Myslím, že jsem byla jedna z prvních, která si v roce 2015 bez velkého váhání  koupila knihu Zázračný úklid od Marie Kondo. Byla jsem tehdy ve fázi svého „životního generálního úklidu“ a tak nějak intuitivně jsem tušila, že úklid v duši a úklid v domě, nebudou mít k sobě příliš daleko. Tehdy jsem si z knihy vzala především to, že nepotřebuji doma schraňovat věci, které mi neslouží, ale které mi do té doby „bylo blbý vyhodit“. A tak jsem se zbavila drobných suvenýrů, dárků, přání, magnetek, dále pak dětských výrobků z kroužku keramiky mé dnes už dospělé dcery a také charitativních kytiček, kupovaných na ulici na podporu proti rakovině, které jsem se pak bála vyhodit, aby to nebylo pro mne nějaké zlé znamení.

Knihu Zázračný úklid jsem dočetla, zasunula ji do své knihovny a ležela tam čtyři roky. Dokud o ní nedávno nezačala mluvit jedna moje přítelkyně, čímž mě namotivovala k tomu, že jsem ji vyndala z regálu a začala ji znovu číst.
A úžasné je – jak nikdy nevstoupíme do téže řeky! Nikdy si totiž z knihy (filmu, obrazu, vztahu …) nevezmeme, jak se mylně domníváme, vše, ale vždy jen určitou část, kterou jsme již zralí přijmout. Tu část, kterou dokážeme zpracovat, ale také jen tu část, kterou chceme vidět. Kniha může být nabitá moudrostmi jako těžký mrak před bouřkou, ale dokud my sami nejsme na krok vpřed připraveni, tak je neuvidíme. Jako by tam nic nebylo. Deset různých lidí si z jedné a té samé knihy odnese deset různých věcí. Jeden ji označí za geniální a druhý za naprosto nezajímavou.
Dříve jsem dělala to, že jsem různým lidem různé knihy podstrkovala, obdarovávala je: „Tu si musíš přečíst. Tam přesně píšou o tvém problému!“ Ale po čase jsem to přestala dělat. Nemá to totiž smysl. Každý stejně porozumí jen tomu, co už sám zná, co už má v hlavě. 

A teď znovu sedím na svém oblíbeném čtecím místě – u okna, abych mohla číst bez brýlí, na širokém parapetu vystlaném polštáři – a vskutku objevuji v knize Zázračný úklid zase nové věci.
Pro tentokrát je pro mne informací číslo jedna to, že nemáme uklízet jednotlivé místnosti („dnes uklidím koupelnu, zítra ložnici“), ale jednotlivé kategorie věcí. Jinak řečeno – je dobré mít věci téhož druhu pouze na jednom místě.
A tehdy jsem si to uvědomila. Zase jsem u knih! Vždyť já mám své knihy na čtyřech různých místech! První část mám v obývacím pokoji ve společné velké knihovně, druhou část mám v ložnici v prosklené vitríně, třetí mám v regálu u sebe v pracovně a čtvrtá kupka knih se mi vrší přímo na nočním stolku.
A tak jsem zaklapla knihu a pustila se do akce. Všechny své knihy jsem snesla do obývacího pokoje k centrální knihovně a řekla si: „Do těchto tří polic se všechny musí vejít! Musí. Co se nevejde, tady nemá co dělat.“ 

Jenže, znáte to, jak začnete třídit a brát do rukou knihy, tak je obyčejně otevřete, listujete, náhodně něco přečtete, zavzpomínáte: „Kdy to vlastně bylo, když jsem tuhle knížku četla?“ V některé z nich objevíte zasunutou záložku, list papírku s tajemnou poznámkou, fotografii … Takové třídění je vlastně velké dobrodružství. Já se ale především bála toho, že se mi všechny knížky do knihovny nevejdou. A byla to oprávněná obava. Vysoké sloupce knih už na první pohled zabíraly větší prostor než plocha polic v knihovně.

Ovšem prozřetelnost přišla na pomoc. Stalo se něco velmi zvláštního a milého. Jako jednu z prvních knížek, kterou jsem při tomto třídění náhodně otevřela, byla kniha Kronika módy od N.J.Stevensona. A to přesně na stránce, na které stál tento překrásný citát:
A rázem byl můj problém vyřešen. Rázem se moje uklízení dostalo do jiné dimenze. Už jsem nebezpečně velkou hromadu knih neviděla ve veličinách objem a množství, nýbrž v kategoriích mnohem méně fyzikálních. V kategoriích – užitečné, potřebné a krásné, milované.
A každá kniha, kterou jsem vzala do rukou, musela projít branou těchto otázek:
„Je to kniha, která je pro mne stále potřebná a užitečná?“ 
„Ano? Pak má právo být v omezeném prostoru mé knihovny.“
„Není?“
„Je to tedy kniha mého srdce? Kniha, kterou miluji?“
A pokud jsem odpověděla ANO, pak se i ona ocitla v knihovně. A pokud NE, pak šla stranou. Toto je například náhodný výřez z mých srdcovek. Jsou tam knihy ryze současné i knihy mého útlého dětství:

A co s knihami, co se ocitly stranou, které sítem neprošly. Mám pro ně tři možnosti využití.
Za prvé je mohu nabídnout k prodeji na některém z knižních portálů (já například prodávám na Trhknih.cz), nebo je odnést do některého antikvariátu. Ale co já ze svých zkušeností vím, tak vykupují za velmi směšné peníze, takže je pro mne mnohem přijatelnější varianta číslo tři. A tou je – knihy odnést do veřejné knihovny, kde si je návštěvníci zdarma rozeberou.
Z této možnosti mám osobně „nejhřejivější“ pocit. Spřádám si scénáře hodné Amélie z Montmartru, jak nějaká stará, osamělá babička touží po knize, nikde ji nemůže sehnat, nemá moc peněz, a pak ji přímo před sebou ZDARMA uvidí v regálu v knihovně. Vidím, ba přímo cítím její radost, a to je pro mne víc, než čekat až mi někdo pošle stovku na účet a já půjdu s knihou na poštu. 

Ps. knihovnu jsem naplnila do posledního místečka a nazvala tento stav – STOP STAVEM. Víc už se do mé knihovny nevejde, tudíž do ní už nic nepřibude. Leda výměnou – jedna domů, druhá z domu. Od teď už budu udržovat setrvalý stav své knihovny!