Znáte ji? Postavu slečny Lemonové, asistentky detektiva Hercula Poirota z díla Agathy Christie. 
Za decentním vzhledem, skromným a tichým vystupováním se skrývá vysoké pracovní nasazení a bystrý intelekt, jež dostává, na rozdíl od mnohem méně zdatného Poirotova společníka Hastingse, jen velmi málo příležitostí ke svému rozvinutí a uplatnění.

Slečna Lemonová je tedy ztělesněný ideál všech asistentek. Výkonná, pracovitá, inteligentní, trpělivá a diplomaticky obrušující hrany vrtochů svého šéfa. Nepostradatelná a přesto zůstávající delikátně v pozadí. (Také bych chtěla mít takovou!)

Ale ještě než se pustím do hlavního tématu tohoto článku, ráda bych, jen tak na okraj, ukázala další fotku. Civilní fotku herečky Pauliny Moran, která slečně Lemonové propůjčila svou tvář. Je na ní, respektive na porovnání s filmovou slečnou Lemonovu, velmi dobře vidět, jak příliš upraveně elegantní styl může ženě přidávat roky a upjatý, až usedlý vzhled. 

Ano, přesně tohle je dobré vědět a mít na paměti předtím, než propadneme dojmu, který často na ženu v jistém věku (řekla bych tak někde od pětačtyřiceti výše) může sednout, že „odteď už bych se měla oblékat seriózněji.“

Britská herečka Pauline Moran,
mladistvější a zářivější verze slečny Lemonové

Dnes se ale chci soustředit na něco – zdánlivě – velmi malého, ovšem svým efektem – velkého. Dnes půjde o detail. O pár pramínků jejích vlasů. O ty, které má nahoře na čele upravené do půvabných ornamentálních kroužků. 

To je totiž velmi originální a osobitý prvek. 
Prvek osobní zvláštnosti, kterému jsem pro potřebu svých konzultací stylového sebepoznání začala říkat: Princip slečny Lemonové.

Účes slečny Lemonové je pro mne ztělesněním 
principu osobní zvláštnosti

Ovládat tento princip – tedy mít nějakou svou osobní zvláštnost – znamená – mít svůj styl.  
Jednoduše řečeno – každý, kdo je originální, je nečím zvláštní. A začnu tam, kam přes okno své pracovny dohlédnu, na parapet, na protější strom a na dráty elektrického vedení. A vidím hned dva kandidáty na post originality. Vidím kosa a jeho černý outfit se žlutým doplňkem a vidím vlaštovku ve svém elegantním smokingu.

Dále mi představy přeskočí k postavám z pohádek a příběhů, které jsou na své vizuální originalitě a na principu osobní zvláštnosti přímo postavené. (Vlastně neznám žádnou, která by nebyla.) Jedinečnost prvku, barvy oděvu, či kusu doplňku je součástí jejich snadné rozpoznatelnosti a identifikace. 
Například chlapci z Rychlých šípů. Každý z nich má svoji typickou barvu, Červenáček dokonce svou čepičku. Nebo Červená Karkulka a její červený outfit. Dále modrý věneček a bílé šaty víly Amálky, Sněhurčiny šaty v chladných odstínech modré, bílé a žluté …

Není třeba více pokračovat, známe je všichni, jen většinou nevidíme spojitost s námi samotnými.
A myslíte, že je mezi nimi a námi lidmi zas tak velký rozdíl? 
Myslíte, že ke svému životu bezpodmínečně nutně potřebujeme přetékající skříně? Že bychom si s pár kusy a se všemi v jednom duchu nevystačili? (Mimochodem – v jednom duchu – není vám tohle slovní spojení povědomé? Jeden duch to je přece jednoduchost. Jak je ta čeština krásná!) 

Rychlé šípy | Jaroslav Foglar | Ilustrace Jan Fischer

Ale přejdu od pohádkových postaviček k lidem.
Hledám mezi známými osobnostmi, nebo mezi jejich filmovými postavami takové, kteří také disponují osobní zvláštností. Něčím, čeho se drží, co jen tak nemění. Něco, co souvisí s jejich životní filosofií, příběhem – protože jinak by to nefungovalo. 

Z rolí, kromě již zmíněné slečny Lemonové (Víte, že její křestní jméno je Felicity? Hezké, že?!), je dobrým příkladem i její šéf Hercule Poirot a jeho precizně zastřižený pěstěný knír a všudypřítomná brož ve tvaru květin ve stříbrné váze.
Dále mě napadá inspektor Columbo. Uvažuji, jak moc by jeho jedinečnost (a seriál vůbec) utrpěla, chodil by-li v každém díle v jiném oděvu?!

Z reálných osob se mi okamžitě vybaví celoživotně stále stejný rovný účes s ofinou zpěvačky Jitky Molavcové, nezapomenutelné veliké brýle Nadi Urbánkové …. Z českých mužů mne napadá třeba houslista Pavel Šporcl a jeho typický šátek. 

Ze zahraničních osobností mi se svým stále stejným mikádem a brýlemi okamžitě „naskakuje“ šéfredaktorka Vogue Anna Wintour, s úpravně zapleteným folklórním copem se nechávala vidět ukrajinská politička Julija Tymošenková. A podle nositele Johna Lennona se jeho brýlím dokonce tak začalo říkat. Kdo dnes řekne: malé kulaté brýle s tenkými kovovými obroučky? Nikdo. Každý řekne jen „lennonky“.

Nebojme se toho – přenést tento princip slečny Lemonové i do svého vzhledu. Najít si něco ryze svérázného a jako pevnou součástku to zapracovat do svého každodenního vzhledu. Může to být třeba i maličkost:

• způsob úvazu šátku (mnoho inspirace lze nalézt na mém e-shopu v kategorii Hedvábné šátky),
• náušnice po babičce,
• sako po dědovi,
• nosit účes, který se vám líbí, aniž by měl cokoliv společného s tím, co se právě nosí,
• vyměnit si tkaničky do bot za mašle,
• objevit zvláštní tvar slunečních brýlí,
• sundat prsten z tradičního prsteníčku a navléknout ho na úplně jiný prst (a případně si ho ve zlatnictví nechat zmenšit či zvětšit),
• protáhnout poutky místo pásku svou oblíbenou hedvábnou šálu,
• nosit stále stejné, své milované tričko a měnit jen to okolo něj – bundu, sako, společenskou sukni, džíny … dle příležitostí,
• lakovat si nehty lakem originálního odstínu …..

Seriál „Sex ve městě“

A na závěr ještě jedna praktická rada.
Prvek osobní zvláštnosti umístěte buď do vašich nejlichotivějších míst (výrazný náhrdelník do půvabného dekoltu, rudý lak na nehty na hezké štíhlé prsty …).

A nebo naopak – paradoxně právě tam, kde by většina lidí chtěla nějaký svůj neduh skrýt. I neduh totiž může být skvělou osobní značkou.
Typickým příkladem takového použití je scéna ze seriálu Sex ve městě. Hrdinka Samantha bojuje s rakovinou a vybírá si pro slavnostní večer paruku. Zkouší jednu za druhou, ale žádná se jí nelíbí. Problém je v tom, že vybírá samé takové, ve kterých by chtěla vypadat přirozeně, jenže to žádná, sebelepší paruka zajistit neumí. Paruka vždycky vypadá jako paruka.
A tak se nakonec rozhodne pro extrémní, ale nejlepší řešení – zvolí nepřirozenou zářivě růžovou: „Když už nosím paruku, když už to stejně každý ví, nebo to brzy pozná, tak tento stav nebudu skrývat, ale naopak ho hrdě přiznám.“ 
A to je osobité, stylové, odvážné a inspirativní zároveň.

Děkuji za vaši pozornost a přeji vám krásné dny plné vytříbených osobních zvláštností.

Zdroj fotografií: Pinterest.com, Čsfd.cz

• Facebook
• Tisk