Když se vracím pěšky domů, odkudkoliv, z mých pravidelných procházek, z nákupu, ze Zásilkovny, tak míjím – a vždy do ní nahlédnu – naši místní schránku na časopisy s názvem „Přečti a vrať“. Je to chytrá a smysluplná věc. Pět pater nebo také, hezky česky řečeno, fochů, kam může kdokoliv odnést svůj přečtený časopis (nebo občas i knížku) a vzít si jiný (jinou).

Povím vám krátký příběh o jedné ženě, která ke mně přišla na konzultaci stylového sebepoznání. A není to příběh ojedinělý, naopak pro české ženy je velmi, velmi typický!
Tato žena pociťovala silné nutkání – udělat něco se svým vzhledem. Připadala si nezajímavá, nevýrazná a poněkud ztracená. Podobně jako když zabloudíte v hlubokém lese a ať koukáte, jak koukáte, tak nikde kolem sebe nevidíte žádné světýlko, žádný záchytný bod. Nevěděla kudy kam, jen naléhavě cítila, že musí se svým vzhledem udělat nějakou změnu!

Je skoro až na pováženou, jak internet o nás ví všechno. Jak dobře ví, co se nám líbí. Ví to snad ještě dříve, než na to sami pomyslíme.
Zrovna nedávno na mne, tímhle způsobem, vyskočila na Facebooku reklama na top ve velmi hezké sytě modré barvě. Přesně v té barvě, které říkám „klidná síla“. A přestože to obvykle nedělám, nerozklikávám reklamy, protože to je pak lidově řečeno „voda na jejich mlýn“, to už se pak e-shopu nezbavíte, už se vám bude ukazovat všude, tentokrát jsem ale vstoupila …

Po dlouhé době jsem udělala výjimku a přidala jsem se k manželovi, který seděl v obývacím pokoji a díval se na televizi na zábavný pořad Karla Šípa Minišou.
Zábavné „rozhovory“ nemusím už z principu. Nemohu se zbavit divného pocitu z toho, že dva nebo více lidí sedí u stolku, baví se a v hledišti tomuto jejich bavení jen tak přihlížejí více než desítky lidí (a u obrazovek pak další miliony).


Svůj letošní pravidelný víkend s jógou jsem místo obvyklého května naplánovala až na začátek září. Jsem obezřetná a termín skupinového cvičení v hotelu na jaře mi letos připadá ještě jako nereálný. Pravidelně, už více než pátým rokem, se koná na stále stejném místě, v hotelu Krakonoš uprostřed přírody na okraji Mariánských Lázní.
Párkrát mě sice napadlo, že bych změnila místo a zkusila najít i něco jiného, jenže to nikdy nedopadlo. Hlavně asi proto, že nejsem přítelem hledání. Věřím, tedy spíše jsem si tím jistá, že vůlí hledání málokdy něco najdeme.

Ještě dříve než se s klientkou, která ke mně přijde na konzultaci stylového sebepoznání, pustíme do akce samotné, pokládám pár úvodních otázek. Tedy úplně nejdřív požádám, zda-li bychom si mohly tykat, protože během tří nebo čtyřhodinové konzultace prostě nejde nenavázat osobní vztah, a poté se ptám na to, co od této konzultace žena očekává, co by měla ráda vyřešeno, jaký problém v souvislosti s oblékáním pociťuje. A obvykle slýchám velmi podobné odpovědi: