Předně musím trochu upřesnit název článku. Ano, navrhovala jsem oblečení, ale rozhodně jsem sama sebe nikdy neoznačovala za návrhářku. Jen používám slovo navrhovat, protože neznám jiné vhodnější synonymum. Návrhář je pro mne někdo, kdo tvorbou oblečení plně žije, kdo pravidelně tvoří kolekce a pořádá přehlídky. A to já nebyla.

Po roce 2000 vtrhla do našich knihkupectví a do našich životů velká smršť.
A ta s sebou přivála teorie o tom, že člověk může mít vše, co si přeje. Stačí jen znát ty správné informace a tajemství. Stačí jen pochopit nové souvislosti, přenastavit svou mysl a věřit.
A já byla těmto myšlenkách obrovsky nakloněná. Koupila jsem si mnoho knih (Vesmírný objednávkový servis, Tajemství ….) a tuto teorii přijala za svou. A pak už jsem si objednávala z vesmíru jak shopaholička v nákupáku. Objednávala jsem si parkovací místa, místa v restauraci, úspěch, peníze …

Myslím, že jsem byla jedna z prvních, která si v roce 2015 bez velkého váhání  koupila knihu Zázračný úklid od Marie Kondo. Byla jsem tehdy ve fázi svého „životního generálního úklidu“ a tak nějak intuitivně jsem tušila, že úklid v duši a úklid v domě, nebudou mít k sobě příliš daleko. Tehdy jsem si z knihy vzala především to, že nepotřebuji doma schraňovat věci, které mi neslouží, ale které mi do té doby „bylo blbý vyhodit“.

V pondělí večer mě napadlo, že by jeden z článků mohl být jiný. Že by neřeřil nějaké konkrétní téma, ale že byl třeba …. třeba jen o mém dnešním dni. Takový všední článek o všedním pondělí, kterých za ten život prožijeme bezpočet. A právě v tom je ten problém. Že očekáváme velká témata, chceme číst velké příběhy, chceme zažívat významné okamžiky. jenže život je náhrdelník vyskládaný z korálků všedních pondělků.

Nebezpečná věta, kterou většina z nás občas použije. A nezáleží na tom, jestli ji vysloví nahlas nebo jen v duchu. Věta, která v rozboru znamená toto:  Abych svým přirozeným chováním nevzbudila dojem, že vypadám jako někdo, kdo je vnímán negativně, tak udělám něco, co sice sama nechci, ale zase to bude vypadat společensky přijatelněji!

Abych měla na koupališti co číst, tak jsem si, po dlouhé době, koupila v trafice časopis. Moje Psychologie. Nejdřív jsem jen tak listovala a prohlížela si obrázky … a když jsem narazila na stránku Tipy, tak jsem se (rovněž po dlouhé době) rozesmála nahlas. Až se postarší manželský pár ležící vedle na dece po mně otočil. Uviděla jsem totiž tohle:

Je velmi pravděpodobné, že i vy, stejně jako většina lidí, stejně jako i já, občas, někdy více, někdy méně, řešíte, co si o vás myslí ostatní. A není divu. Byli jsme k tomu vedeni. Byli jsme tomu naučeni. Od drobností až po velké věci: „Ukliď si, setři si tu rtěnku, v tomhle nemůžeš jít na rodinnou oslavu, co si o tobě pomyslí lidi, když zůstaneš svobodná matka? Mnohokrát obehraná písnička. Co řeknou sousedé, kamarádky, příbuzní a vlastně všichni kolemjdoucí …“

Po dlouhé době jsem v televizi opět viděla muzikál Mamma mia. Přepnula jsem na něj náhodně právě ve chvíli, kdy se schylovalo k písničce Dancing Queen A jako v každém muzikálu se i zde celkem všední scéna jak mávnutím přelije do něčeho velkolepého a dramatického. Meryl Streepová se se svými přítelkyněmi nejprve jen tak nenápadně popichuje, ale vzápětí se to celé naplno rozjede ….