Jistě znáte ten notoricky známý příběh lásky: osudem zkoušená Jana Eyrová dostala nabídku k sňatku od svého zaměstnavatele, […]
film a TV
Už jen zcela výjimečně se mi stane, že objevím starou pohádku, kterou jsem ještě nikdy neviděla – a o to větší radost z ní mám. Je to jako když se celý život chodíte občerstvovat k pramenům pitné vody, které, rok po roce, čím déle k nim chodíte, tím více hrozí, že úplně vyschnou A vy pojednou objevíte pramínek úplně nový, nevyčerpaný, nevykoukaný.
Ze swapu jsem si odnášela celý štos starších čísel časopisu Marianne. Směnila jsem je za svou nepoužívanou kosmetiku. Časopisy si ráda prohlížím, ale nechce se mi za ně utrácet. Bohatě mi stačí ty z druhé ruky. Stejně se v nich píše pořád to samé. S časopisy je to podobné jako se to říká o módě: že je jako sud, do kterého se vrší trendy a když se sud zaplní, tak se jen otočí a jede se to celé nanovo.
Dalo by se říci, že filmové kostýmy mě, a především pak ty pohádkové, zajímají a inspirují mnohem vice […]
Věta, která byla řečená v detektivním seriálu Mělas to vědět (v hlavních rolích Nicole Kidman a Hugh Grant), který rozhodně doporučuji ke shlédnutí. Je dramatický, napínavý i estetický napohled (myslím seriál, ne Hugh). Je to psychologický příběh o obratu poklidného života do zlého snu nejistoty a navíc módně velmi inspirativní a vkusný.
Před pár dny jsem si v naší obecní schránce na časopisy „Přečti a vrať“, u které se zastavím vždy cestou z ranní procházky, vzala jedno odložené číslo časopisu Vlasta (17/2022). Doma jsem si pak udělala kávu a posadila se s ním ke stolu. A aniž bych se na něj nějak příliš soustředila, spíš jsem jen tak zběžně listovala, pročítala nadpisy, prohlížela obrázky, až jsem došla ke stránce, zřejmě pravidelné rubrice, otázek a odpovědí známým osobám.
Film Smrt v Benátkách jsem viděla poprvé někdy na počátku devadesátých let a nijak zvlášť mne tehdy neoslovil, spíš […]
Dnes navazuji na minulý článek se stejným názvem, jen s římskou jedničkou na konci. Začala jsem v něm rozebírat různé scény z kultovního filmu Mrazík a demonstrovat na nich, jak se dá náš osobní vzhled vylepšit.
Dovoluji si vás tedy, bez dlouhých úvodů, podruhé pozvat do světa této nezapomenutelné ruské pohádky, do jejích zimních kulis, ovšem netradičně, pohledem skrze mnou optiku módy a stylu.
Řeknu vám to na rovinu. Přestože prakticky celý svůj produktivní život pracuji s oděvy a stylem, tak (oficiální) módu ani moc nesleduji. Možná, že to „ani moc“ je ještě dost silný výraz. Vlastně ji nesleduji skoro vůbec. Nekupuji si módní časopisy, nenavštěvuji módní přehlídky, ani je nesleduji na Youtube, neznám modelky jménem (kromě té nejslavnější hrstky z devadesátých let) a z módních návrhářů a módních domů znám jen ty opravdu kultovní.
Velmi dobře to ilustruje jedna drobná příhoda.
Myslím, že kousek Popelky je v každé z nás. Kousek té honby za dokonalostí. Kousek té nebezpečné iluze, […]
Když se vracím pěšky domů, odkudkoliv, z mých pravidelných procházek, z nákupu, ze Zásilkovny, tak míjím – a vždy do ní nahlédnu – naši místní schránku na časopisy s názvem „Přečti a vrať“. Je to chytrá a smysluplná věc. Pět pater nebo také, hezky česky řečeno, fochů, kam může kdokoliv odnést svůj přečtený časopis (nebo občas i knížku) a vzít si jiný (jinou).
Po dlouhé době jsem udělala výjimku a přidala jsem se k manželovi, který seděl v obývacím pokoji a díval se na televizi na zábavný pořad Karla Šípa Minišou.
Zábavné „rozhovory“ nemusím už z principu. Nemohu se zbavit divného pocitu z toho, že dva nebo více lidí sedí u stolku, baví se a v hledišti tomuto jejich bavení jen tak přihlížejí více než desítky lidí (a u obrazovek pak další miliony).
Dobré umělecké dílo, literární, divadelní, filmové …, čili takové, ve kterém se objevují osoby, se od toho, řekněme, […]
„A do parádního pokoje nechoď, ať se tam zbytečně nenadělá!“ říká teta Otíkovi ve filmu Vesničko, má středisková. […]
Přiznám se, že když jsem po letech znovu uviděla pohádku Kocourek Modroočko, tak mi ukápla nostalgická slza. Jedna […]
My ženy máme tendence odsouvat úspěchy, změny a štěstí až na později.
Teď to nejde, teď ještě nejsem dokonalá, ale brzy už to bude možné, brzy už budu jiná. Brzy se změním.
Ke všemu, co přichází z hlavního proudu jsem vždy velmi obezřetná. Nevím, proč zrovna v těchto dnech myslím […]
Včera večer jsem se na ČT Art dívala na záznam divadelní hry Hrdý Budžes a přestože jsem to už viděla mnohokrát, a to i přímo v divadle, i knihu jsem četla, tak jsem tam objevila novou životní souvislost. Stalo se tak přesně ve chvíli, kdy si Bára Hrzánová alias malá Helenka Součková nasadila na hlavu punčocháče a začala předvádět zpěvačku Milušku Voborníkovou.
Jsem v hotelu v Mariánských Lázních, kde vedu svůj víkendový pobyt se cvičením ženské (nikoliv hormonální) jógy. Je právě sobota večer a já jdu ztichlou hotelovou chodbou. Vracím se z baru u recepce, kde jsem si sebou na pokoj koupila dvoudecku bílého vína. A jak tak pomalu kráčím, míjím dveře ostatnich pokojů. A rozpoznávám, že za většinou z nich slyšim jednu a tu samou hudbu. Známou hudbu.
Winter in Paris 