Představte si, že jste u moře. Že stojíte na útesu a chystáte se skočit do vody. Vidíte pod sebou dokonale se lesknoucí hladinu v nejvyšších vibracích stříbřitých odstínů. Odrazíte se a skočíte! Sotva projdete rozhraním vzduchu a vody, začnete se propadat do tichých hloubek. Zprvu procházíte ještě dosti vysokými jasnými tóny, které se brzy začnou měnit v tmavší. Jak tak klesáte hlouběji a hlouběji, voda tmavne a intenzita barev nabývá na síle. A když se ocitnete až na samotném dně, tak je jisté, že se nacházíte na nejtemnější úrovni vodní barevné palety.

Velmi se mi líbí slovo Matrix a vypůjčila jsem si ho do svého slovníku. Dokonale vystihuje situaci, o které chci právě psát. Situaci, která se týká nás žen.
Matrix je totiž obraz, kterému říkáme realita. Realita, o níž si mylně myslíme, že je to pravda! Ještě jinak řečeno – Matrix je uměle vytvářená realita vydávaná za skutečnost. A nemusíme se dívat jen na sci-fi filmy, abychom něco takového uviděli. Stačí jen být ženou v dnešní době.

Je neděle večer šestnáctého července, léto v tom nejhezčím období a já s notebookem v ruce a se skleničkou vína usedám na pohovku k televizi. Dávají totiž Chalupáře. Miluji je. Je to pro mě symbol léta, symbol pohody, nekomplikovanosti života a krásné obyčejnosti. Ale protože je znám už za ta léta nazpaměť, tak jsem si myslela, že je budu sledovat spíše jen tak „na půl oka“ jako příjemnou kulisu a více se budu věnovat svému úternímu článku.

„Jsme krásné! Jsme každá jinak krásné! Jsme každá osmkrát jinak krásné.“

Vždycky jsem pracovala se ženami, s oblečením a s barvami. Ale něco mi do skládačky kompletního stylového poradenství pořád chybělo. Nevěděla jsem přesně co, ale věděla jsem, že to něco určitě existuje. Ale když věříte na správné informace ve správný čas, tak se musíte dočkat.

Na Facebooku na mě vyskočil článek populárního portálu pro dobrou náladu „Mějte se rády takové, jaké jste. Vypadat můžete podle libosti“. Název mě zaujal, tak jsem klikla a pustila se do čtení …
Ovšem obsah, (který zřejmě psal muž) byl o tom, jak se ženy zbytečně a bolestivě honí za krásou a přitom prý na ní vůbec nezáleží, mě přinutil zareagovat.

Když mi bylo čtrnáct, měla jsem 50 kilo a několik mindráků. A ani k jednomu jsem neměla důvod. Pozorovala jsem svoje (úplně ploché) břicho, které jsem já ovšem považovala za nemožně velké. (Co bych dnes za takové dala!)

A pak čtu, jak Aňa Geislerová o sobě píše, že přibrala a že má celulitidu.

A jak dvacetiletá modelka používá krém na vrásky a jak se hroutí z toho, že není vůbec hezká.

Za prvé – Je snadné objevit krásu na dovolené na safari, když pozorujete zebry na pozadí obrovského zapadající slunce a s kulisou omamných zvuků Afriky. (Ale musím podotknout, že nesmírně obdivuji každého, kdo se tam vydá. Já nejsem totiž vůbec žádný dobrodruh a dám maximálně Řecko :-)
Je snadné objevovat krásu v nekonečně dokonalých scenériích přírody, v luxusním hotelovém apartmá se see view a s all inclusive.

Dozvěděla jsem se, že existuje Teorie Scarlett Johansson. (Objevila jsem ji v knize s podivným názvem „Dokonalá žena je blbka“ od francouzských sester Girardových.) A potěšilo mě, že se také někdo jiný pozastavil nad tím, co zaráží i mě. Podtitulem článku o Scarlett je: „Neboli jak malé prasátko celému světu vnutilo představu, že je sexbomba!“