Na letošní letní dovolené jsme zabrousili do Moravskoslezského kraje (o jiných zážitcích z této dovolené jsem psala zde a zde) a manžel projevil přání navštívit nedaleké muzeum Tatra v Kopřivnici. Zprvu se mi moc nechtělo, myslela jsem si, že tam budou jen samé náklaďáky, ale v rámci zachování rodinné rovnováhy, jsem mu na to řekla – proč ne?!

Nenechte se mýlit, nemám na mysli převlékání se do kostýmů z peří na karneval v Riu nebo v Benátkách. Mám na mysli dnes úplně běžné odchylování se od naší přirozené podoby, jež nám, bohužel, naše civilizační vymoženosti dovolují.
Například – již od útlého věku se běžně setkáváme s tím, že je nejen naprosto normální obarvovat si vlasy, ale že je to téměř nutnost. Že když zůstaneme tak jak jsme, v obyčejných hnědých vlasech, tak jaksi nebudeme dostatečně hezké!

Představte si, že jste u moře. Že stojíte na útesu a chystáte se skočit do vody. Vidíte pod sebou dokonale se lesknoucí hladinu v nejvyšších vibracích stříbřitých odstínů. Odrazíte se a skočíte! Sotva projdete rozhraním vzduchu a vody, začnete se propadat do tichých hloubek. Zprvu procházíte ještě dosti vysokými jasnými tóny, které se brzy začnou měnit v tmavší. Jak tak klesáte hlouběji a hlouběji, voda tmavne a intenzita barev nabývá na síle. A když se ocitnete až na samotném dně, tak je jisté, že se nacházíte na nejtemnější úrovni vodní barevné palety.