Když se vracím pěšky domů, odkudkoliv, z mých pravidelných procházek, z nákupu, ze Zásilkovny, tak míjím – a vždy do ní nahlédnu – naši místní schránku na časopisy s názvem „Přečti a vrať“. Je to chytrá a smysluplná věc. Pět pater nebo také, hezky česky řečeno, fochů, kam může kdokoliv odnést svůj přečtený časopis (nebo občas i knížku) a vzít si jiný (jinou).
A právě před pár dny, jak se tak ke schránce pomalu blížím, zostřuji pohled, a snažím se rozpoznat, co se v ní nachází? Záhy již dokážu přečíst název knížky „Giganti světového sportu“ a nad tím časopis „Reportér“ …. Jenže, komu patří ty oči?

Možná to způsobilo těsné sousedství knihy o sportu … Možná za to mohl obličej charismatického fešáka Bjorna Borga na titulní straně knihy (velké lásky mých dětských let),

že se mi v mozku propojily dva konektory a vytvořily pevný spoj a já okamžitě – a předčasně – vyhodnotila odpověď: 
„To musí být oči nějakého sportovce. Možná fotbalisty …“

Ano, v prvních pár okamžicích, zvláště pak proto, že jsem se nechala opticky (a klamně) vtáhnout do škatulky zvané sport, mi jednoznačně přišlo, že se jedná o oči mužské. O oči pronikavé, až magické, ze shora lemované hustým, temným obočím a ze strany poznamenané napětím spánkové oblasti. Oči některého, testosteronem nabitého, z útočníků na branku a na ženská srdce. Muže jižanského temperamentu, nejspíše Itala či Španěla, s delšími vlasy a s velkým číslem na zádech.

Došla jsem až ke schránce. Ještě pár vteřin před ní nehnutě stojím. Trpělivě a v očekávání oddaluji okamžik, kdy časopis vytáhnu a odhalím, o koho že se to opravdu jedná. Ještě se chvíli dívám do očí této tajemné osoby …

Když ale odkloním pozornost od očí a více se zaměřím na vlasy, tak začínám záhadě přicházet na kloub. Už si přestávám myslet, že se jedná o muže …
Vlasy této osoby jsou totiž poznamenané kadeřníkem. Fénem, vzduchem a kartáčem. Jsou nazvednuté od hlavy. Jsou načechranější, než kdyby to byly vlasy mužské. Mužské dlouhé vlasy by byly splihlejší, méně nadýchané.
O to více však moje zvědavost stoupá. 
Časopis beru do rukou a pomalu ho vysouvám. Milimetr po milimetru se mi začíná odhalovat, o koho se to jedná.
A je to tu:

Už je to jasné. Není to muž. Není to ani fotbalista, ani tenista, ani kytarista … 
Je to žena!
Je to bývalá moderátorka ČT1 Daniela Písařovicová.
Časopis vyndavám ze schránky a odnáším si ho domů.
Cestou si Danielu nepřestávám prohlížet a do hlavy mi přichází mnoho myšlenek najednou …

Přemýšlím o tom, jak naším obličejem, především pak očima, jako otevřenými okny, je možné vidět dovnitř. Ne nadarmo se říká – oko do duše okno.
Přemýšlím, jak jsou naše rysy obličeje dokonale zkombinované z dualitních principů jinu a jangu (jin – ženský a jang – mužský princip). Jak krásná žena – jako je paní Daniela v sobě – v očích – skrývá velmi silný náboj jangového charakteru. Který, když se vytáhne do popředí – a ostatní zakryje – může vést až k dojmu, že se jedná o muže.
Je to fascinující, jak z našich obličejů, a očí především, naše temperamenty a energie prosakují … 
A protože je mou prací napomáhat ženám s hledáním jejich stylů, tak mne moje úvahy pochopitelně dále vedou právě tímto směrem …

Nalezení vlastního osobního, ryzího, stylu je veskrze velmi prosté.
Ale cesta k němu není roubená „odstředivými“ otázkami:
Kým bych chtěla být?
Jak, nebo jako kdo, bych chtěla vypadat?
Nýbrž otázkami „dostředivými“:
Kdo jsem a co chci o sobě svým oblečením světu sdělit?

A jsem–li na správné cestě, zjistím podle toho, že někde na jejím úseku, budu nutně konfrontována s faktem – přijmout sebe takovou, jakou mne příroda stvořila. Nepřidávat si. Nepředělávat. Neubírat. Neměnit. Nehrát si na někoho jiného.

A když už tu máme paní Danielu, tak si na jejím příkladu ukážeme nejčastější chyby žen jejího typu. 
Vybavuji si totiž hned několik žen ze svého okolí a ze své praxe stylového sebepoznání, které jsou, především díky síle svého výrazu, paní Daniele velmi podobné.
A právě jejich společné a nosné životní téma je – nepotlačovat sílu, kterou jsem dostala do vínku. Nebát se jí.
A společné měly také to, že se o ni nejčastěji připravovaly díky změně barvy vlasů, především pak skrze zesvětlení (celoplošné a nebo melíry).
V obhajobě tohoto aktu, rovněž téměř jednohlasně, používaly slova – „zjemňuji“, „zženštuji“, „omlazuji“ se.

A přitom – zůstat ve své přírodní barvě – je ta jednodušší věc, kterou pro svůj přirozený vzhled můžu udělat. Stačí vlastně – nedělat vůbec nic. Jen nechat své vlasy být. (Tím nemyslím šedivění. Nepatřím mezi fanoušky velkého módního trendu – být šedivá. Klidně své šediny barvěme, ale takovou barvou, která bude naší přirozené co nejpodobnější.)

Druhá věc, jak být ve své přirozenosti, je už malinko náročnější (ale ne zas tak moc) a opět ji budu demonstrovat na paní Daniele. A zde nemusím ani nic simulovat. Její svetr je k tomu jako stvořený. Mluvím o tom, že první (a nutné minimum), které můžeme pro poznání svého stylu učinit, je rozpoznání svých správných barev.
Minimálně tak, že odhalíme, jestli nám sluší barvy teplé (princip barevné typologie, o které jsem psala například v tomto článku), nebo studené. To je nejjednodušší a zároveň nejzásadnější rozčísnutí barev. Jen tímto oddělením zrna od plev, barev teplých od studených, pro svůj nejlepší možný vzhled uděláme obrovský kus práce. Ze sta procent barevných odstínů jich od sebe padesát procent odhrneme, čímž se vyvarujeme těch nejhrubších chyb, které na svém vzhledu můžeme napáchat.

A o to více mne překvapuje, že právě na titulní fotku časopisu může proniknout žena v oděvu úplně nejvíce nelichotivé barvy.
V některých případech je tělesná barevnost natolik zřejmá, že je to vidět i skrze „média“. Někdy nemusím mít ženu na židli pravdy ve svém ateliéru, abych rozpoznala, jestli se nachází v chladné, nebo v teplé barevnosti. U paní Daniely je to vidět okamžitě. Paní Daniela je (jako většina českých žen) chladné barevnosti, kterým teplé, zejména podzimní, barvy velmi ubližují (zrovna nedávno jsem o tom psala v článku zde). Jejich pleť v nich vypadá žlutě, nezdravě a především nejednotně. Obličej se „rozsype“ do mnoha oblastí různých barev – na povrch vystoupí tmavé skvrny, pod očima se rozlijí modrobílé plochy, zintenzivní se červené žilky, vystoupí vrásky, zviditelní se povadlost, znovu se objeví letité, již dávno zhojené pupínky a ranky.

A přitom stačilo tak málo. Jen jsem nevhodný rolák podzimně okrové barvy překryla rukávem mikiny v ostře chladném odstínu bordó, kterou jsem zrovna měla na sobě. A už je to mnohem .. Co mnohem? Nesrovnatelně lepší!

A touto, ze dvou variant, tou lichotivější, se s vámi dnes loučím.
Nevím jistě, jestli na tomto blogu do konce roku ještě vystavím nějaký článek, ale pokud jsou vám mé pohledy blízké, pak vás srdečně zvu k návštěvě soukromé skupiny na Facebooku (Blanka Winterová – Styl, život a móda) a nebo do prostoru, informacemi a postřehy nejnabitějšího – Stylového blogu pro předplatitele (více info zde).
A ať se již potkáme tady, tam, nebo tam … děkuji vám za vaši čtenářskou přízeň, pozornost a přeji krásné adventní dny.