Nedávno jsem se v jedné knize dočetla úžasnou, pravdivou a vše vystihující větu o stylu: „Znát sama sebe je znát vzdálenost mezi svým vysněným já a svým skutečným já.“
A to je velká pravda. Abych to vysvětlila názorně, použiji svůj vlastní příklad. Když si představím dokonalou verzi sama sebe, tak vidím krásný byt s vysokými stropy, v němž začínám den popíjením kávy v saténovém župánku u okna s výhledem na malostranské střechy a věžičky. Odpoledne pak trávím v kavárně se sacher dortem a večery ve společenských šatech někde ve Státní Opeře či v Orient baru, kde nestačím odhánět své nápadníky. A do tohoto života by se nejvíce hodily společenské šaty, kožešinová boa, malé třpytivé kabelky a úžasné botky s peřím přes nárt.

Jenže realita je jiná. Bydlím v Tuchlovicích, což je typická dvoutisícová vesnice s poštou, cukrárnou, sámoškou a vietnamskou večerkou. Není tu ani žádná restaurace, kam by se večer dalo zajít, nepočítám-li hospodu o pěti štamgastech, dnes už vlastně postávajících či posedávajících před vchodem u přeplněných popelníků.
Jak na tomto místě uplatnit své ideální já? Co tady nosit? Mám si zachovat svoji tvář a v koktejlkách odnášet balíky na poštu? A nebo se na to mám vykašlat a chodit jako většina, v džínách, teniskách a sportovní bundě? Co tedy dělat?
Řešení není překvapivě ani tak složité. Buďme nejlepší verzí svého já v podmínkách, ve kterých žijeme! Neměňme sebe ani svůj styl, ale chytře ho přizpůsobme svému prostředí.

Mám ráda společenské události i oděvy 

Jak ráda bych si kupovala večerní šaty a psaníčka a těšila se na plesovou sezónu. Jenže, abych si užívala plesy u nás na vesnici, tak bych musela být už od samého začátku totálně přiopilá a nebo lépe – musela bych být úplně někdo jiný! Mé decentní já prostě neumí strávit takové věci a okamžiky jako je třeba kbelík od primalexu umístěný mezi stoly v přísálí, protože ze stropu prosakuje voda, repertoár ve stylu „Dneska to rozjedem na plný pecky, zpívat a tancovat, prošoupat kecky. Skoč na stůl Šenkýřko, svlíkni se do naha, ať se nám vokáže tvá kyprá postava. Haúaú, aúaú, aúaú, aúaú.“
Neumím se vesnicky odvázat. Nevím, jak se hodí za hlavu to, že vám to celé přijde strašně hloupé a uhozené.
A tak jsem to vzdala …!

Jenže moje plesové, noblesní já chce být uspokojeno! A tak je třeba si najít svoji cestičku, a to nejlépe v každodenním životě, kterak svůj styl a potřebu nošení hezkých věciček prakticky uplatnit.
A já to řeším právě tak, jak to ukazuji na fotografiích. Potřebuji ploché boty na centimetr a půl vysokém podpatku na běžné nošení. Ale vždyť si můžu vybrat! Buď můžu chodit v obyčejných teniskách, v botách typu Crocs, a nebo si můžu vzít něco zajímavějšího. Svůj účel splní oboje stejně, oboje jsou téměř ploché a pohodlné, tak proč si luxus, který je mi odepřen tím, že nechodím na plesy, nedohonit tím, že si i na všední den dopřeji třpytivé boty. Na účelu a funkci věci to nic nemění. Ale pocit … ale pocit z luxusních bot je jiný!

A stejné je to i s ostatními kousky. Bydlím na vesnici, tudíž potřebuji praktickou „šusťákovou“ bundu. Ale proč by nemohla být jiná? Všechny bundy nemusí být sportovní s pruhy. Moje bunda je s kanýrky. Kanýrky kolem zipu mi na procházce dodají pocit, že můj styl byl alespoň částečně naplněn.
Kanýrky na praktické, všednodenní bundě jsou totiž přesně ta dostatečná vzdálenost mezi mým vysněným já a mým skutečným já!