Za svoje výtvarné vnímání světa vděčím i Křemílkovi s Vochomůrkou

Ráda chodím ven a úplně nejraději v hodinách nepříliš frekventovaných a také v obecně vzato nepříliš ideálním počasí. Nejlépe ráno, nejpozději časně dopoledne a nebo potom až v pozdním odpoledni, před setměním. Za mlhy, za jinovatky, když je pod mrakem a nebo před deštěm či krátce po něm.

Moje nejobvyklejší trasa, okruh po cyklostezce, kousek za naším domem

A právě u této aktivity – u chození – mi připadá velmi zajímavé, jak se postupem času měnily důvody, proč jsem ji dělala a stále dělám. Jak se přelévaly jeden v druhý. Jak jeden zanikal a byl nahrazován dalším.
Ještě před několika lety bylo tím zásadním a prvotním důvodem veškerých mých fyzických aktivit – hubnutí. To se později prolnulo v důvod zdravotní. A zdravotní pak v důvod čistící a třídící – jdu si ven vyčistit hlavu a utřídit myšlenky. A v poslední době se tento řetězec důvodů plynule přetransformoval do toho současného.

Prošla jsem stezkou všech významných důvodů, abych nakonec skončila u toho nejméně významného, nejméně populárního. U důvodu se zdánlivě nejmenším počtem efektů a přínosů. Řekla bych dokonce, že u důvodu téměř bezdůvodného.
A je jím důvod obyčejný – jen prostě jít a vnímat. Být udivována, okouzlována a překvapována. Nic víc, nic míň.

Těší mě pozorovat jak se týden po týdnu mění barevná nálada krajiny a vzhled kaštanu uprostřed mé obvyklé trasy …

Baví mě sledovat výtvarné scenérie přechodových odstínů oblohy, mlžným oparem zredukovanou krajinu jen na ty nejvýraznější prvky. Neukázněnou změť prutů šípkového keře se sem tam usazeným oranžově-rudým plodem jako korálkem navlečeným na šňůrce. Větvičky a stonky zasklené jinovatkou …

A jak tak procházím tímto všedně kouzelným světem poklidného podzimního ticha, najednou se na setinu vteřiny vynoří pocit. Záblesk. Připomenutí čehosi.
Vzpomínka tak letmá jako záběr z okénka uhánějícího rychlíku. Mžik jako když pták mávne křídly, frnk … a rázem je pryč.

Vím, že jde o něco hodně dávného, o něco z dřívějška, snad možná z dětství. Všechno to kolem je mi povědomé. Ty větve, listy, obrysy, barvy. Ono nahodilé prorůstání, zacuchanost, propletenost …
Celé je mi to tak důvěrně známé.
Ale co mi to jen připomíná?
Vím, že jsem blízko.
Už to mám skoro na jazyku …

A mám to!
Pařezová chaloupka!
Kniha Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky.
Ano, to je to, co se mi při mých procházkách stále připomíná a co jsem dosud neuměla identifikovat.

Tato kniha mne provázela celým dětstvím. Vyžadovala jsem od maminky, aby mi ji stále dokola četla.
A přestože jsem ji neměla v rukou dobrých dvacet let, tak ji najednou vidím naprosto zřetelně. Vidím ilustrace tvořené z přírodnin. Vidím větve, listy, květy, stříkance, obtisky, tahy štětcem.

Zatoužila jsem si knihu znovu prohlédnout. Po letech v ní zalistovat jako v albu starých fotek. Možná v ní i něco objevit.
Rozhodla jsem se jednat hned a otevřela na internetu svůj oblíbený a zaručený portál Trhknih.cz, kde si čtenáři navzájem prodávají svoje knihy. Nabídek jsem našla hned několik.
Nakonec jsem knihu koupila za pouhých padesát korun ve velmi dobrém stavu a ani ne za tři dny už jsem si ji vyzvedávala v Zásilkovně.

Procházím stránku po stránce a hřeje mne důvěrně známý pocit. Není detail, který bych neměla stokrát nakoukaný. Není příběh, který bych neznala. Jak otevírali studánku. Jak pekli kaštany. Jak učesali vílu … Ano, tu jsem měla nejraději. Kdyby to jen trochu šlo, tak jsem tenkrát chodila do školky v šatech z listí a měla dlouhé rozevláté vlasy.

A najednou mi to došlo.
Listuji ještě jednou tam a zase zpět. Listuji rychle, listuji pomalu, zavřu knihu, otevřu knihu. Jako bych se chtěla zas a znovu ujistit v tom, co mi právě přišlo na mysl.
Vždyť tahle knížka inspirovala celý můj další život!
Vždyť tady je všechno, z čeho jsem později vycházela.
Tady je prapůvodní zdroj mé tvorby.
Vždyť i svým článkům na blogu ráda dávám názvy, které začínají podobně jako v této knize
„O tom, jak …“ Nemusím chodit daleko, třeba právě ten minulý „O tom, jak mi postavy z Babičky připomínají současné ženy“.

V každé kapitole najednou vidím něco, co jsem sama později během tvůrčích let použila. Vidím prvky, dekory a techniky, které jsem milovala. Vidím svůj vlastní vkus. Přírodniny, tiskátka, krajky, obrysy a kostry listů, jistá oprýskanost, rozevlátost, rozčepýřenost …

Kresby různých druhů dřeva. Vrstvení odstínů. Kulisy soumraku, tmy, mlhy a tajemna …

Vidím kombinovaní technik. Tisky typické svými okraji, ve kterých se zachytí více barvy. Přechody odstínů, zapíjení, prolínání …

Nyní už jsem si jistá.
Otevírám archiv své tvorby a vím, co v něm naleznu.
Nelze totiž nevidět naprosto zjevnou inspiraci Pohádkami z mechu a kapradí.

Keramické objekty, v tomto případě květináč ve tvaru domečku, jako kdyby byl tajně objeven v miniaturním světě skřítků a víl. Dobře ukryt mezi kameny, mechem a větvičkami, na pomezí světa skutečnosti a fantazie.

Nemám už pochyb, že moje kultovní keramické plastiky dívek pocházejí z jediného archetypu. Z pramatky, z neučesané víly. Jejich vlasy jsou vždy trochu nekoordinovaně rozpustilé, květy, listy a ornamenty zdobené. Vždy však velmi poetické a romantické.

I aranžmá fotek působí jak ze světa pohádek. Kontrasty světla a tmy, stíny. Objekty zapadané nostalgicky vlhkým listím.

Další neučesaná. Tentokrát soška. Rozčepýřená, jejíž zdobení prostupuje do prostoru.

Malovala jsem i obrazy. Reliéfní, jak se dnes říká 3D.
Dotvořené krajkou, kouřových odstínů barev. Jejich součástí jsou skutečné předměty. Jako například hřeben. Asi pro vílu, která nebyla učesaná ….

Dokonce i kabelky vypadaly jako by byly utkány z mlhy, která se právě rozestoupila a z nebe se rozsypaly květy.

Nebo vylétl zapomenutý motýl …

I šperky a způsob jejich prezentace vypadaly jako z pohádky.
Zapomenuté poslední květy na keři …
Lehce povadlé, zřejmě poznamenané prvním mrazem.

Peří. Zlato. Tekutiny.
Kapky rosy zachycené ve flakonu. Nebo snad živá voda?

A není nic výmluvnějšího než tento poslední model. Tričko z kolekce, kterou jsem dekorovala listy a dokreslovala tahy slabým štětcem. Tady je inspirace mechem a kapradím neoddiskutovatelná.

A já najednou, na příkladu vlastního života, vidím, jak jsou tyhle věci jako pohádky z dětství pro celkový vývoj osobnosti nesmírně důležité.
Tak důležité, že se bojím dohlédnout, kam až sahají …

A já pociťuji nesmírný vděk za to, že jsem právě těmito, jako byl Křemílek s Vochomůrkou, mohla být ovlivněna. Že jsem se narodila do doby, kdy takové knihy vycházely, kdy byly k vidění v televizi, že mi je rodiče kupovali a neúnavně četli.

Že jsem byla ovlivněna vkusnými a umělecky hodnotnými ilustracemi.
Protože ty dětskou fantazii probouzejí a podněcují. Jsou jako nenápadný, ale přitom vytříbený a lahodný předkrm, který naše chuťové pohárky probudí k životu.

Na rozdíl od toho, co je k vidění dnes, co přivál vítr západu. To už není předkrm. To už je přetláskání. Jako plastový kbelík plný přeslazených, překolorovaných a ukřičených lízátek.
Nabarvená voda s cukrem, která nic neprobouzí, která má za následek jen těžkopádné pasivní ležení s přeplněným břichem.