Řešíme s manželem dárky k vánocům:
On: Už jsem kupoval Mikovi (synovec) nůž?
Já: Ano, asi předloni.
On: A nevíš, jaký to byl?
Já: Nevím. Prostě zavírací nůž.
On: Nožů je spousta druhů. Liší se střenkou, čepelí, nástroji … No, tak já mu letos koupím nějaký dražší, ten jsem mu určitě nekupoval.
Já: Myslíš, že potřebuje další nůž? Že mu nestačí jeden?
On udiveně: Jeden? Samozřejmě, že nestačí. Muž musí mít spoustu nožů!
Po dlouhé době jsem se byla podívat v tanečních. Přesněji řečeno – kurzech tance a společenské výchovy. […]
Sehnat dobré letní sandály není vůbec jednoduché. Zvláště pak, chcete-li po nich, aby byly ženské, tedy na podpatku, […]
Občas se mi stává, že si nepadnu do noty s prodavačkou. Třeba zrovinka právě před pár dny … V jednom nejmenovaném obchodu se mi zalíbily legíny.
Zvažuji, prohlížím si je, ohrnuji lem, hledám cedulku s velikostí, ale nenacházím …
A tak se tedy ptám prodavačky:
„Prosím, jaká je to velikost? A máte i větší?“
Povím vám krátký příběh o jedné ženě, která ke mně přišla na konzultaci stylového sebepoznání. A není to příběh ojedinělý, naopak pro české ženy je velmi, velmi typický!
Tato žena pociťovala silné nutkání – udělat něco se svým vzhledem. Připadala si nezajímavá, nevýrazná a poněkud ztracená. Podobně jako když zabloudíte v hlubokém lese a ať koukáte, jak koukáte, tak nikde kolem sebe nevidíte žádné světýlko, žádný záchytný bod. Nevěděla kudy kam, jen naléhavě cítila, že musí se svým vzhledem udělat nějakou změnu!
Je skoro až na pováženou, jak internet o nás ví všechno. Jak dobře ví, co se nám líbí. Ví to snad ještě dříve, než na to sami pomyslíme.
Zrovna nedávno na mne, tímhle způsobem, vyskočila na Facebooku reklama na top ve velmi hezké sytě modré barvě. Přesně v té barvě, které říkám „klidná síla“. A přestože to obvykle nedělám, nerozklikávám reklamy, protože to je pak lidově řečeno „voda na jejich mlýn“, to už se pak e-shopu nezbavíte, už se vám bude ukazovat všude, tentokrát jsem ale vstoupila …
Po období lockdownu, kdy jsem se pomocí nůžek, různých skřipců, gumiček a kuchyňských svorek z Ikea pokoušela dát […]
Máme hotovo, klientka má za sebou tří nebo čtyřhodinovou konzultaci, během které „dostala návod na svůj styl“. Prakticky to znamená, že poznala základy barevné typologie a na lavici před sebou vidí hmotný výsledek naší práce – ukázku svého šatníku, stylu a barev, která vznikala během celé konzultace.
Řekla moje klientka Jana na konzultaci stylového sebepoznání. Jana ví, o čem mluví, zahrady jsou její práce. Věta […]
Ještě dříve než se s klientkou, která ke mně přijde na konzultaci stylového sebepoznání, pustíme do akce samotné, pokládám pár úvodních otázek. Tedy úplně nejdřív požádám, zda-li bychom si mohly tykat, protože během tří nebo čtyřhodinové konzultace prostě nejde nenavázat osobní vztah, a poté se ptám na to, co od této konzultace žena očekává, co by měla ráda vyřešeno, jaký problém v souvislosti s oblékáním pociťuje. A obvykle slýchám velmi podobné odpovědi:
Píšu o tom neustále. Že je třeba k oblečení přistupovat zodpovědněji. Nebýt pouhou loutkou, která nakupuje v nevědomosti a strká hlavu do písku před tím, jak současný, nejen módní, marketing se ženami manipuluje.
A z toho plyne, že jsem velkou propagátorkou „druhého života oblečení“. Už ani nevím, kdy naposledy jsem koupila novou věc (výjimečně si koupím nové boty) v „normálním“ obchodě, tedy v obchodě z první ruky.
Tento článek mi ležel v šuplíku konceptů už velmi dlouho a vždycky ho v cílové rovince, před rozhodnutím dokončit a publikovat, jiný předběhl. Nějak se na něj stále nemohla dostat řada. A dnes, když ho dokončuji, tak už chápu, proč tomu tak bylo. Protože ještě donedávna jsem co do seconhandového prodeje byla pouze na straně kupujícího, na rozdíl od dneška, když už mám zkušenosti i z druhého břehu. Dnes už se zabývám i jeho prodejem.
V sobotu 21. prosince jsem na ČT2 shlédla zajímavý dokument „Marylin – aukce jednoho života“. Šlo o nevšední […]
Tento můj příběh ukazuje názorně hned několik chyb, kterých jsem se sama při nakupování dopustila. Kdybych se skutečně […]
Pamatuji si, i když je to už víc než třicet let, jak jsem týden před vánoci toužebně čekala, […]
Nakupovat (myslím oděvy, boty, kabelky … nikoliv rohlíky) chodím zásadně a nejraději sama. (I když vlastně i pro […]
Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.
Tak nějak postupem času jsem zjistila, že jsou mi všechny moje kalhotky malé. A není to proto, že bych ztloustla. Mám obvod boků 98 centimetrů a podle tabulek, podle obecně vžitého velikostního zařazení a rad prodavaček jsem si vždycky kupovala velikost „M“.
Moje dcera Rozárka mne požádala, abych s ní jela do obchodního domu IKEA. Spolu s manželem dokončují rekonstrukci domu a potřebovala ještě něco málo dokoupit. I když se mi z počátku moc nechtělo, nakonec jsem si řekla, že jsem tam vlastně už dlouho nebyla, a tak že s ní pojedu.
Winter in Paris 