Aniž bych to dělala cíleně, pozoruji lidi kolem sebe. Je to součást mojí práce, kterou od běžného života neodděluji, ale naopak, která se mi s mým životem naprosto promíchala. Jako když zmáčknete tlačítko Start a mixér vám v pár vteřinách z červených jahod a bílého mléka udělá světle růžový koktejl.
Sleduji spoustu jevů zároveň. Sleduji tělesné schránky, oblékání, i lidské chování.

Ten den, onu neděli, mi do cesty přišly dvě kytice. První z nich jsem obdivovala na Dni otevřených zahrad v nedaleké vesnici na malé květinové farmě pěstující staré zapomenuté druhy. A byla to kytice kouzelná. Půvabná, bohatá a zároveň venkovsky dojímavá. Její základ tvořily pryskyřníky, pivoňky a jiřinky. A stála čtyřistapadesát korun.

Představte si, že jste u moře. Že stojíte na útesu a chystáte se skočit do vody. Vidíte pod sebou dokonale se lesknoucí hladinu v nejvyšších vibracích stříbřitých odstínů. Odrazíte se a skočíte! Sotva projdete rozhraním vzduchu a vody, začnete se propadat do tichých hloubek. Zprvu procházíte ještě dosti vysokými jasnými tóny, které se brzy začnou měnit v tmavší. Jak tak klesáte hlouběji a hlouběji, voda tmavne a intenzita barev nabývá na síle. A když se ocitnete až na samotném dně, tak je jisté, že se nacházíte na nejtemnější úrovni vodní barevné palety.