Aneb o bláznění, komentářích a plutí uprostřed řeky.
Přestaňte bláznit je nadpis, který jsem si vypůjčila ze stejnojmenné knihy o hubnutí, kterou jsem si koupila někdy na konci devadesátých let. Líbil se mi právě on. Vystihoval přesně pocit, který jsem už tehdy kolem toho všeho dění kolem hubnutí měla. Bláznění.
A nedávno jsem při úklidu knihovny (miluji úklid a s ním spojené nezbytné třídění všeho druhu: knihovny, šatníku, lednice, dokonce i lékárničky) na tuto knihu znovu narazila.
knihy a časopisy
Stalo se mi to, co už dlouho ne – to, že jsem brečela nad knížkou. Nešlo o žádnou […]
Ze swapu jsem si odnášela celý štos starších čísel časopisu Marianne. Směnila jsem je za svou nepoužívanou kosmetiku. Časopisy si ráda prohlížím, ale nechce se mi za ně utrácet. Bohatě mi stačí ty z druhé ruky. Stejně se v nich píše pořád to samé. S časopisy je to podobné jako se to říká o módě: že je jako sud, do kterého se vrší trendy a když se sud zaplní, tak se jen otočí a jede se to celé nanovo.
Před pár dny jsem si v naší obecní schránce na časopisy „Přečti a vrať“, u které se zastavím vždy cestou z ranní procházky, vzala jedno odložené číslo časopisu Vlasta (17/2022). Doma jsem si pak udělala kávu a posadila se s ním ke stolu. A aniž bych se na něj nějak příliš soustředila, spíš jsem jen tak zběžně listovala, pročítala nadpisy, prohlížela obrázky, až jsem došla ke stránce, zřejmě pravidelné rubrice, otázek a odpovědí známým osobám.
Když se vracím pěšky domů, odkudkoliv, z mých pravidelných procházek, z nákupu, ze Zásilkovny, tak míjím – a vždy do ní nahlédnu – naši místní schránku na časopisy s názvem „Přečti a vrať“. Je to chytrá a smysluplná věc. Pět pater nebo také, hezky česky řečeno, fochů, kam může kdokoliv odnést svůj přečtený časopis (nebo občas i knížku) a vzít si jiný (jinou).
Myslím, že se u významu slova elegance stala chyba. Že došlo k záměně pojmů. Že se za eleganci vydává něco jiného, než elegance ve skutečnosti je.
Přídavné jméno elegantní se stalo popisem věcí. A přitom si myslím, že elegantní by mělo být spíše popisem hodnot.
Ráda chodím ven a úplně nejraději v hodinách nepříliš frekventovaných a také v obecně vzato nepříliš ideálním počasí. Nejlépe ráno, nejpozději časně dopoledne a nebo potom až v pozdním odpoledni, před setměním. Za mlhy, za jinovatky, když je pod mrakem a nebo před deštěm či krátce po něm.
Televizi sleduji jen málo a to málo ještě velmi pečlivě třídím. Mám ráda starší českou tvorbu jako třeba Rozmarné léto, černobílé detektivky s Rudolfem Hrušínským a ze zahraničních Hercula Poirota a Slečnu Marplovou, seriál Durellovi ….
Po roce 2000 vtrhla do našich knihkupectví a do našich životů velká smršť.
A ta s sebou přivála teorie o tom, že člověk může mít vše, co si přeje. Stačí jen znát ty správné informace a tajemství. Stačí jen pochopit nové souvislosti, přenastavit svou mysl a věřit.
A já byla těmto myšlenkách obrovsky nakloněná. Koupila jsem si mnoho knih (Vesmírný objednávkový servis, Tajemství ….) a tuto teorii přijala za svou. A pak už jsem si objednávala z vesmíru jak shopaholička v nákupáku. Objednávala jsem si parkovací místa, místa v restauraci, úspěch, peníze …
Myslím, že jsem byla jedna z prvních, která si v roce 2015 bez velkého váhání koupila knihu Zázračný úklid od Marie Kondo. Byla jsem tehdy ve fázi svého „životního generálního úklidu“ a tak nějak intuitivně jsem tušila, že úklid v duši a úklid v domě, nebudou mít k sobě příliš daleko. Tehdy jsem si z knihy vzala především to, že nepotřebuji doma schraňovat věci, které mi neslouží, ale které mi do té doby „bylo blbý vyhodit“.
V zaprášených banánových krabicích na půdě jsem sice nenašla to, co jsem původně hledala, ale za to jsem […]
Narazila jsem na fejeton o tom, co nosí ženy v kabelkách. Ještě dříve, než-li jsem si ho přečetla, […]
Nepatřím k těm lidem, kteří všemu snadno uvěří. Nevolím politiky podle toho, co slibují, nekupuji věci, které se propagují, příliš nedám ani na internetová hodnocení a kritické myšlení mi rozhodně není cizí. Ale ještě před pár lety jsem měla jistý přirozený respekt třeba k tomu, co se psalo v odborných článcích, v knihách, co se říkalo ve veřejnoprávní televizi.
Už dlouho se mi nestalo, že by mě zaujala nějaká reklama. Vlastně si nevzpomínám vůbec na žádnou … Až na tu – před pár dny v časopisu, který jsem si půjčila ze stojanu v kavárně.
Abych měla na koupališti co číst, tak jsem si, po dlouhé době, koupila v trafice časopis. Moje Psychologie. Nejdřív jsem jen tak listovala a prohlížela si obrázky … a když jsem narazila na stránku Tipy, tak jsem se (rovněž po dlouhé době) rozesmála nahlas. Až se postarší manželský pár ležící vedle na dece po mně otočil. Uviděla jsem totiž tohle:
Je velmi pravděpodobné, že i vy, stejně jako většina lidí, stejně jako i já, občas, někdy více, někdy méně, řešíte, co si o vás myslí ostatní. A není divu. Byli jsme k tomu vedeni. Byli jsme tomu naučeni. Od drobností až po velké věci: „Ukliď si, setři si tu rtěnku, v tomhle nemůžeš jít na rodinnou oslavu, co si o tobě pomyslí lidi, když zůstaneš svobodná matka? Mnohokrát obehraná písnička. Co řeknou sousedé, kamarádky, příbuzní a vlastně všichni kolemjdoucí …“
Za prvé: Za tou horou časopisů jsem vždycky viděla peníze. Když totiž máte jen deseticentimetrový štos magazínů typu […]
Dostal se mi do rukou časopis Fashion a článek v rubrice „Měníme naši čtenářku“ mě tedy nenechal chladnou. Hned jsem […]
Občas přijde chuť koupit si lesklý ženský časopis. Naposledy u mě přišla minulou sobotu. Neměla jsem moc času rozhlížet […]
Winter in Paris 