V tělocvičnách se pohybuji přes dvacet let. Mám poměrně slušný přehled o všelijakých tělesných aktivitách a to z různých úhlů pohledu i „ze světových stran“. A nyní ve zralém věku (hrozná fráze, ale hodí se to) můžu říct, že jsem překvapivě dospěla k názoru, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“.

Cesta ke štíhlosti, zdraví a kráse není lemována posilovacími stroji

Zásadním impulsem k tomuto článku bylo drobné setkání. Potkala jsem jednu mladou ženu, kterou jsem dříve vídávala ve fitku, a která byla také jeden z důvodů, proč jsem tam vlastně přestala chodit. Nemohla jsem se už na ní (a další podobné) dívat, jak se tam trápí, jak si ubližují, a jak tomu lidé, kteří si říkají instruktoři, v lepším případě přihlížejí, v horším je v tom podporují.

Ona dívka pravidelně, celá velmi zaťatá a v náročném tempu, kráčela do kopce na pásu stroje Hiking. Netuším, proč tam vůbec chodila a tolik se tam dřela? Podle mě to vůbec nepotřebovala. Byla hezká, mladá, štíhlá. Měla jen jednu malinkou vadu. Kdo ji trochu pozoroval, tak si mohl všimnout, že trošku stáčí špičky dovnitř. Lehce jí šly nohy do X, ale nebylo to nic hrozného. Ve spojení s jejím něžným obličejem to působilo docela roztomile, tak „holčičkovsky“. Jenže jak na tom útrpném stroji zuřivě funěla do nakloněné roviny, tak se z jejího lehkého stáčení špiček stávalo něco mnohem horšího. Aby ve vysoké tepové frekvenci vůbec stíhala, tak si na ně téměř šlapala, koleny šoupala o sebe a z mírného vtočení kyčlí byla rázem veliká deformace.

Už nemůžeme, bolí nás to!
Ale my si myslíme, že to je právě ONO, že tak to má být!

Že teď se děje přesně to, proč jsme tady. Že to se nám právě teď tvarují svaly … Že to právě odchází tuk … Že to je ta práce, bez které nejsou koláče! Že pro krásu se musí trpět!
Jenže ono to může být také docela jinak! Ono to zrovna tak může tělo „plakat“ a volat o pomoc. Proč mě tak trápíš? Zbláznil ses. Proč to děláš?

Dopovím příběh o slečně z chodícího pásu. Uplynulo několik měsíců, co jsem byla ve fitku naposledy. Od té doby jsem ji neviděla. Až teď. Zahlédla jsem ji na autobusové zastávce. Šla proti mě. Šla ale vlastně není to správné slovo. Spíše se ploužila … A já tam stála jak opařená a naprosto omráčená. Její „malé ixka“ byly minulostí … nyní už to bylo velmi těžké vtočení. Při chůzi už ani nedokázala propnout kolena. Šoupala stehny o sebe a její pohyb připomínající kachnu se přibližoval až k jisté formě postižení.

Dělat všechno tak nějak normálně

Dospěla jsem k názoru, že nejlepší cesta ke zdraví, kráse a štíhlosti nejen že není lemována posilovacími stroji a velkou námahou, ale vlastně vůbec nemusí vést skrze tělocvičny.

Člověk byl „zkonstruován“ k přirozenému pohybu. Přemísťovat se pěšky, občas jít pomalu, občas zrychlit, občas přidat do kroku. Občas udělat předklon, shýbnout se pro něco na zemi, na zahrádce, občas se zaklonit a podívat se nad sebe. Občas vzít třeba kosu do ruky a rotačními pohyby rozpohybovat páteř. Zaposilovat si nošením dítěte. Zapotit prací na poli, prokrvit zatuhlé klouby vybíráním brambor a tak dále. Jednoduše přirozený pohyb. Ten naše tělo potřebuje a udrží nás v kondici. Takto to pro nás příroda vymyslela.

Rozhodně nás ženy (Ano, článek je pro ženy. Z hlediska zátěže a výkonu nejsme totiž s muži stejní.) pánbůh nestvořil k tomu, abychom v pravidelných sériích zvedaly činky, přitahovaly se na hrazdě, nebo v těžkých sportovních botách funěly na tvrdém, plochém pásu až do úmoru.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí

Máme-li totiž nohy do X a budeme-li běhat jako šílenci, tak z nás budou za chvíli trosky. Kdyby slečna nic nedělala, tak na tom bude líp. Intenzivním pohybem totiž zhoršujeme naše vrozené či jinak vzniklé deformace. A že každý nějaké máme. Někdo má nohy do X, jiný do O, jiný jedno rameno výš, jeden lordózu, druhý kulatá záda …

Troufám si tvrdit, že systém současného fitness je slepá ulička na cestě za zdravím. Stačí se jen podívat do statistik. Přestože fitness průmysl závratně roste, lidé nejsou ani zdravější, ani štíhlejší.

Jediná cesta je prostě přirozenost. Přirozeně se hýbat, přirozeně jíst, občas si něco dopřát, občas mít trochu hlad. A když už někam chodit cvičit, tak jen s respektem ke svému tělu a na cvičení, které koresponduje s přirozeným pohybem a s přirozenými úkony. Prostě všechno tak nějak normálně :-)