Možná dnes trochu naštvu prodavačky, ale co se dá dělat … Nemůžete psát (a vlastně vůbec žít) tak, abyste vyjadřovali svoje názory a přitom nikoho nenaštvali. Však ony se s tím vyrovnají :-)
Legíny jsou návykové. Jakmile se do nich jednou navléknete, můžete se v tom okamžiku stát obětí závislosti. Jejich největším bonusem je to, že jsou pohodlné. Na rozdíl od sukní a kalhot, vlastně v podstatě od všeho ostatního, nikde nic neškrtí, nic netlačí, snadno trefíte velikost … a když ne, tak se to prostě poddá.
Na Facebooku na mě vyskočil článek populárního portálu pro dobrou náladu „Mějte se rády takové, jaké jste. Vypadat můžete podle libosti“. Název mě zaujal, tak jsem klikla a pustila se do čtení …
Ovšem obsah, (který zřejmě psal muž) byl o tom, jak se ženy zbytečně a bolestivě honí za krásou a přitom prý na ní vůbec nezáleží, mě přinutil zareagovat.
Žili, byli … jeden vrabec a jeden papoušek. Byli by asi vcelku šťastní a spokojení, kdyby ….
Kdyby vrabce jeho nejbližší neustále nepopichovali: „Podívej se na sebe, jak jsi obyčejný. Jsi úplně šedivý a nevýrazný. Skoro jako chudák myška. Nic do tebe není. Podívej se třeba na papouška. Ten umí nosit barvy … žlutou, zelenou, červenou … Tak je to přece hezké, tak by to mělo být! To už i ten kos nosí aspoň žlutou na zobáku. Nebo datel … ten má krásnou červenou čepičku. A co ty? Pořád jen ta tvoje šedivá. Jsi takový celý smutný. Měl by ses zkrátka trochu vybarvit!“
Už jako malá jsem milovala prohlížení německých katalogů Quelle a Neckermann a přitom vzdychala: „Ach, tolik pastelových odstínů kalhot … “
Ale i přes záplavu směsice obdivu a závisti mi tam něco přišlo trochu zarážející. A tím byly fotky žen předvádějících elegantní módu. Vypadaly totiž divně. Přestože byly krásné, půvabné a mladé … „něco nesedělo.“ Už nevím přesně, zda se mi to tenkrát podařilo rozšifrovat, ale dnes už to vím. Čím více dělám do módy a stylu, tím je to jasnější.
Chodím po obchodním centru a čekám na klientku, se kterou půjdu nakupovat. Mám čas a tak vejdu do […]
Není řeč o žádném muži na seznamce, služební cestě, před oltářem nebo kdekoliv jinde. Mám na mysli oblečení (doplněk či jiné zboží), které se právě rozhodujete zakoupit.
Jistě znáte tuhle situaci. Jste v obchodu. Zahlédnete …. například šaty.
Přestože osvětu o výběru správné podprsenky vnímám jako dost velkou, pořád vidím kolem sebe mnoho žen, na kterých už je zdálky vidět, že jsou těmito pravidly dosud netknuté. Vpředu proklatě nízko, vzadu proklatě vysoko a mezitím ještě dva malé bochánky navíc. Neklamné signály nejen nevhodného střihu a špatného obvodu, ale hlavně malých košíčků!
Ano, nehledejte. Protože ho stejně nenajdete. Nebo jen horko těžko :-)
Odstín naší pleti se mění jako situace na bojišti, jak říkal Rudolf Hrušínský alias doktor Radosta ve filmu Kulový blesk, každým okamžikem.
Nemůže nám stačit jeden, dva, ani tři druhy … Vždyť kolik odstínů tělové barvy můžeme mít naše pleť během 365 dnů v roce? Myslíte si, že pouze jen dva nebo tři?
Málokdy si stěžuji na počasí. Ale letos už jsem začínala být trochu naštvaná. A vrcholem toho byla středa 27. dubna dopoledne, kdy jsem se chystala odjet a opět jsem musela sáhnout po zimní bundě. Bylo totiž 5 stupňů.
Jedno je jisté. A to, že se vám určitě ten den nějaký podklad vyjevil. Ale je také téměř jisté, že o jeho existenci nejspíš ještě nevíte. A ta chvíle poznání nastala právě teď. (A nemyslím tím samozřejmě jen poklady v hmotné podobě.)
Mám ráda retro. Retro filmy, retro módu, retro výrobky. A přijde mi jako skvělý nápad akce „Retro týden v Lidlu“. Co mě ale na téhle akci baví nejvíc – není to, že bych se hned musela sebrat a vyrazit pro Horalky, Pitralon a Jelení lůj …. Ve skutečnosti o ty věci ani tolik nestojím. Bohatě mi stačí prohlížet si leták s fotografiemi. Všechny tyhle výrobky mají pro mě trochu jiný rozměr.
Přesně jak to říkal Zdeněk Svěrák v pohádce Lotrando a Zubejda: „Ne všechny rady rodičů bývají vždy moudré“, tak i já se stále potýkám se zásadami, předsudky a pravdami, které jsem pochytila – ať více či méně násilně – ve své rodině.
Zformulovala jsem pět nejzásadnějších z různých oblastí, které mi velmi zkomplikovaly (a některé stále ještě komplikují) život.
Kosmetičky někdy jedou, jedou …, trhají, upravují, tu chloupek, tu další a v touze po dokonalosti linií vás můžou zanechat sice s úhledným obrazcem obočí, ovšem poněkud rozpačitou …
Když se pak podíváte do zrcadla, jako byste sama sebe nepoznávala. Díváte se, pozorujete se a nevíte přesně, co se změnilo … Ale jedno je jisté. Jaksi to není ono. Kosmetička sice přispěchá s ujištěním, že teď jste dokonalé, všechno je úhledné, nikde nic nepřebývá, ale vy prostě nevíte … Ano, když máte obočí příliš, a někdy vlastně stačí jen „o kapku víc“ vytrhané, můžete naprosto ztratit svůj osobitý výraz.
Stačí jen úprava v řádech milimetrů a vy můžete vnímat toto:
Fascinují mě podobenství a souvislosti.
Třeba podobenství vlasů a života. Řekne-li nějaká žena o sobě: „Můj život je nespoutaný,“ jaký myslíte, že bude mít asi účes?
Myslíte, že je to nesmysl? Proč v době, kdy je na trhu taková široká nabídka, ze sebe dělat chudinku v jedněch hadrech? Proč si nedopřát, když je všude takový výběr? Myslíte, že jsem se díky své oblibě minimalistických šatníků trochu pomátla? Ale vůbec ne …
V prvním článku jsem se věnovala popisu kabelek – respektive jejich nositelek – z první poloviny Osmi stylových archetypů. Byly to typy jinové, tedy jemnější, ženštější.
A v tomto článku se budu věnovat druhé polovině – stylům jangovým.
Když mi bylo čtrnáct, měla jsem 50 kilo a několik mindráků. A ani k jednomu jsem neměla důvod. Pozorovala jsem svoje (úplně ploché) břicho, které jsem já ovšem považovala za nemožně velké. (Co bych dnes za takové dala!)
A pak čtu, jak Aňa Geislerová o sobě píše, že přibrala a že má celulitidu.
A jak dvacetiletá modelka používá krém na vrásky a jak se hroutí z toho, že není vůbec hezká.
Vše, co děláme a co nosíme jsou symboly. Symboly toho, jaké jsme. A právě na kabelce je to pěkně vidět! Jaká je moje kabelka, taková jsem já! Kabelka vysílá o nás samých nepřehlédnutelné signály!
Za prvé – Je snadné objevit krásu na dovolené na safari, když pozorujete zebry na pozadí obrovského zapadající slunce a s kulisou omamných zvuků Afriky. (Ale musím podotknout, že nesmírně obdivuji každého, kdo se tam vydá. Já nejsem totiž vůbec žádný dobrodruh a dám maximálně Řecko :-)
Je snadné objevovat krásu v nekonečně dokonalých scenériích přírody, v luxusním hotelovém apartmá se see view a s all inclusive.
Dnešní článek bude krátký a výstižný! A to protože i rada, která je podstatou článku, je krátká a […]
Se sportovními aktivitami mám trochu problém. Zoufale mi na ně totiž chybí nějaké „trochu jiné“ oblečení. Takové … no, jak bych to řekla? Prostě … ne tolik sportovní!
V závěru seriálu v epizodě Američanka v Paříži dostává Carrie od Aleksandra Petrovského překrásný náhrdelník. Jemný, něžný, z broušených […]
Já ho měla odjakživa. Kam jen moje vzpomínky sahají, tam vidím svůj vybočený palec neboli odborně halux. Na levé noze ho mám trochu, na pravé hodně. Nikdy jsem kvůli němu nemohla mít vysoké podpatky. A bylo mi to líto! Chtěla jsem je nosit. Občas jsem si nějaké pořídila, ale na více než na dvě hodiny jsem to nedala.
Ale poslední rok, dva … mě tento vybočený kloub bolel i bez podpatků. A tak jsem se začala zajímat. Objednala jsem si na internetu různé pomůcky – bandáže, vsadky … ale buď mě obtěžovaly nebo byly ohavné nebo mi z prostoru mezi prsty vypadávaly a nebo se spolu s nimi objevily další potíže. Takže jsem je skoro vůbec nenosila.
Tak tahle otázka mi bleskne hlavou vždycky, když vidím někoho s nápisem přes celá prsa nebo záda. Mám chuť se zeptat: „Kolik vám platí za to, že na sobě nosíte logo?“ Asi by na mě vytřeštil-a oči …
Mohla bych se taky zeptat jinak: „Kolik vám platí za to, že se sebe děláte billboard?“
Nošení log se totiž tak vžilo, že už si nikdo neuvědomuje tu absurditu.
