Už jen zcela výjimečně se mi stane, že objevím starou pohádku, kterou jsem ještě nikdy neviděla – a o to větší radost z ní mám. Je to jako když se celý život chodíte občerstvovat k pramenům pitné vody, které, rok po roce, čím déle k nim chodíte, tím více hrozí, že úplně vyschnou A vy pojednou objevíte pramínek úplně nový, nevyčerpaný, nevykoukaný.
barvy
Přestože mám na domovní schránce (sice malý, ale stručně výstižný) nápis „NE reKLAMU“ pravidelně mi do ní letáky […]
Sehnat dobré letní sandály není vůbec jednoduché. Zvláště pak, chcete-li po nich, aby byly ženské, tedy na podpatku, […]
Dnes navazuji na minulý článek se stejným názvem, jen s římskou jedničkou na konci. Začala jsem v něm rozebírat různé scény z kultovního filmu Mrazík a demonstrovat na nich, jak se dá náš osobní vzhled vylepšit.
Dovoluji si vás tedy, bez dlouhých úvodů, podruhé pozvat do světa této nezapomenutelné ruské pohádky, do jejích zimních kulis, ovšem netradičně, pohledem skrze mnou optiku módy a stylu.
Řeknu vám to na rovinu. Přestože prakticky celý svůj produktivní život pracuji s oděvy a stylem, tak (oficiální) módu ani moc nesleduji. Možná, že to „ani moc“ je ještě dost silný výraz. Vlastně ji nesleduji skoro vůbec. Nekupuji si módní časopisy, nenavštěvuji módní přehlídky, ani je nesleduji na Youtube, neznám modelky jménem (kromě té nejslavnější hrstky z devadesátých let) a z módních návrhářů a módních domů znám jen ty opravdu kultovní.
Velmi dobře to ilustruje jedna drobná příhoda.
Když se vracím pěšky domů, odkudkoliv, z mých pravidelných procházek, z nákupu, ze Zásilkovny, tak míjím – a vždy do ní nahlédnu – naši místní schránku na časopisy s názvem „Přečti a vrať“. Je to chytrá a smysluplná věc. Pět pater nebo také, hezky česky řečeno, fochů, kam může kdokoliv odnést svůj přečtený časopis (nebo občas i knížku) a vzít si jiný (jinou).
Povím vám krátký příběh o jedné ženě, která ke mně přišla na konzultaci stylového sebepoznání. A není to příběh ojedinělý, naopak pro české ženy je velmi, velmi typický!
Tato žena pociťovala silné nutkání – udělat něco se svým vzhledem. Připadala si nezajímavá, nevýrazná a poněkud ztracená. Podobně jako když zabloudíte v hlubokém lese a ať koukáte, jak koukáte, tak nikde kolem sebe nevidíte žádné světýlko, žádný záchytný bod. Nevěděla kudy kam, jen naléhavě cítila, že musí se svým vzhledem udělat nějakou změnu!
Máme hotovo, klientka má za sebou tří nebo čtyřhodinovou konzultaci, během které „dostala návod na svůj styl“. Prakticky to znamená, že poznala základy barevné typologie a na lavici před sebou vidí hmotný výsledek naší práce – ukázku svého šatníku, stylu a barev, která vznikala během celé konzultace.
Nevybavuji si žádný jiný doplněk … co doplněk? Ani žádnou jinou věc, která by měla ve své moci učinit takový dojem, jako právě bílá šála.
Nevím o žádném jiném, tak vlivném prvku.
Prvku, který by svou energií dokázal zušlechtit všechno, co se v jeho okolí nachází.
Na letošní letní dovolené jsme zabrousili do Moravskoslezského kraje (o jiných zážitcích z této dovolené jsem psala zde a zde) a manžel projevil přání navštívit nedaleké muzeum Tatra v Kopřivnici. Zprvu se mi moc nechtělo, myslela jsem si, že tam budou jen samé náklaďáky, ale v rámci zachování rodinné rovnováhy, jsem mu na to řekla – proč ne?!
Nenechte se mýlit, nemám na mysli převlékání se do kostýmů z peří na karneval v Riu nebo v Benátkách. Mám na mysli dnes úplně běžné odchylování se od naší přirozené podoby, jež nám, bohužel, naše civilizační vymoženosti dovolují.
Například – již od útlého věku se běžně setkáváme s tím, že je nejen naprosto normální obarvovat si vlasy, ale že je to téměř nutnost. Že když zůstaneme tak jak jsme, v obyčejných hnědých vlasech, tak jaksi nebudeme dostatečně hezké!
Přiznám se, že když jsem po letech znovu uviděla pohádku Kocourek Modroočko, tak mi ukápla nostalgická slza. Jedna […]
Mám zvláštní sympatie právě k tomuto období čerstvého jara. K období od jeho kalendářního počátku až po konec […]
Bylo mi něco málo přes dvacet, byla jsem šťastně zamilovaná. A těhotná. Vypadalo to, že se štěstím vznesu […]
V zaprášených banánových krabicích na půdě jsem sice nenašla to, co jsem původně hledala, ale za to jsem […]
Představte si, že jste u moře. Že stojíte na útesu a chystáte se skočit do vody. Vidíte pod sebou dokonale se lesknoucí hladinu v nejvyšších vibracích stříbřitých odstínů. Odrazíte se a skočíte! Sotva projdete rozhraním vzduchu a vody, začnete se propadat do tichých hloubek. Zprvu procházíte ještě dosti vysokými jasnými tóny, které se brzy začnou měnit v tmavší. Jak tak klesáte hlouběji a hlouběji, voda tmavne a intenzita barev nabývá na síle. A když se ocitnete až na samotném dně, tak je jisté, že se nacházíte na nejtemnější úrovni vodní barevné palety.
Všimli jste si, kolik běhá po našich ulicích obarvených hlav? Jejich počet bych definovala přesně takhle – je jich víc než dost! Pominu-li barvení šedivých vlasů odstínem své vlastní původní barvy, který by neměl být na první (i druhý) pohled rozpoznatelný, tak hlavní důvod barvení vidím takto:
My Češi jsme, nejen co se týče módy, poněkud davový národ. Dlouho mu trvá, než něčemu dá důvěru, […]
Do obchodu mě nalákala žlutá kabelka, která svítila skrze výkladní skříň až na ulici. Nějakou takovou jsem si chtěla pořídit. Jako jiskru k mému černému oblečení. Vcházím do obchodu.
Za ta léta praxe už ale nakupuji trochu jinak, po svém. Rychlým pohledem přelétnu obchod, abych se stejně vrátila k té, která mě dovnitř nalákala.
Winter in Paris 