Zařekla jsem se, že nebudu nakupovat v těch nejlevnějších, v těch nejvíc fast fashion obchodech (levnými obchody nemyslím second handy, ale levnou prvovýrobu).
Výjimkou může být leda něco opravdu výjimečného, mimořádného, ale i v tom případě by se vždy mělo jednat o „malou věc“. Řekněme tak do 299,- (abych hovořila v jejich číslech). Možná tílko, možná tričko, v krajním případě i džíny. Ale nikdy ne žádné zásadní kousky!
Z čehož vyplývá cenná rada hned na začátek – levné nikdy nepořizovat to, na čem se kvalita nejvíce pozná. A tím jsou kabelky, boty a kabáty!

A porušila jsem to

Ano, teoreticky někdy víme, ale prakticky to naše vědění porušíme. A to se mi přesně stalo v řetězci New Yorker. Koupila jsem si tam kabát. Přesněji řečeno takový podzimně-jarní plášť. Stál 990 korun. A to je přesně ta chyba. Nechci si kupovat v obchodech jako je New Yorker kabáty. Na pěkný kabát je to málo peněz a na kvalitu a politiku těchto obchodů zase moc.

Zahlédla jsem ho a velmi se mi líbil. Ale už jak jsem k němu kráčela a natahovala po něm ruku, tak jsem si říkala: „Ne, nech ho, nevšímej si ho, nekoukej se na něj, vždyť máš svoje pravidla .. A hlavně si ho vůbec nezkoušej.“
Jenže jsem všechny tyhle myšlenky ignorovala. Ještě ve chvíli, kdy jsem si ho na sebe oblékala, jsem si v duchu říkala: „Prosím, ať mi není! Ať mi nesedí! Ať nemusím řešit svoje vnitřní dilema – koupit či nekoupit.“

A jak jsem byla potrestaná!

Seděl mi. Byl mi úplně akorát. Bohužel. A tak jsem si ho koupila! Všechny svoje vnitřní hlasy a rádce jsem ignorovala.

Problém na sebe nenechal dlouho čekat. Ukázal se hned, jak jsem si ho prvně oblékla. Kabát totiž barvil. Strašlivě. A já najednou věděla, je to trest za to, že jsem samu sebe neuposlechla. Věděla jsem, že je zle. Ale to jsem ještě netušila, jak moc zle.

Okamžitě jsem ho chtěla jít reklamovat, ale … na cedulce s údržbou bylo vychytrale napsáno, že kabát může barvit a že je nutné ho před nošením vyprat. Ale pozor – ručně! Protočily se mi panenky … Jak se, prosím, ručně pere dlouhý, těžký kabát?

Ach jo, proklínala jsem se, ale šla jsem do toho. Bojovala jsem s jeho mokrou váhou a objemem, jak s velrybou v malé kádi. Vlastně hůř, velryba by nepouštěla mraky modročerného barviva. Měla jsem špinavé ruce, nehty, škopek, vanu, prostě všechno.

Ještěže ten den bylo hezky. Odnesla jsem tohle těžké, barvící monstrum na zahradu na šňůru. Pochopitelně jsem ho nedokázala ručně pořádně vyždímat, takže se tam sušil dva dny. Mezitím jsem zjistila, že mám obarvené svoje drahé Ecco tenisky, se kterými jsem chodila v trávě v místech, kam kabát odkapával. A největší hrůza se objevila, když jsem na tu šňůru pověsila za pár dní světlé prádlo. Na každém kousku byl tmavý pruh, protože kabát pochopitelně obarvil šňůru. Vzteky už jsem ani nemohla mluvit. Proklínala jsem New Yorker, proklínala jsem sebe, proklínala jsem celý svět!

Nemám paragon

Po všech těchto peripetiích a útrapách, kabát přesto barvil dál. I přes informaci výrobce na cedulce, že kabát barví, jsem se rozhodla ho jít reklamovat. Jenže aby byl můj trest kompletní, nenašla jsem paragon. A to i přestože jsem na jejich archivaci velmi pečlivá. A dobře mi tak. Trest byl dokonán.

Naaranžovala jsem ho tedy na figurínu s tím, že ho vyfotím a napíšu o něm článek, aby z něj byl alespoň nějaký užitek, a pak ho vyhodím. A aby problémům ještě nebyl úplně konec, kabát obarvil i mou figurína, na které jsem ho měla dva dny rozložený, než jsem se dostala k focení.

Už nikdy více!

Když jsme mladí, tak nemáme peníze a proto nakupujeme v takových levných sítích jako je New Yorker. Ale daň a zároveň výhoda za vyšší věk je to, že už máme zkušenosti, sebepoznání a hlavně peníze a tak můžeme nakupovat kousky dražší. Takže využijme této přednosti vyššího věku. Když už mi není dvacet, tak aspoň budu nosit drahé a kvalitní kousky. Protože není nic horšího než být „stará“ a ještě k tomu blbě a levně oblečená :-) (Trochu přeháním, ale to jen pro zesílení účinku.)

Takže moje heslo a zároveň moje rada zní: Jsme-li dospělé a výdělečně činné ženy, tak nenakupujme v levných řetězcích, v tržnicích a ve vietnamských obchodech. Věřte, že levnost je opravdu vidět. Nedělejme si iluze a nenechme se opít rohlíkem, že „vlastně jsou to všechny stejné věci, jen se na některé přišije značka a jsou desetkrát dražší“.
Není to pravda! Kvalita se pozná. A přece máte samu sebe natolik ráda, že si dopřejete krásnou, kvalitní věc. Proč své jedinečné a jediné tělo (žádné jiné mít nikdy nebudeme) halit do nějakých levných, průměrných hadrů?!

A ještě závěr číslo dvě. Dodržujme svoje zásady! Když už se nám něco silně a jasně ukazuje, tak se toho držme. Je to totiž naše osobní pravidlo. Buďme rádi, že jsme na něj kápli! Někdy nás to stojí docela dost peněz.