V krátké době jsem jednu podobnou myšlenku zaslechla hned ve dvou poměrně odlišných filmech. A to hned těsně po sobě. Prvním z nich byla sladká (a předvídatelná) americká komedie Prázdniny, která mně nalákala svým obsazením (Kate Winslet a Jude Law), ale ve výsledku se mi líbila vlastně jen díky myšlence, o které se chystám psát.

Dívala jsem se na film Zahradnictví, ve kterém je velmi půvabná scéna. Štědrý večer uprostřed druhé světové války. Skromný, ale krásný stromeček, večeře, ženy, děti, rodinný přítel – a rozdávání dárků.
A ke mě se v tu chvíli znovu přihlásila myšlenka, kterou jsem před časem uložila do Konceptů: „Myslím, že by se měl každému kupovat jen jeden dárek!“

Je neděle večer šestnáctého července, léto v tom nejhezčím období a já s notebookem v ruce a se skleničkou vína usedám na pohovku k televizi. Dávají totiž Chalupáře. Miluji je. Je to pro mě symbol léta, symbol pohody, nekomplikovanosti života a krásné obyčejnosti. Ale protože je znám už za ta léta nazpaměť, tak jsem si myslela, že je budu sledovat spíše jen tak „na půl oka“ jako příjemnou kulisu a více se budu věnovat svému úternímu článku.

Obrátím-li se zpět do svého dětství, tak se mi okamžitě vybaví velmi jasná a konkrétní série vzpomínek. Nazvala bych ji přímo vzpomínkové album „Hraní si s vystřihovacími panenkami“. Byly to dlouhé (jak by se dnes řeklo Flow) hodiny plné příběhů a emocí, které naše panenky žily a my jsme jim je jako scénáristky vytvářeli.

Chodím do Second handů často a ráda. Je v tom takový prastarý instinkt lovce. Je to hra, je to výprava za úlovkem. „Budu dnes úspěšná? Objevím něco zajímavého?“
A nemusím si pokaždé něco odnést. Je to úspěch tak padesát na padesát. Možná i méně. Možná spíše čtyřicet na šedesát. Ale díky neúspěšným tažením pak o to více oceníme ty úspěšné.

Mám ráda retro. Retro filmy, retro módu, retro výrobky. A přijde mi jako skvělý nápad akce „Retro týden v Lidlu“. Co mě ale na téhle akci baví nejvíc – není to, že bych se hned musela sebrat a vyrazit pro Horalky, Pitralon a Jelení lůj …. Ve skutečnosti o ty věci ani tolik nestojím. Bohatě mi stačí prohlížet si leták s fotografiemi. Všechny tyhle výrobky mají pro mě trochu jiný rozměr.

Přesně jak to říkal Zdeněk Svěrák v pohádce Lotrando a Zubejda: „Ne všechny rady rodičů bývají vždy moudré“, tak i já se stále potýkám se zásadami, předsudky a pravdami, které jsem pochytila – ať více či méně násilně – ve své rodině.
Zformulovala jsem pět nejzásadnějších z různých oblastí, které mi velmi zkomplikovaly (a některé stále ještě komplikují) život.