Když jsem před lety prodávala na hrnčířských a řemeslných trzích své výrobky (především keramické plastiky s květinami a tvářemi žen), líbila se mi nepsaná pravidla, která se mezi prodejci tradovala. Například: nikdy si nekupuj na trhu cokoliv pro sebe dřív, než sám něco prodáš a nebo to, že je dobré koupit si něco od jiného prodejce – kolegy a tím ho, a celou akci, podpořit.
Ačkoliv už dnes na trzích neprodávám, tak si užitečnost těchto „jarmarečních“ pravidel uvědomuji i v běžném životě. A i kdyby se jen těmito dvěma řídili všichni lidé, předešlo by se mnohým problémům: že člověk by měl nejprve peníze vydělat a teprve pak je utrácet, nikoliv obráceně – nejdřív kupovat a následně splácet, nebo že je dobré svými výdělky podporovat ty výrobce a prodejce, na které můžeme dohlédnout a odhadnout, v čí kapse a za jakým účelem naše peníze skončí. Rázem by exekutoři měli méně práce a člověk sám by měl lepší pocit, že přidal na hromádku svých osobních ctností další – třeba trpělivost, umění odříci si a konání smysluplného.

Dnes místo keramických plastik prodávám méně hmotné produkty, ale i na nich pravidla uplatňuji. Prodávám předplatné mého druhého Styloveho.blogu a sama také jedno předplatné mám. Ze všech časopisů, co jich na trhu jen je, jsem si vybrala módní měsíčník Burda (a to i přesto, že sama nešiju). Oceňuji na něm tradici (na českém trhu vychází od roku 1991 a ve své původní zemi v Německu dokonce již od roku 1950) a ze všech módních časopisů mi připadá nejinspirativnější, nejvkusnější a je motivací k vlastní tvořivosti, nikoliv pobídkou k nákupu drahých kabelek, kosmetiky a k návštěvě plastického chirurga.
A jako ocenění předplatného mi ke každému číslu přidávají starší výtisk dalšího jiného časopisu pro ženy z jejich vydavatelství. Naposledy to bylo vánoční číslo magazínu Svět ženy. A právě v něm jsem narazila na článek, který byl podnětem k tomuto mému dnešnímu. Jednalo se o fejeton o pouti. Tedy ne o té s kolotoči a papírovými růžemi, ale o pouti jako o cestě. Za čím? Za poznáním, ale také za utrpením a koneckonců hlavně za sebou samým.

Dva časopisy v jednom balíčku:
Svět ženy a fejeton o pouti do Santiago de Compostela
a Burda s rovněž „putovními“ módními fotografiemi

Pouť neboli Svatojakubská cesta je 280 kilometrů dlouhá pěší pouť z portugalského Porta k hrobu jednoho z dvanácti apoštolů, svatého Jakuba ve španělském poutním městě Santiago de Compostela. Směřují sem každoročně tisíce poutních turistů, aby dosáhli na dno svých fyzických i psychických sil. (Zajímavá je statistika návštěvnosti – v roce 1970 to bylo pouhých 68 poutníků, o dvacet let později v roce 1990 – 4900 poutníků a v posledních letech se jejich počet vyšplhal až na téměř 350 000.)

Dočítám článek a nemohu se ubránit souvislosti se známým příběhem:
Mladá žena odjela na misi na záchranu do tropického deštného pralesa. A když dorazila na místo, potkala tam domorodce, který se jí ptá, proč sem přijela z tak velké dálky? Co tu chce dělat?
A ona odpověděla:
„Přijela jsem zachránit lesy.“
A on jí na to odvětil:
„A vy doma nemáte stromy?“

A mne nad fejetonem napadla vlastně téměř stejná otázka jako domorodce. Také bych se ráda těch, kteří putují za poznáním daleko od svých domovů, zeptala:
„A vy doma nemáte problémy?
Vy doma nemáte situace, zkoušky, potíže, které musíte překonávat?“
Vždyť život sám o sobě v místě, kde žijeme, je velkou a náročnou osobní poutí .

…

Znám tyto typy aktivit a jejich příznivce. Mám pro jejich způsob života své osobní označení. Říkám mu „brzda – plyn“. Nejčastěji tyto lidi potkávám na lekcích jógy. Jóga totiž takto alternativně a seberozvojově smýšlející lidi přitahuje jako magnet. Tedy nic proti seberozvoji, ale i ten by měl být konán přiměřeně, přiměřeně. Tyto lidi obvykle rozpoznám již od počátku, protože se na cvičení vždy hlásí s obrovskou vervou. Cvičí urputně a často, kdybych jim to nerozmluvila, tak chodí vícekrát než dvakrát týdně. Jenže brzy se stane to, čemu se říká – přepálit začátek. Vyčerpají své fyzické síly i motivaci … a po nějakém čase vidím postupné odhlašování z jedné, druhé a další lekce, až nakonec přestanou chodit úplně. A obvykle s nevyužitou permanentkou. Tito lidé nemají rádi uměřenost. Moje jóga jim postupem času začne připadat „málo“. Málo v různých směrech, záleží ke kterému jsou momentálně přikloněni. Jednou je „málo duchovní“, podruhé zas „málo fyzicky náročná“. Po čase, když tyto své bývalé cvičence náhodou někde potkám, tak jsem vždy zvědavá na to, co se od nich dozvím, co právě podnikají, čím aktuálně žijí. Stejně tak mohou navštěvovat obrovské módní fitko v obchodním centru s rovněž luxusním ročním členstvím, ale zároveň se mohou klidně chystat na odlet do asketické Indie. A nebo třeba i právě na pouť do Santiaga …

Jedna účastnice pouti napsala na web:
Nadchla mě myšlenka zažít něco netradičního. Je to pro mě způsob poznávání světa, ale ne tak, jak je to běžné, že si pojedu lehnout na 14 dní k moři do Chorvatska nebo si přes cestovku zaplatím poznávací zájezd. Pro mě není cestování o tom, že budu někým organizována, ale přesně naopak.

Už jsem to slovo před chvíli napsala: ano, myslím, že jestli mi lidé něco neumíme, tak je to právě „uměřenost“. A co naopak umíme velmi dobře – to jsou extrémy. Neumíme ocenit škálu šedých tónů barev, my rádi zužujeme svůj obzor jen na černou a nebo bílou. A když nemáme rádi bílou, tak z toho automaticky vyvodíme, že potřebujeme její protiklad – černou. Jenže nic není záludnější. Černá je vlastně jen taková převlečená bílá. Černá je rodná sestra bílé. A tak se ti, kdož nemají rádi profláklé povalování v Chorvatsku vrhají na ještě profláklejší místa světa za cíli, za nimiž míří tisíce lidí …. do Santiaga, nebo se rovnou postavit do fronty na Everest.

Zkrátka – jezdíme zachraňovat exotické stromy do pralesa a nevidíme, že přímo v naší zahradě zoufale volá o naši péči a pozornost dvě české usychající jabloně. Jezdíme zpoza krvavých puchýřů na nohách vykutat své statečné já a přitom nevidíme, že stejné zkoušky nám doma předkládá život sám.

Náš každodenní běžný život je tím největším zkušebním komisařem. Nikdo nás neprocvičuje lépe, než ti lidé a situace, kteří nám přirozeně vstupují do života. Autorka fejetonu o pouti píše například o tom, jak ji vytrénoval hluk ve společné noclehárně. Jenže nezažíváme tento stejný trénink doma když manžel chrápe, nebo když se vracející z hospody hlučně potlouká bytem a má naléhavý pocit, že druhá hodina ranní je ideální dobou k poslechu starých dobrých rockových fláků od Kaťáků (jak by řekli na Rádiu Beat).
Přece všechno to, kvůli čemu se trápíme, je soubor zkoušek životem nám ušitým na míru. Zkoušek a úkolů, které musíme zvládnout a díky nim se něco naučit a posunout dál. A když zkoušku nezvládneme, když se zas a znovu, jako reparát ve škole, vrátí. Budeme se rmoutit a hádat, že nás náš partner vůbec nevnímá a neocení tak dlouho, dokud nepochopíme, že my samy děláme to stejné, že ani my jemu neumíme dobře a pozorně naslouchat.
Žádný cizí nocležník, kterému dáme za ranního rozbřesku sbohem a už ho nikdy neuvidíme, nás nemůže tak dobře vycvičit, jako ten, se kterým se vídáme každý den, ten, od kterého nemůžeme jen tak snadno utéct. Ti, se kterými jsme svázáni majetkem, krví a penězi, naši partneři, rodiče, děti, šéfové, kolegové a sousedi – to jsou naše největší životní zkoušky a soužití s nimi to jsou ty nejdůležitější životní poutě.
Tedy alespoň já jsem k tomu ve svém životě došla. Nedává mi příliš smyslu – za zkušenostmi jezdit, protože zkušenosti a překážky nám servíruje život sám. Překážky a věci k překonávání chodí za námi. Proč nosit dříví do lesa? Proč se tedy přes frontu drát k pultu, když číšník přijde k našemu stolu sám. A s nabídkou předvařenou právě nám na míru.

• Proč se pachtit přes celou Evropu, abych se naučila v hromadné noclehárně zklidnit a usnout? K tomu mi stačí to, že dokážu každý večer vypnout všechna lákadla: mobil, počítač, odstranit z ložnice televizi, vyndat sluchátka z uší, zhasnout, zavřít oči a nebát se být jen sama se sebou.
• Nevíme, že stejná výzva k zachování klidu a tolerance jako je v noclehárně nám byla nedávno naservírovaná covidovým běsněním. Tam jsme nejlépe mohli prokázat respekt k odlišným názorům druhých a víru stát si za svým názorem, byť byl v naší komunitě odsouzen k samotě.
• Umění čelit strachu, prokážeme víc, když máme nemocné dítě, než když stojíme v nepříznivém počasí na skále na konci světa.
• Máme větší odvahu k tomu zdolat osmitisícovky, než-li obejmout svou vlastní matku.
• Trpělivosti se učíme v zácpách měst a dálnic, když se nám rychle neotevře web, když nám zboží z eshopu nepřijde hned druhý den, když naše dítě sedící na bobku s úžasem pozoruje ploštice na cestě a my bychom ho tak rádi popohnali.
• Poprat se s nepohodou lze tak, že i za deště půjdu na procházku. Vystrčit nos z domu, jen když je venku hezky – to dokáže každý lenoch.
• Když už jsme u té leností – neodvezu dítě do školy nebo školky autem, když s ním můžu jít pěšky. Zajímalo by mě kolik z těch lidí, kteří ráno vytvářejí v okolí škol ucpané a neprůchodné parkoviště, pak odjíždí za svou lekcí spinningu nebo power jógy.
• Skromnost prokážu, když si odepřu nové boty, nový model telefonu, každoroční dovolenou u moře, nebo letos již několikátý wellness … Žijeme totiž v mylné představě, že zážitky jsou úplně něco jiného, cennějšího, než věci. Přitom jde o velmi podobnou nenasycenou konzumaci, jen místo věcí skladujeme zážitky.
• Pokoru a respekt se nejlépe naučíme, když zapomeneme na hodnocení a pomlouvání. Zastavením kritiky, jak kdo co dělá špatně, získáme rozhodně víc, než několikahodinovými modlitbami, meditacemi a zíráním na obrázky svatých.
• K osvojení si dovednosti soustředit se na přítomný okamžik nepotřebujeme úmorné vedro a obličej spálený od slunce, ale možná by lépe posloužilo to, když při jídle nebudeme listovat Instagramem, Facebookem, číst noviny, ani koukat na televizi. Když budeme prostě jen jíst.
• Cennější je vidět krásu každý den, třeba i v sedmikráskách na trávníku vašeho sídliště, než-i se upínat k jednorázovým, finančně náročným západům slunce nad oceánem. Jednak to. že ho uvidíte, vůbec nemusí být jisté, a druhak radovat se z velkých efektů to dokáže každý trouba.
• Je totiž mnohem těžší prokazovat osobní ctnosti ve všedních situacích běžného dne, než na výpravách, poutích a akcích k seberozvoji zaměřených.
• A pokud podnikáte cesty za účelem objevení boha, pak věřte, že hledáte brýle, které máte celou dobu na nose. Krásně o tom mluví právě toto přísloví:

…

Děláme příliš mnoho aktivit, abychom něco našli. Abychom objevili boha, život a sebe. Necháváme se zavírat do zatemněných místností, létáme do nebezpečných končin světa …
Utrácíme velké peníze, které musíme nejprve pracně vydělat, nervovat se v zácpách, dojíždět denně za lukrativním zaměstnáním, dělat věci, které jsou nám proti srsti a osobnímu přesvědčení, společně s kolegy při pauze na kafe nadáváme na šéfa, rozséváme napětí, abychom si za takto získané peníze koupili drahé aktivity a zájezdy za vyklidněním se. A což takhle vyškrtat, pokrátit zlomky na obou stranách, vydělávat méně a méně utrácet za osobní růst. Za nalezením sebe a boha (což je vlastně nakonec jedno a totéž) nemusíme dojíždět do chrámů a ašramů, ale stačí jen otevřít dveře vlastní kuchyně. Lítáme nízkonákladovými aerolinkami po světě, abychom poznali život, ale nevíme, že život sám chodí za námi. Do našich bytů, manželství, aut, kanceláří, ložnic a dětských pokojů.

Zdroje: časopis Burda, Svět ženy. web turistika.cz, Pexels.com