Dnes o tom: Jak se zbavit svého oblečení, které již nenosíme!

Bez okolků rovnou k věci. Prostá otázka, na kterou ale není vůbec jednoduchá odpověď: „Co dělat s nenošeným oblečením?„Problémem dnešní doby není kde a co koupit, nýbrž jak naložit s věcmi, které se mi už nehodí?!

Zkoušela jsem to různě …

I já jsem to řešila. Začala jsem tradičně tím, že jsem svoje oblečení odnášela do kontejnerů. Ale proces vhazování naplněné igelitky do železného šuplíku a pak ten nepříjemně hlučný železný zvuk, který nezvratně zpečetil, že moje ještě nositelné věci končí ve veřejném propadlišti, mi vždycky rval za srdce.

Pak přišlo období charitativní. Rozhodla jsem se, že než kontejner, tak bude lepší věci rozdávat. Ale i tady přišlo rozčarování. Téměř vždy někde v hloubi zůstával zvláštní, neklidný pocit. Pocit, že to nebyla úplně vyrovnaná transakce. Zahřátí na duši se nedostavilo. Přišel spíše pocit absence takového malého slovíčka … děkuji. Moje věci si to zasloužily …

Darování je sice pěkná a šlechetná věc, ale výsledný pocit nemusí zůstat čistý. Po darovací transakci může zůstat podivná stopa z nepřiměřenosti, z nevyrovnanosti. Příliš se v naší společnosti zakořenil apel na dobrotu, charitu a nesobeckost. Já říkám, že lepší než charita, je vyváženost.
A proto mám ráda peníze, respektive jejich význam a energii. Nic tak krásně neukáže vztah k sobě a k okolí, jako právě náš vztah k penězům. A samozřejmě také jejich dostatek či nedostatek. Myslím, že byly dobře vymyšlené. Peníze jsou zkrátka takový dobrý srovnávač. Zboží i hodnoty. Věcí i lidí. 

Zpět k oblečení …

Zkoušela jsem ještě i další možnosti. Pořádala jsem sama výměnné akce, jejichž myšlenka mi přišla z počátku dokonalá. Ale zájem nebyl kupodivu takový, jaký jsem očekávala. Stálo mě to spoustu energie, práce a výsledek nebyl příliš uspokojivý.

Poslední kapkou bylo ale to, když jsem se poptávala po second handech, jestli bych jim nemohla dát svoje věci do komise. Prodavačky se na mne tvářily jako na vetřelce či podvodnici, která chce mezi „jejich krásné věci“ zanášet nějaké strašlivé, „vonošené hadry“.

A tak jsem se na všechnu tu dobrotu a vnucování vybodla ..

A rozhodla jsem se, že už nebudu nikomu nutit dobro, ale že si svoje věci budu sama prodávat. Ne za úsměvy nebo za „jó, tak to tady nechte, oni si to pak rozeberou ..“, ale za peníze! Ocenění v penězích totiž nastavuje vyvážený poměr hodnoty. Jeden udá cenu, druhý ji respektuje a zaplatí. Pocit je na obou stranách vyrovnaný.

Zkoušela jsem nejprve různé uzavřené prodejní skupiny na Facebooku, ale ty bývaly hodně vyhraněné, a hlavně systém prodeje tam není ideální a dlouhodobý. Ráno věc vystavíte a v poledne už jste hluboko pod dalšími nabídkami. Facebook mi na prodej prostě přijde příliš úzký.

Nakonec jsem objevila portál Vinted.cz a teprve tam se moje nenošené věci dočkaly svého štěstí. Tam nalezly svoje nové majitelky.

Na závěr jsem sepsala pár bodů, ve kterých shrnuji, proč je dobré svoje věci prodávat:

  • Už jsem to zmínila výše. Prodej je ideální. Nastavíte svoji cenu a druhý ji respektuje. Obchod je vyvážená transakce a obě strany mohou být spokojené.
  • Prvně jsem to slyšela v projektu Neurorestart a od té doby tomu jen dávám za pravdu. Věci, které jsou zadarmo – nefungují. U věcí, které si sami nezaplatíme, nevnímáme hodnotu.
  • Z peněz, co za prodané věci utržím, si kupuji věci nové. Tím jednoduše udržuji přirozený stav. Jedna věc věn, jedna dovnitř. Kupuji si jen za to, co prodám. Je to takové skoro „dětsky motivující“, ale ruku na srdce, vždyť my jsme v podstatě pořád trochu děti, které bohužel, bohudík disponují penězi. A podle toho to také mnohdy vypadá :-)
  • Podporuji dobrou věc. Od té doby, co tam prodávám a nakupuji, jsem si „v nových obchodech“ pořídila jen naprosté minimum věcí. Proč kupovat nové, když existuje někde blízko mne žena, která by se té věci ráda a levně zbavila a navíc v kvalitní verzi? Chovám se chytře, šetrně a ekologicky. (Ps. Mám z Vinted opravdu dokonalé kousky. Skutečné luxusní a vytříbené věci za poloviční i třetinové ceny.)
  • Mám radost, že ženy, které ode mne nakoupí, mají také radost. A je to jiný druh radosti, než když ty věci někomu zadarmo přenechám. Je to radost vzájemná, oboustranná – z dobrého obchodu i z dobrého prodeje. Radost skutečná – nikoliv radost podmíněná.
  • A jako poslední bod jsem si nechala velmi významné zjištění. Jakmile totiž poznáte, co to stojí práce a energie vaše nenošené věci prodávat (fotit, popisovat, vystavovat, komunikovat, balit, odesílat), tak už nebudete taková jako dřív. Už nebudete nakupovat neuváženě. Teď už si každou novou věc pečlivě promyslíte. Už tak lehce svoji peněženku neotevřete.