. Je to to nejlepší, co bylo ohledně rozdělení barev vytvořeno. Zřejmě proto, že členění vychází z přírody. Velmi stručně se pokusím vysvětlit princip. Rozdělení barev do čtyřech ročních období nesouvisí s tím, jaké je v tu kterou dobu počasí, je-li teplo nebo chladno, ale jaké je barevné ladění přírody v tom daném období. Jaký barevný obraz příroda vytváří!

Jaro je svěží, probouzející se. Jaro je jedno velké velikonoční aranžmá – osení, vajíčka, housátka, narcisky, šeříky. Jaro – to jsou jsou něžné, veselé, plnobarevné a líbezné odstíny. Jaro je „májová“ síla, která probarvuje trávníky a pole po vyprahlé zimě, a která obaluje suché větve stromů lístky, poupaty a květy.

Léto, které následuje po jaru, má svou horkou silou schopnost všechnu tu nedávnou jarní svěžest utlumit až spálit. Plné, čerstvé, probuzené tóny krajiny jsou rázem ty tam. Léto dodá krajině zvláštní opar. Zahalí ji horkou mlhou, barevností bez kontrastů. Vidím vyprahlé, mdlé trávníky bez barvy, vyšisované prádlo, zaprané, jemné, pudrové tóny.

Podzim přináší do krajiny něco podobného jako jaro, ale v sytější podobě. Barvy podzimu jsou šťavnaté, plné, oku lahodící. Podzim je typický svými plody – jablka, dýně, jeřabiny, kukuřice, cibule. Podzimní barvy v nás probouzejí hřejivé a útulné asociace a rádi se jimi obklopujeme. Je to dřevo, je to oheň, je to med a koňak. Je to zlato.

Zima shodí listí a odejme krajině její hřejivost a nekonečnou pestrost tónů. Zima je minimalistická. Zima je úsporná. A stejně tak její barvy. Není to komplikovaná paleta s jemnými nuancemi odstínů. Právě naopak. Zima je ostrá a direktivní. Barvy jsou vyhraněné a nekompromisní. Bílá je bílá, černá je černá! Zimní tóny jsou jasně definované, bez rafinovovaných podtónů. Je to barva azurově modré oblohy a zářivě bílého sněhu. Tak zářivého, že už není ani bílý, ale spíše modře stříbrný. Je to ale také citronově žlutá zmrzlina, která je tak chladná, až vám z ní trnou zuby.

Čtyři jsou pro mě moc. Stačí mi dvě!

Přestože používám Barevnou typologii, vlastně škatulky nemám moc ráda.
A pokud se jim nedá úplně vyhnout, tak je alespoň co nejvíce zjednodušuji.
Proto jsem tyhle čtyři období rozdělila jen na to nejnutnější – jen na dvě kategorie. Na kategorii barev teplých a barev studených. A to i proto, že styl a oblékání vnímám jako hru. A aby byla hra zábavná, musí mít hlavně jednoduchá a nepříliš svazující pravidla.

Jaro a podzim jsou barvy teplé. Léto a zima jsou studené.
Základem jejich vzájemného rozpoznání je pochopení, co mají barvy ve skupině společného? Co je to to, co je dělá chladnými nebo teplými?
Soustřeďte se chvilku na spojené fotografie teplých odstínů jara a podzimu a stejně tak na chladivé odstíny léta a zimy. Pochopení barev přichází skrze vnímání a cit, ne skrze vzorníky, definice a kategorie!

Dalším velkým pomocníkem může být představa, že se zapíšete do kurzu olejomalby a že vyrazíte do krajiny – jen se stojanem a se základními barvami. Žádných třicet tub. Jen modrá, červená, žlutá, bílá a černá. Vše ostatní si musíte namíchat sami.
Aby se výsledek povedl, musíte umět barvu pochopit. Pochopit, co dělá jaro jarem a podzim podzimem, proč je slunečnicová žluť jiná než citronová? Nevidět barvy jen povrchně, zvenku, ale umět se do nich podívat zevnitř. Poznat, jak byly vytvořeny, jak byly namíchány.
Poznat, že na zachycení růží v barvě lososové nestačí pouze růžová a bílá. Pokud nebudete vědět, že bez špetky žluté nebude losos lososem, vyleze vám z lososa vždy jen růžové žužu. A to je celý fígl!

Tajemství barev teplých a studených je v jediné společné barvě!

Vyrazíte-li malovat na jaře či na podzim, nezachytíte reálný obraz bez téměř vymačkané tuby žluté barvy. Žlutá barva je ono tajemství. Žlutá barva je totiž přesně to, co činí výslednou barvu teplou (jako u toho lososa)!

A stejně tak opačná paleta – léto a zima. Je jedno, jestli budete malovat mořské pláže či zasněženou českou krajinu. V obou případech – v letním i v zimním obrazu – budete mít jednu z tub základních barev úplně vypotřebovanou. A tou barvou bude modrá. Modrá je podtón, bez kterého nedocílíte chladu jakékoliv jiné barvy. Ani sněhu, ani ledu, ani citrónové zmrzliny, ani letní růžové oblohy, ani dozrávajících malin.

A když se pak vrátíte z přírody zpět domů do šatníku, tak už snadno dokážete rozlišit i barvy oděvů.

Ok, znám princip barev. A co já?

Ano, známe již princip barev. Zbývá jen maličkost – poznat sebe. Opět, jak bývá mým zvykem, pro pochopení trochu zjednoduším. Není třeba příliš řešit barvu vlasů a očí. (Vlasy na typologii stejně schovávám pod čepec.) Existují totiž mraky odstínů hnědých vlasů, mraky odstínů modrých očí. Jistý směr Barevné typogie dokonce sleduje i vzorek očních panenek! Tím se vůbec nezabývejte. Na to se nesoustřeďte, to byste se do toho jen zamotali. Příroda je velmi kreativní a ráda kombinuje. Soustřeďme se na to nejpodstatnější a tím je pleť.

Toto je dívka studeného typu. Její ladění pleti i vlasů je celé takové slámově šedé. Kdyby oblékla teplé, hřejivé barvy, vystoupily by modré kruhy pod očima, pleť by zežloutla a vypadala by celkově velmi nezdravě.

Toto je dívka opačného, teplého typu. Její pleť je růžová, načervenalá, se zlatavě-měděnými odlesky. Kdyby oblékla studené barvy, působila by velmi hrubě, rudě, překrveně, až humpolácky.

Pipi a její přátelé – to je typická teplá, skandinávská scenérie umocněná cihlovo-zlatým rámem. Všimněte si, jak jsou všichni tři krásně „teple“ oblečení. Přesně jako tři jarní kuřátka pod modrou oblohou :-)
Ovšem pozor – ne každá žena teplých barev musí být rusovlasá nebo blonďatá (promiň Tomy) holčička. Jako příklad jsem na internetu našla tuto fotografii, která podporuje moji teorii, že rozhodující je barva pleti. Je třeba hledat, naciťovat svůj obličej, ne se striktně řídit pravidly.

A jak sama sebe poznat?

Ze zkušeností ze svými klientkami nabývám dojmu, že intuitivně to sami o sobě víme. Problém většinou nastává, když se nám do toho začnou montovat rádkyně – kamarádky, maminky nebo dcery – poučené z rad v časopisech pro ženy. Tady se často stává chyba. Lepší je spolehnout se na sebe, na svůj pocit.
Nemusíme umět rozlišit jemné nuance odstínů, které nám sluší, ale to nejlepší a nejhorší na sobě poznáme. Intuitivně umíme odlišit, jestli jsme „chladné“ nebo „teplé“.
Viděla jsem dokonce i několik žen chybně zařazených od odborníků. Tady totiž víc než jinde platí, že cit je víc než kurz. Takže se pokuste vrátit se ke svému vlastnímu zkoumání a naciťování, ke své intuici.

Přestože u nás vyšlo několik knih o barevné typologii, nejlepší mi přijde tahle z počátku devadesátých let – Barvy pro krásu. Brzy vyšla ještě další – Nové barvy pro krásu, ale prakticky je té první velmi podobná. V obou je vše jednoduše a přehledně popsané. Žádná další, a že jsem jich viděla hodně, už tyhle dvě nepředčila. Pokud vás toto téma zajímá, sežeňte si ji. Jistě ji objevíte někde na internetu nebo v antikvariátu. (Ale pro úplně nejlepší pochopení barev radím – skutečně začít malovat a míchat barvy. Praxe je vždy nejvíc!)

Více citu, méně rozumu

Jak už jsem uvedla, typologie používám jen z nezbytně nutné míře. A to doslova – jen jako rozcestník! Když chci vědět, mám-li se dát doleva či doprava? Můj názor je ten, že typologie by nás měly nasměrovat, ale ne omezovat. Typologie by měly pomáhat a ne strkat do šuplíků.

Chystáte se vyrazit na cestu. Vyjedete autem z garáže a přijedete na první křižovatku, která je prvním milníkem vašeho dalšího putování. Dát se vpravo a nebo vlevo? A tahle pomyslná křižovatka je při mé stylistické práci právě ono rozdělení na barvy teplé a studené. Další členění na jemnější jarněji, či výrazněji podzimně už je zbytečné zjišťovat přes typologie. Daleko přesnější je hledat detaily – odstíny, hloubku a sytost přímo na zákaznici. Proč hledat přes kategorie, když mám k dispozici originál?!

Příklad nakonec

Často se totiž stává, že naše barevnost může být teoreticky jemnější, světlejší, ale náš vnitřní temperament je velmi silný. A svůj „vnitřek“ pod pokličku neschováme. Náš naturel, temperament, naše síla z nás velmi silně prosakuje ven.
Jako názorný příklad jsem vybrala biatlonistku Gabrielu Koukalovou. Je světlý, studený typ a teoreticky by jí měly slušet jemné a nenápadné odstíny barev. A podle toho by mohla být zařazena stylistou nebo typologem, který by na prvním místě nezohledňoval její osobnost.

Na této společenské fotce je oblečená v rámci své jemné barevnosti. Křehká, decentní dáma ve světlé krajce. Za mě, bohužel, působí velmi unyle a nudně. Kdyby měla takhle barevný sportovní dres, tak by nikdy nic nevyhrála. Tato barva jí totiž bere energii a sílu.

Pravý opak je tato sportovní fotka. Teoreticky žena jemných barev, prakticky ovšem velmi silný temperament, energie a vnitřní síla. A díky tomu jí velmi sluší právě ty nejostřejší, nejkřiklavější a kontrastní barvy. V zimních barvách vypadá naprosto skvěle!

Gabriela Koukalová je pro mě velmi přesnou ukázkou toho, že není třeba se nechat protahovat přísnou typologií, hledat v tabulkách – mám-li modré oči a hnědé vlasy, pak budu asi léto! Naše osobnost je nadřazená všem pravidlům. Hledám – li s klientkou její barvy, postupuji tak, že přijdu k první křižovatce a zjistím – dát- li se doleva do teplých nebo doprava do studených a pak už se nenechávám ničím omezovat.
Po světě totiž neběhají škatulky, po zemi běhají miliardy originálů.

 

Zdroj fotografií – weby Pinterest, Pitara, kniha Barvy pro krásu