Aneb článek, který chci napsat vždycky, když se vrátím odněkud z dovolené nebo z výletu, ale dosud jsem to nedělala.
Ráda fotím. Sama vytvářím všechny fotky svých modelů z e-shopu, ilustrační fotky k tomuto blogu a mám ještě druhý blog přímo s názvem Fotografuji.blog A i přesto přezevšechno teď publikuji článek s názvem Nefotím! On má totiž ještě druhou část názvu – Prožívám!

Víkend v Mariánských Lázních

Pravidelně pořádám víkend s jógou v Mariánských Lázních. Odpoledne mezi cvičením chodívám na kolonádu. A tam jsem se zrovna nachomýtla k tomu, že se rozezněla zpívající fontána. Jenže se můj pohled přenesl z tryskající vody právě na obecenstvo kolem, což byl pro mě daleko větší zážitek. Neviděla jsem okouzlené pohledy a úsměvy, viděla jsem jen samé namířené mobily a tablety. Všichni fotili fontánu a já fotila lidi fotící fontánu.

Byl to zvláštní pohled. Byl to takový podivný, bizardní a vlastně smutný úkaz …

Úkaz, který mi přinesl tuto otázku: „Dokážeme dnes vnímat přítomnost, když ji filtrujeme skrze malinká okénka technických přístrojů?
Nebalíme si krásu přítomnosti na digitální nosiče a neodkládáme její vnímání, její sledování až na potom?
Máme si zážitky a emoce dneška prohlížet na našich počítačích až zítra, pozítří, za týden, za rok, nebo až v důchodu?“
A napadla mě strašlivá myšlenka: „Co když si ji neprohlédneme a tím pádem neprožijeme … vůbec nikdy?! Nenecháme si zážitky tím odkládáním „na potom“ náhodou protéct mezi prsty?“

Trochu mi to připomnělo vánoce

Umíte si představit, že si vánoční dárečky nerozbalíme přímo pod stromečkem. Neuvidíme je, nebudeme se z nich radovat, ale schováme si je do úschovny s tím, že si je prohlédneme až potom. A co kdyby se náhodou stalo to, že na ně pro samé odkládání zapomeneme a dárky z dětství – hračky, kočárky, panenky – rozbalíme pozdě, třeba až v dospělosti, kdy už na ně nemáme ten správný věk ani chuť. A ještě hůře – co když je nedejbože uložíme někam příliš důkladně, hluboko… Co když je neotevřeme nikdy?

Ráda bych se těch lidí v Mariánkách zeptala: „Co budete s videem zpívající fontány dělat? Kdy se na něj hodláte dívat? Opravdu si myslíte, že jakmile se vrátíte  z Mariánek, tak budete sledovat video s fontánou s Mariánek? 

Zebry, tygři, kostely a západy slunce …

No, řekněte mi, kdo a kdy si bude prohlížet tuhle fotku zeber? Neumím si představit jediný okamžik, kdy bych měla čas a chuť probírat se desítkami, stovkami amatérských, nedokonalých fotek zvířat, které se pořídí v ZOO. (Budu-li mít chuť na zebry, tak si pustím nějaký přírodopisný dokument nebo si prohlédnu profesionální, krásné fotky.)
Nevím, proč bych si měla, jako většina návštěvníků, fotit schoulenou, spící opici v pilinách za špinavým sklem, na kterém je vidět vše, co se v něm odráží včetně mě, foťáku, desítek lidí za mnou, zkrátka vše kromě opice.
K čemu mi budou v mobilu nebo v počítači ty desítky, stovky zvířat, věží, kostelů, budov a chrámů? Hodláte snad s nimi obtěžovat vaše příbuzné? Opravdu si myslíte, že jsou zvědaví na to – prohlížet si jedno muzeum bůhvíčeho z padesáti různých úhlů pohledu?

Nefotím! Prožívám!

Na co se díváme malým okem hledáčku, to neprožíváme, to sledujeme jen z technického hlediska.
Proč si tedy celou šířku, celý obzor světa, celé spektrum zážitků nechat filtrovat přes pár centimetrů čtverečních obrazovky.
To, že mám mobil s foťákem ještě neznamená, že musím fotit vše, co mi přijde do cesty.

Nefotím zámky, kostely, skály, zvířata, ani západy slunce. Nechávám se raději jimi, jejich atmosférou unášet. Být při tom a prožívat tyto scenérie je zážitek těla i duše, ne proces, ze kterého má ve výsledku vzejít jen pár nudných, amatérských záběrů, na které se většinou stejně nikdo nikdy nepodívá.
Život je totiž o prožívání, nikoliv o archivování!