Na výstavu módy ve Sládečkově vlastivědném muzeu v Kladně s názvem „Žiju v první republice“ jsem se vypravila v poslední den jejího konání – v neděli 31. října – a to hned po ránu, hned na začátek otevírací doby, aby tam ještě bylo liduprázdno. Velmi jsem se tam těšila. Hezky jsem se na to oblékla (když jdete na výstavu o módě, tak si neobléknete úplně to nejvšednější, byť se u nás v Kladně může stát, že tam budete jen sami s průvodkyní), přeleštila jsem si boty, zvýraznila oči řasenkou, zašroubovala drobné perlové náušnice a pro jistotu si vhodila do kabelky ještě i covid test, abych v případě nutnosti mohla operativně prokázat, že nejsem lidem nebezpečná.

Již od probuzení, a po celou cestu do muzea, mi hlavou běželo rčení, které jsem se chystala naplno uplatnit. Rčení, o kterém se teoreticky a snadno hodně mluví a píše, ale o to složitěji se v běžném životě uplatňuje, protože je těžko představitelné. Dělej tak, jako by to bylo naposledy.
Ale já jsem to dnes dokázala. Hlavně proto, že to naposledy nebylo realitě až tak moc vzdálené. Jak už jsem výše uvedla, dnes byl poslední říjnový den a v médiích i ve větru byla jasně cítit změna. Bylo zřejmé, že od listopadu začne přituhovat. A tím nemyslím jen rtuť teploměru. Tušila jsem, že tato výstava, na kterou právě teď mířím, bude pravděpodobně jedna z mých posledních kulturních akcí na hodně dlouhou dobu dopředu. Možná i na delší, než dlouhou. Nejsem naivní a také umím odezírat z historie. V historickém měřítku to není tak dávno, co jednu „dočasnost“ – třeba sovětská vojska na našem území – teprve až po třiadvaceti letech vyprovodil Michael Kocáb.

Přijímám, že je pro mne na nejistě dočasnou dobu útrum (neboli konec, amen, šlus, šmytec, skončila legrace – jak říká internetový poradce synonym).
Nechce se mi totiž ke každé vstupence nebo k účtu připlácet další stokoruny za jednochorobový test, abych sekuriťákovi nebo studentíkovi pomlčka brigádníkovi u vchodu prokazovala svou bezinfekčnost. Především pak, když se neměří stejným metrem všem a druhá skupina, která nemoc stejně tak může roznášet, nemusí vůbec nic. Stačilo jen jednou, pardon dvakrát (tedy zatím, časem možná přibude třikrát, čtyřikrát …) nastavit svou paži. A že to tak opravdu je, jsme doslova v přímém přenosu viděli v hlavním vysílacím čase v sobotu večer v pořadu Stardance. Lepší důkaz bychom snad ani nemohli vymyslet. Nemoc roznášela očkovaná, nakazila své očkované rodiče, ale doplatili na to, a tančit nemohli, jen ti neočkovaní, byť negativně testovaní. 

A právě díky této neodvratnosti zítřka jsem si výstavu o to více užila. Vlastně nevím kdy jindy jsem si něco tak srovnatelně a plnohodnotně vychutnala. Pocit, že je něčemu (nadlouho a nevíme na jak dlouho, nelze dokonce vyloučit ani možnost „na furt“) konec, je opravdu mocný.
To si plnými doušky užijete každý úkon, každý moment a každičký detail. Užila jsem si již zmíněné ranní oblékání a chystání. Užila jsem si působivou, teskně podzimní zahradu muzea, užila jsem si kupování vstupenky, užila jsem si každý jednotlivý exponát, užila jsem si každou vitrínu. Pečlivě jsem si přečetla každou popisku, kterou obvykle jen tak rychle přelétnu pohledem. Vychutnala jsem si každé vrznutí starých parket i specifický muzeální odér starobylosti.

Všechny tyto fotografie, včetně úvodní, pocházejí ze zmiňované výstavy.

Dětský interaktivní koutek této vystavy

Prožila jsem vše tak intenzivně jako nikdy předtím. Dokonce bych mohla říct, že mám „užito do zásoby“, že z tohoto nanejvýš hodinového kulturního zážitku vyžiji v pohodě i klidně rok … i více, když bude třeba. Umím s dojmy a radovánkami hospodařit. Nepotřebuji se nechat bavit a soukat do sebe zážitky každý víkend.

Přijímám to, jak to tady teď máme, bez zlosti a bez negativních emocí. S nikým se nepřebíjím v názorech, nediskutuji, nikoho nepřesvědčuji, je mi jedno, jak to kdo má, to je jeho věc (pro případné komentáře na Facebooku).
Neznamená to ovšem, že situaci přecházím pasivně a se skloněnou hlavou. Občas mi to nedá a musím sdílet nějaký smysluplný rozhovor v rádiu, moudrý článek, nebo jako teď – sama něco napíšu.
Je to tak. Procházíme dobou, která přináší takovou situaci. A stále máme na výběr. I když se jedna z možností velmi škrtí a do druhé nás to žene jako do zužujícího a hučícího náhonu řeky před jezem.

A já si vybrala: „No tak nebudu nikam chodit.“ Tak si restaurace, sauny, zahraniční dovolené, divadla a výstavy odepřu. Stále je tu mnoho dalších možností, kam (zatím) chapadla nařízení nedosáhnou. Třeba příroda. Což je vlastně to nejcennější, co nám mohlo zůstat. Příroda je nejdokonalejší výstavní síň, ukazuje mnohem úchvatnější obrazy než impresionisté, poskytuje lahodnější hudební  zážitky lepší než sál Rudolfina. (O svobodných čichových zážitcích ani nemluvě.) 

Rozhodně ale nebudu dělat to, že bych potvrzení všelijak obcházela, kopírovala a půjčovala si ho od někoho, kdo je očkovaný. K tomu se rozhodně snižovat nebudu. Když nemůžu a když se mi nechce za krátkodobý důkaz zdraví připlácet, tak prostě nikam nepůjdu. Tak si najdu jinou zábavu. 

Já chci rozhodovat o sobě sama. K tomu jsem celý svůj dosavadní život směřovala. Žiju a pracuji tak, abych byla co nejvíce soběstačná a nezávislá na rozhodování a příkazech druhých. A také, abych za ty své nesla zodpovědnost a následky. A to přece teď nevyměním za nějaké interpunkční znaménko v mobilu. Nejsem ráda tlačena ke zdi. A nemám ani ráda naoko výhodné výměny. Něco velmi osobního za něco světského (když navíc ani přesně nevím, komu to slouží.)

Rozhodně nechci k ničemu nabádat, jsem pro svobodnou volbu každého z nás. Ať se každý rozhodne podle svého. Respektuji to. Například svou maminku jsem na obě dávky ráda doprovodila a podpořila ji. Každý ať rozhoduje podle svých zkušeností, potřeb a názorů. Já si jen na území svého blogu dovoluji nabídnout ten svůj.

Já se ale pro zatím rozhodla tak, že dokud si nebudu jistá, tak raději neudělám nic. Když nemám dostatek informací, když cítím, že všechno nemusí být tak, jak se může (nebo spíše má) zdát, zkrátka – kdy nevím, tak se držím té možnosti – zatím neudělat nic. Jakmile totiž něco uděláte, tak už se o druhou možnost připravujete. Už si jednu z cest nadobro zavíráte. Už je to nevratné.

Vždyť stále ještě nikdo pořádně nic neví, je to nová realita, tak jak může někdo přesně tvrdit, že jen jeho možnost je ta správná.
Já myslím, že když nevím, tak neudělám chybu, když vyčkám.
Počkám, až se bude vědět, víc, až opadne hysterie, dám tomu čas. A navíc se necítím být úplně bezbranná. Mám svou intuici a své dosavadní životní zkušenosti, které mi mohou napovědět. Zachytit momenty, náznaky a zvýšit pozornost, vycítit, že odněkud něco divného prosakuje … Podobně jako když v jinak dokonale vybavené ledničce ucítíte úplně vzadu zastrčený, zapomenutý plesnivý sýr a jeho odér nepřehlušíte, dokud jeho existenci nepřiznáte a nevytáhnete ho z temného koutu ledničky na světlo …
A právě takovým nelibým znamením je mi současný ohromný nátlak.
Rychlé tlačení do akce a omezení doby, po kterou se mám rozmyslet, pro mě vždy znamenal blikající červenou kontrolku zvýšené obezřetnosti. Hned se mi vybavují různé pofidérní předváděcí akce, speciálně vyškolení prodejci a dealeři s nevýhodnými smlouvami všeho druhu. Jedním z prvních bodů jejich marketingové nalejvárny byl právě ten – uzavřít smlouvu s klientem rychle. Podepsat hned na místě. Pod tlakem, nenechat lidi o věci přemýšlet, nedávat jim čas. 
Čas …. čas je jedna z vůbec nejcennějších ingrediencí …

A pomalu mířím k závěru …
K pozitivnímu závěru. Myslím, že je třeba si uvědomit, že se vlastně pořád máme skvěle. (A to říkám i navzdory tomu, že naše domácnost odebírala plyn i elektřinu od zkrachovalé Bohemia Energy.) Nějak bylo, nějak bude. Hlavně se z toho člověk nesmí hroutit (zvolila jsem to slušnější sloveso). Vždyť máme stále plné samoobsluhy potravin, pořád je co jíst a pít. A že je a bude dráž a hůř? Trocha omezení, přehodnocení, trocha skromnosti našemu dosavadnímu plýtvání a naší rozmařilosti, ve všech směrech – stravovacím, oděvním, zážitkovém, cestovatelském … myslím, že nemůže ublížit. 

Doba je prostě taková. A také je dobré se občas ohlédnout zpět. Kdy v historii bylo tak dlouhé období klidu jako jsme měli doteď? Třicet let klidu a blahobytu, které nás omamně, a jak se teď ukazuje – klamně, uhoupávalo do naivního pocitu, že už to tak bude napořád.
V historii se ale vždy období klidu střídala s obdobím nejistot. Vždy něco přišlo. Války, epidemie, krachy na burze, krize, totalitní režimy …
Třicet let bylo z hlediska historie víc než dost času na odpočinek. 
Tak jo. Žijeme historii v přímém přenosu. Ale život jde dál a my se musíme naučit být spokojení a vidět to dobré za každé situace. Vždyť je skvělé, že ještě můžu jít ven. Zatím mě ještě na ulici nekontrolují. Zatím ještě nemusím mít na rukávu našitý žlutý znak neočkovaného. Zatím ještě žiju …
A navíc – dnes je tak krásný den. A stále je tu skvělé heslo: „Nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůře.“
No a takto optimisticky se s vámi pro dnešek loučím.

Ps. původní záměr tohoto článku byl ten, že budu psát o božských červených botách – viz fotogalerie – a jen v úvodu se dotknu aktuální situace. Jenže se stalo to, že úvod byl delší, než jsem plánovala. Takže rozjímání a úvahu o červených botách přesouvám na svůj druhý, předplatitelský Stylovy.blog.