Je sobota ráno a já se vracím vesnicí ze své pravidelné procházky. Jenže dnes je všechno jinak, koná se tu totiž tradiční Tuchlovická pouť spojená s folklórním festivalem.
Přestože tu zatím panuje klid, ve vzduchu je už cítit, že je to klid před bouří.
krása
Redaktorky z Blesku pro ženy se vyfotily polonahé.
Snad aby sobě i jiným dokázaly, že mají smysl pro humor. Ale já jako hlavní poselství tohoto jejich aktu vnímám to, že (ač nevědomě) předvedly, jak jsou, dnes tolik milované legíny, ženskému vzhledu nebezpečné.
Redaktorky z Blesku nejsou totiž žádné modelky počítačem upravené k nedosažitelné dokonalosti, focené z lichotivých diagonálních úhlů objektivy, které ještě více prodlouží už tak dlouhé nohy, ale skutečné ženy s tělem poznamenaným skutečným životem.
Móda neurčuje jen to, že se budou nosit boty s podrážkami silnými jak pneumatiky od traktorů, nebo že […]
Do mého zlatého fondu kinematografie a zároveň do pomyslné pokladnice mých nutných letních nezbytností patří film Rozmarné léto. […]
Po dlouhé době jsem se byla podívat v tanečních. Přesněji řečeno – kurzech tance a společenské výchovy. […]
Film Smrt v Benátkách jsem viděla poprvé někdy na počátku devadesátých let a nijak zvlášť mne tehdy neoslovil, spíš […]
Dnes navazuji na minulý článek se stejným názvem, jen s římskou jedničkou na konci. Začala jsem v něm rozebírat různé scény z kultovního filmu Mrazík a demonstrovat na nich, jak se dá náš osobní vzhled vylepšit.
Dovoluji si vás tedy, bez dlouhých úvodů, podruhé pozvat do světa této nezapomenutelné ruské pohádky, do jejích zimních kulis, ovšem netradičně, pohledem skrze mnou optiku módy a stylu.
„A do parádního pokoje nechoď, ať se tam zbytečně nenadělá!“ říká teta Otíkovi ve filmu Vesničko, má středisková. […]
Aniž bych to dělala cíleně, pozoruji lidi kolem sebe. Je to součást mojí práce, kterou od běžného života neodděluji, ale naopak, která se mi s mým životem naprosto promíchala. Jako když zmáčknete tlačítko Start a mixér vám v pár vteřinách z červených jahod a bílého mléka udělá světle růžový koktejl.
Sleduji spoustu jevů zároveň. Sleduji tělesné schránky, oblékání, i lidské chování.
Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.
Představte si, že jste u moře. Že stojíte na útesu a chystáte se skočit do vody. Vidíte pod sebou dokonale se lesknoucí hladinu v nejvyšších vibracích stříbřitých odstínů. Odrazíte se a skočíte! Sotva projdete rozhraním vzduchu a vody, začnete se propadat do tichých hloubek. Zprvu procházíte ještě dosti vysokými jasnými tóny, které se brzy začnou měnit v tmavší. Jak tak klesáte hlouběji a hlouběji, voda tmavne a intenzita barev nabývá na síle. A když se ocitnete až na samotném dně, tak je jisté, že se nacházíte na nejtemnější úrovni vodní barevné palety.
Velmi se mi líbí slovo Matrix a vypůjčila jsem si ho do svého slovníku. Dokonale vystihuje situaci, o které chci právě psát. Situaci, která se týká nás žen.
Matrix je totiž obraz, kterému říkáme realita. Realita, o níž si mylně myslíme, že je to pravda! Ještě jinak řečeno – Matrix je uměle vytvářená realita vydávaná za skutečnost. A nemusíme se dívat jen na sci-fi filmy, abychom něco takového uviděli. Stačí jen být ženou v dnešní době.
