Přestože osvětu o výběru správné podprsenky vnímám jako dost velkou, pořád vidím kolem sebe mnoho žen, na kterých už je zdálky vidět, že jsou těmito pravidly dosud netknuté. Vpředu proklatě nízko, vzadu proklatě vysoko a mezitím ještě dva malé bochánky navíc. Neklamné signály nejen nevhodného střihu a špatného obvodu, ale hlavně malých košíčků!

Ano, nehledejte. Protože ho stejně nenajdete. Nebo jen horko těžko :-)
Odstín naší pleti se mění jako situace na bojišti, jak říkal Rudolf Hrušínský alias doktor Radosta ve filmu Kulový blesk, každým okamžikem.
Nemůže nám stačit jeden, dva, ani tři druhy … Vždyť kolik odstínů tělové barvy můžeme mít naše pleť během 365 dnů v roce? Myslíte si, že pouze jen dva nebo tři?

Mám ráda retro. Retro filmy, retro módu, retro výrobky. A přijde mi jako skvělý nápad akce „Retro týden v Lidlu“. Co mě ale na téhle akci baví nejvíc – není to, že bych se hned musela sebrat a vyrazit pro Horalky, Pitralon a Jelení lůj …. Ve skutečnosti o ty věci ani tolik nestojím. Bohatě mi stačí prohlížet si leták s fotografiemi. Všechny tyhle výrobky mají pro mě trochu jiný rozměr.

Přesně jak to říkal Zdeněk Svěrák v pohádce Lotrando a Zubejda: „Ne všechny rady rodičů bývají vždy moudré“, tak i já se stále potýkám se zásadami, předsudky a pravdami, které jsem pochytila – ať více či méně násilně – ve své rodině.
Zformulovala jsem pět nejzásadnějších z různých oblastí, které mi velmi zkomplikovaly (a některé stále ještě komplikují) život.

Kosmetičky někdy jedou, jedou …, trhají, upravují, tu chloupek, tu další a v touze po dokonalosti linií vás můžou zanechat sice s úhledným obrazcem obočí, ovšem poněkud rozpačitou …
Když se pak podíváte do zrcadla, jako byste sama sebe nepoznávala. Díváte se, pozorujete se a nevíte přesně, co se změnilo … Ale jedno je jisté. Jaksi to není ono. Kosmetička sice přispěchá s  ujištěním, že teď jste dokonalé, všechno je úhledné, nikde nic nepřebývá, ale vy prostě nevíte … Ano, když máte obočí příliš, a někdy vlastně stačí jen „o kapku víc“ vytrhané, můžete naprosto ztratit svůj osobitý výraz.
Stačí jen úprava v řádech milimetrů a vy můžete vnímat toto:

Když mi bylo čtrnáct, měla jsem 50 kilo a několik mindráků. A ani k jednomu jsem neměla důvod. Pozorovala jsem svoje (úplně ploché) břicho, které jsem já ovšem považovala za nemožně velké. (Co bych dnes za takové dala!)

A pak čtu, jak Aňa Geislerová o sobě píše, že přibrala a že má celulitidu.

A jak dvacetiletá modelka používá krém na vrásky a jak se hroutí z toho, že není vůbec hezká.

Za prvé – Je snadné objevit krásu na dovolené na safari, když pozorujete zebry na pozadí obrovského zapadající slunce a s kulisou omamných zvuků Afriky. (Ale musím podotknout, že nesmírně obdivuji každého, kdo se tam vydá. Já nejsem totiž vůbec žádný dobrodruh a dám maximálně Řecko :-)
Je snadné objevovat krásu v nekonečně dokonalých scenériích přírody, v luxusním hotelovém apartmá se see view a s all inclusive.

Já ho měla odjakživa. Kam jen moje vzpomínky sahají, tam vidím svůj vybočený palec neboli odborně halux. Na levé noze ho mám trochu, na pravé hodně. Nikdy jsem kvůli němu nemohla mít vysoké podpatky. A bylo mi to líto! Chtěla jsem je nosit. Občas jsem si nějaké pořídila, ale na více než na dvě hodiny jsem to nedala.
Ale poslední rok, dva … mě tento vybočený kloub bolel i bez podpatků. A tak jsem se začala zajímat. Objednala jsem si na internetu různé pomůcky – bandáže, vsadky … ale buď mě obtěžovaly nebo byly ohavné nebo mi z prostoru mezi prsty vypadávaly a nebo se spolu s nimi objevily další potíže. Takže jsem je skoro vůbec nenosila.

Tak tahle otázka mi bleskne hlavou vždycky, když vidím někoho s nápisem přes celá prsa nebo záda. Mám chuť se zeptat: „Kolik vám platí za to, že na sobě nosíte logo?“ Asi by na mě vytřeštil-a oči …
Mohla bych se taky zeptat jinak: „Kolik vám platí za to, že se sebe děláte billboard?“
Nošení log se totiž tak vžilo, že už si nikdo neuvědomuje tu absurditu.

Neboli krabička poslední záchrany. Mám ji. Ve své kabelce. Léta zkušeností, přidávání a ubírání, mě dovedly k její minimalizované variantě.
Jako nejpraktičtější se ukázal pevný tvar taštičky. Koupila jsem ji před mnoha lety v obchodu s orientálním zbožím (tuším Kokoro) a přestože se již pomalu rozpadá, lepší tvar jsem zatím neobjevila. Ať měním kabelky, ať jedu nebo jdu kamkoliv, nikdy nezapomenu svoji kápézetku přihodit.

Vlastně vcelku nic. Nic zvláštního … jen jsem jela autem.
Asi tak ve dvaceti letech, spíše i později … jsem si říkala, že taková ta hesla, že štěstí jsou drobnosti, okamžiky, které jsou zadarmo, jsou jen fráze a knižní řeči. Vždyť co je na tom, že je venku hezky, to je přece normální. Já jsem k pocitu štěstí chtěla nové auto, dovolenou u moře, dokonalého partnera, prosperující obchod …

Na všelijaké ankety, televizní přenosy a vyhlašování cen jsem se vždycky dívala ne proto, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale protože se mi líbily outfity oceněných a lidí v hledišti, které zabírala kamera. Ale na pořadech typu Sportovec nebo Atlet roku zaznamenávám jeden úkaz, o který bych se s vámi ráda podělila.

U těchto vyhlašování jsem si vždycky říkala: „Proč ty sportovkyně vypadají v těch společenských, večerních a elegantních róbách tak divně?“ Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale nevěděla jsem přesně co.