Ve čtvrtém ročníku na střední škole jsem měla z výpočetní techniky čtyřku. Rodiče se mohli zbláznit. Já, dříve premiantka – a teď čtyřka! Nechápali to. Říkali – jak nemůžeš umět výpočetní techniku, ty taková šikovná holka – a přitom oni sami ani nevěděli, co „výpočetní technika“ přesně znamená. Což potvrzuje efekt přeceňování se (nebo svých dětí) v oborech, o kterých nevíme zhola nic. Kdyby technologiím aspoň trochu rozuměli, nemohli by to říkat.

Technologie mi nešly. Můj mozek byl nastaven na jiné vnímání. Šlo mi naopak vyjadřování se slovem, perem, štětcem, byla jsem citlivá na detaily, barvy a emoce, fantazie jsem měla na rozdávání, ale exaktní vědy a technologie byly pro mne nepochopitelné. Kdyby mi nebylo líto rodičů, tak by mi to vlastně bylo jedno. No a co, čtyřka?! Naivně jsem si totiž myslela, že až opustím školu, nebudu to už nikdy potřebovat. Nemohla jsem se mýlit víc!

Celý článek najdete na blogu pro předplatitele www.Stylovy.blog