Přiznám se, že když jsem po letech znovu uviděla pohádku Kocourek Modroočko, tak mi ukápla nostalgická slza. Jedna […]
film a TV
My ženy máme tendence odsouvat úspěchy, změny a štěstí až na později.
Teď to nejde, teď ještě nejsem dokonalá, ale brzy už to bude možné, brzy už budu jiná. Brzy se změním.
Ke všemu, co přichází z hlavního proudu jsem vždy velmi obezřetná. Nevím, proč zrovna v těchto dnech myslím […]
Včera večer jsem se na ČT Art dívala na záznam divadelní hry Hrdý Budžes a přestože jsem to už viděla mnohokrát, a to i přímo v divadle, i knihu jsem četla, tak jsem tam objevila novou životní souvislost. Stalo se tak přesně ve chvíli, kdy si Bára Hrzánová alias malá Helenka Součková nasadila na hlavu punčocháče a začala předvádět zpěvačku Milušku Voborníkovou.
Jsem v hotelu v Mariánských Lázních, kde vedu svůj vikendový pobyt se cvičením (ženské) jógy. Je právě sobota večer a já jdu ztichlou hotelovou chodbou. Vracím se z baru u recepce, kde jsem si sebou na pokoj koupila dvoudecku bílého vína. A jak tak pomalu kráčím, míjím dveře ostatnich pokojů. A rozpoznávám, že za většinou z nich slyšim jednu a tu samou hudbu. Známou hudbu.
V krátké době jsem jednu podobnou myšlenku zaslechla hned ve dvou poměrně odlišných filmech. A to hned těsně po sobě. Prvním z nich byla sladká (a předvídatelná) americká komedie Prázdniny, která mně nalákala svým obsazením (Kate Winslet a Jude Law), ale ve výsledku se mi líbila vlastně jen díky myšlence, o které se chystám psát.
Takhle nějak zněla věta, kterou pronesla herečka Míla Myslíková, když jí Pavel Kříž, jako její filmový syn – […]
Tahle věta není z mé hlavy. Slyšela jsem ji asi před deseti lety, když jsem studovala jógu a tenkrát jsem jí nevěnovala až takovou pozornost, jakou si bývala zasloužila.
„Jasně, něco na tom je, ale když můžu podat dokonalý, stoprocentní výkon, tak je škoda se spokojit jen s osmdesáti, né?!“
Možná jste, stejně jako já, postřehli, že postavení žen v pohádkách není nikterak slavné. Že většina ženských hrdinek […]
Skoro půlka prázdnin je před námi a kalendářně zbývá do konce léta ještě 46 dní. To je přece […]
Připadá vám tahle fotka povědomá? Je to záběr z úvodní scény kultovního dílu Mimikry ze seriálu Třicet případů […]
Po dlouhé době jsem v televizi opět viděla muzikál Mamma mia. Přepnula jsem na něj náhodně právě ve chvíli, kdy se schylovalo k písničce Dancing Queen A jako v každém muzikálu se i zde celkem všední scéna jak mávnutím přelije do něčeho velkolepého a dramatického. Meryl Streepová se se svými přítelkyněmi nejprve jen tak nenápadně popichuje, ale vzápětí se to celé naplno rozjede ….
Velmi se mi líbí slovo Matrix a vypůjčila jsem si ho do svého slovníku. Dokonale vystihuje situaci, o které chci právě psát. Situaci, která se týká nás žen.
Matrix je totiž obraz, kterému říkáme realita. Realita, o níž si mylně myslíme, že je to pravda! Ještě jinak řečeno – Matrix je uměle vytvářená realita vydávaná za skutečnost. A nemusíme se dívat jen na sci-fi filmy, abychom něco takového uviděli. Stačí jen být ženou v dnešní době.
Je neděle večer šestnáctého července, léto v tom nejhezčím období a já s notebookem v ruce a se skleničkou vína usedám na pohovku k televizi. Dávají totiž Chalupáře. Miluji je. Je to pro mě symbol léta, symbol pohody, nekomplikovanosti života a krásné obyčejnosti. Ale protože je znám už za ta léta nazpaměť, tak jsem si myslela, že je budu sledovat spíše jen tak „na půl oka“ jako příjemnou kulisu a více se budu věnovat svému úternímu článku.
Vzpomenete si ještě na pojem Zlatý Hromnice? Zlatý Hromnice jsou boty. Respektive byly. A taky to byly Osmdesátky, dětství, Kotvald […]
Píše se 10. ledna a ještě máme princezny z vánoc v živé paměti, tak se na ně pojďme […]
Sleduji pořad „Popelka“ na TV Barrandov. Baví mě! Přestože na něj slyším a čtu všelijaké rozporuplné reakce, tak říkám: „Když vezmete v úvahu, že je na českých kanálech asi stopadesát (slovo stopadesát používám jako synonynum pro jakékoliv velké množství) pořadů o vaření, tak zaplať pánbůh za Popelku.
V Krkonošských pohádkách – v epizodě „Jak šel Trautenberk do hor pro poklad“ jsem uslyšela tuto „hlášku“ a došlo mi, jak krásně a jednoduše je zde řečena velká pravda.
Co o nás vypovídají filmoví hrdinové, kteří se nám líbí?
A nezapomeňme, že stejnou měrou o nás vypovídají i ti,
kteří se nám nelíbí, kteří nás rozčilují.
