Nikdy jsem nebyla vysloveně sportovní děvče. Na základce jsem mívala z tělocviku dvojku. Výmyk na hrazdě byl pro mě nedostižná meta a vybíjenou, kterou jsme hráli prakticky pořád (což z dnešního pohledu cvičitelky vnímám jako fakt velmi bídnou náplň tělesné výchovy), jsem nesnášela. Neměla jsem dost síly a bála se míče, který letěl závratnou rychlostí přímo proti mě.
Tělocvik zkrátka nebyl pro mě to pravé. Byla jsem jiná. Ráda jsem psala slohové práce, dobře jsem kreslila a víc mi záleželo na tom, abych byla hezky oblečená.

Závist je prý jedna z nejhorších vlastností. Říká se to. Z pohádky to ví každé malé dítě. Ale když už se vám to přihodí, tak co s tím naděláte? Jak s tímhle pocitem, který se odněkud vynořil a nutkavě se vám vkrádá na mysl, naložit?
Co s tím jako máme dělat, když je to tak špatná věc?! Jak se dá na něco, co je silnější než já, zapomenout?

Už jako malá jsem milovala prohlížení německých katalogů Quelle a Neckermann a přitom vzdychala: „Ach, tolik pastelových odstínů kalhot … “
Ale i přes záplavu směsice obdivu a závisti mi tam něco přišlo trochu zarážející. A tím byly fotky žen předvádějících elegantní módu. Vypadaly totiž divně. Přestože byly krásné, půvabné a mladé … „něco nesedělo.“ Už nevím přesně, zda se mi to tenkrát podařilo rozšifrovat, ale dnes už to vím. Čím více dělám do módy a stylu, tím je to jasnější.

Na všelijaké ankety, televizní přenosy a vyhlašování cen jsem se vždycky dívala ne proto, že by mě to nějak zvlášť zajímalo, ale protože se mi líbily outfity oceněných a lidí v hledišti, které zabírala kamera. Ale na pořadech typu Sportovec nebo Atlet roku zaznamenávám jeden úkaz, o který bych se s vámi ráda podělila.

U těchto vyhlašování jsem si vždycky říkala: „Proč ty sportovkyně vypadají v těch společenských, večerních a elegantních róbách tak divně?“ Cítila jsem, že něco není v pořádku, ale nevěděla jsem přesně co.