Řekla mi servírka v kavárně, kam občas chodím na obědy, když jsem jí potvrdila, že jsem to opravdu já. Ta, ke které chodí její kamarádka cvičit jógu.
„Ano, já to vím, že tak nevypadám, ale je to tak,“ odpověděla jsem jí.
Jógu jsem vystudovala, mám to ve svém živnostenském listu a lekce vedu už více než deset let. Servírka se usmála a odešla obsluhovat ostatní hosty.

Nikdy jsem nebyla vysloveně sportovní děvče. Na základce jsem mívala z tělocviku dvojku. Výmyk na hrazdě byl pro mě nedostižná meta a vybíjenou, kterou jsme hráli prakticky pořád (což z dnešního pohledu cvičitelky vnímám jako fakt velmi bídnou náplň tělesné výchovy), jsem nesnášela. Neměla jsem dost síly a bála se míče, který letěl závratnou rychlostí přímo proti mě.
Tělocvik zkrátka nebyl pro mě to pravé. Byla jsem jiná. Ráda jsem psala slohové práce, dobře jsem kreslila a víc mi záleželo na tom, abych byla hezky oblečená.

Závist je prý jedna z nejhorších vlastností. Říká se to. Z pohádky to ví každé malé dítě. Ale když už se vám to přihodí, tak co s tím naděláte? Jak s tímhle pocitem, který se odněkud vynořil a nutkavě se vám vkrádá na mysl, naložit?
Co s tím jako máme dělat, když je to tak špatná věc?! Jak se dá na něco, co je silnější než já, zapomenout?

Už jako malá jsem milovala prohlížení německých katalogů Quelle a Neckermann a přitom vzdychala: „Ach, tolik pastelových odstínů kalhot … “
Ale i přes záplavu směsice obdivu a závisti mi tam něco přišlo trochu zarážející. A tím byly fotky žen předvádějících elegantní módu. Vypadaly totiž divně. Přestože byly krásné, půvabné a mladé … „něco nesedělo.“ Už nevím přesně, zda se mi to tenkrát podařilo rozšifrovat, ale dnes už to vím. Čím více dělám do módy a stylu, tím je to jasnější.