Představte si, že jste u moře. Že stojíte na útesu a chystáte se skočit do vody. Vidíte pod sebou dokonale se lesknoucí hladinu v nejvyšších vibracích stříbřitých odstínů. Odrazíte se a skočíte! Sotva projdete rozhraním vzduchu a vody, začnete se propadat do tichých hloubek. Zprvu procházíte ještě dosti vysokými jasnými tóny, které se brzy začnou měnit v tmavší. Jak tak klesáte hlouběji a hlouběji, voda tmavne a intenzita barev nabývá na síle. A když se ocitnete až na samotném dně, tak je jisté, že se nacházíte na nejtemnější úrovni vodní barevné palety.

Do obchodu mě nalákala žlutá kabelka, která svítila skrze výkladní skříň až na ulici. Nějakou takovou jsem si chtěla pořídit. Jako jiskru k mému černému oblečení. Vcházím do obchodu.
Za ta léta praxe už ale nakupuji trochu jinak, po svém. Rychlým pohledem přelétnu obchod, abych se stejně vrátila k té, která mě dovnitř nalákala.

Nemá-li žena ve svém stylu dokonale jasno, tak se velmi často stává, že barvy, které se jí líbí a barvy, které jí sluší, nejsou jedny a totéž.
Obliba a slušivost jsou totiž dvě různé kategorie.
Jsou to dvě různé oblasti našeho života.
Obliba a slušivost se mají k sobě jako jablka k hruškám. Také nerostou na stejném stromu.
Obliba a slušivost jsou jako Emoce versus Genetika.

Žili, byli … jeden vrabec a jeden papoušek. Byli by asi vcelku šťastní a spokojení, kdyby ….
Kdyby vrabce jeho nejbližší neustále nepopichovali: „Podívej se na sebe, jak jsi obyčejný. Jsi úplně šedivý a nevýrazný. Skoro jako chudák myška. Nic do tebe není. Podívej se třeba na papouška. Ten umí nosit barvy … žlutou, zelenou, červenou … Tak je to přece hezké, tak by to mělo být! To už i ten kos nosí aspoň žlutou na zobáku. Nebo datel … ten má krásnou červenou čepičku. A co ty? Pořád jen ta tvoje šedivá. Jsi takový celý smutný. Měl by ses zkrátka trochu vybarvit!“