Dnes navazuji na minulý článek se stejným názvem, jen s římskou jedničkou na konci. Začala jsem v něm rozebírat různé scény z kultovního filmu Mrazík a demonstrovat na nich, jak se dá náš osobní vzhled vylepšit.

Dovoluji si vás tedy, bez dlouhých úvodů, podruhé pozvat do světa této nezapomenutelné ruské pohádky, do jejích zimních kulis, ovšem netradičně, pohledem skrze mnou optiku módy a stylu.

Řeknu vám to na rovinu. Přestože prakticky celý svůj produktivní život pracuji s oděvy a stylem, tak (oficiální) módu ani moc nesleduji. Možná, že to „ani moc“ je ještě dost silný výraz. Vlastně ji nesleduji skoro vůbec. Nekupuji si módní časopisy, nenavštěvuji módní přehlídky, ani je nesleduji na Youtube, neznám modelky jménem (kromě té nejslavnější hrstky z devadesátých let) a z módních návrhářů a módních domů znám jen ty opravdu kultovní.
Velmi dobře to ilustruje jedna drobná příhoda.

Když se vracím pěšky domů, odkudkoliv, z mých pravidelných procházek, z nákupu, ze Zásilkovny, tak míjím – a vždy do ní nahlédnu – naši místní schránku na časopisy s názvem „Přečti a vrať“. Je to chytrá a smysluplná věc. Pět pater nebo také, hezky česky řečeno, fochů, kam může kdokoliv odnést svůj přečtený časopis (nebo občas i knížku) a vzít si jiný (jinou).

Po dlouhé době jsem udělala výjimku a přidala jsem se k manželovi, který seděl v obývacím pokoji a díval se na televizi na zábavný pořad Karla Šípa Minišou.
Zábavné „rozhovory“ nemusím už z principu. Nemohu se zbavit divného pocitu z toho, že dva nebo více lidí sedí u stolku, baví se a v hledišti tomuto jejich bavení jen tak přihlížejí více než desítky lidí (a u obrazovek pak další miliony).

Včera večer jsem se na ČT Art dívala na záznam divadelní hry Hrdý Budžes a přestože jsem to už viděla mnohokrát, a to i přímo v divadle, i knihu jsem četla, tak jsem  tam objevila novou životní souvislost. Stalo se tak přesně ve chvíli, kdy si Bára Hrzánová alias malá Helenka Součková nasadila na hlavu punčocháče a začala předvádět zpěvačku Milušku Voborníkovou.

Jsem v hotelu v Mariánských Lázních, kde vedu svůj víkendový pobyt se cvičením ženské (nikoliv hormonální) jógy. Je právě sobota večer a já jdu ztichlou hotelovou chodbou. Vracím se z baru u recepce, kde jsem si sebou na pokoj koupila dvoudecku bílého vína. A jak tak pomalu kráčím, míjím dveře ostatnich pokojů. A rozpoznávám, že za většinou z nich slyšim jednu a tu samou hudbu. Známou hudbu.

V krátké době jsem jednu podobnou myšlenku zaslechla hned ve dvou poměrně odlišných filmech. A to hned těsně po sobě. Prvním z nich byla sladká (a předvídatelná) americká komedie Prázdniny, která mně nalákala svým obsazením (Kate Winslet a Jude Law), ale ve výsledku se mi líbila vlastně jen díky myšlence, o které se chystám psát.