Když se vracím pěšky domů, odkudkoliv, z mých pravidelných procházek, z nákupu, ze Zásilkovny, tak míjím – a vždy do ní nahlédnu – naši místní schránku na časopisy s názvem „Přečti a vrať“. Je to chytrá a smysluplná věc. Pět pater nebo také, hezky česky řečeno, fochů, kam může kdokoliv odnést svůj přečtený časopis (nebo občas i knížku) a vzít si jiný (jinou).

Po roce 2000 vtrhla do našich knihkupectví a do našich životů velká smršť.
A ta s sebou přivála teorie o tom, že člověk může mít vše, co si přeje. Stačí jen znát ty správné informace a tajemství. Stačí jen pochopit nové souvislosti, přenastavit svou mysl a věřit.
A já byla těmto myšlenkách obrovsky nakloněná. Koupila jsem si mnoho knih (Vesmírný objednávkový servis, Tajemství ….) a tuto teorii přijala za svou. A pak už jsem si objednávala z vesmíru jak shopaholička v nákupáku. Objednávala jsem si parkovací místa, místa v restauraci, úspěch, peníze …

Myslím, že jsem byla jedna z prvních, která si v roce 2015 bez velkého váhání  koupila knihu Zázračný úklid od Marie Kondo. Byla jsem tehdy ve fázi svého „životního generálního úklidu“ a tak nějak intuitivně jsem tušila, že úklid v duši a úklid v domě, nebudou mít k sobě příliš daleko. Tehdy jsem si z knihy vzala především to, že nepotřebuji doma schraňovat věci, které mi neslouží, ale které mi do té doby „bylo blbý vyhodit“.

Nepatřím k těm lidem, kteří všemu snadno uvěří. Nevolím politiky podle toho, co slibují, nekupuji věci, které se propagují, příliš nedám ani na internetová hodnocení a kritické myšlení mi rozhodně není cizí. Ale ještě před pár lety jsem měla jistý přirozený respekt třeba k tomu, co se psalo v odborných článcích, v knihách, co se říkalo ve veřejnoprávní televizi.

Abych měla na koupališti co číst, tak jsem si, po dlouhé době, koupila v trafice časopis. Moje Psychologie. Nejdřív jsem jen tak listovala a prohlížela si obrázky … a když jsem narazila na stránku Tipy, tak jsem se (rovněž po dlouhé době) rozesmála nahlas. Až se postarší manželský pár ležící vedle na dece po mně otočil. Uviděla jsem totiž tohle:

Je velmi pravděpodobné, že i vy, stejně jako většina lidí, stejně jako i já, občas, někdy více, někdy méně, řešíte, co si o vás myslí ostatní. A není divu. Byli jsme k tomu vedeni. Byli jsme tomu naučeni. Od drobností až po velké věci: „Ukliď si, setři si tu rtěnku, v tomhle nemůžeš jít na rodinnou oslavu, co si o tobě pomyslí lidi, když zůstaneš svobodná matka? Mnohokrát obehraná písnička. Co řeknou sousedé, kamarádky, příbuzní a vlastně všichni kolemjdoucí …“