„Pani, nebuďte tak vážná!

Nastal čas na můj druhý příběh z hor.
Celé odpoledne jsem lyžovala stále na jedné sjezdovce, na jednom vleku. Zabraná do sebe, do svých myšlenek, najednou mě z nich vytrhl vlekař. Vlekař, postarší pán, typický horal pomáhající dětem na vlek, podávající kotvy, mi nečekaně povídá: „Paní, nebuďte tak vážná!“

Zmateně jsem na něj vytřeštěštila oči a dřív, než jsem se zmohla na cokoliv dalšího, mě naštěstí vlek prudce odtáhl vzhůru do kopce. A já opět zůstala jen se svými myšlenkami. S myšlenkami na téma – můj výraz. Náš výraz!

Výrazů, jaké může mít naše tvář je mnoho a jsou naší součástí. Asi tak jako barva našich očí či vlasů. Náš výraz k nám patří a nelze s ním mnoho dělat.
Například ženy elegantního stylu velmi často vypadají poněkud nepřístupně, romantické nevinně až křehce, a to bez ohledu na váhu (kterou bohužel právě ony často mívají vyšší, obzvláště v oblasti zadečku a nohou), ženy nekonvenčního stylu zase působí trochu provokativně, některé až pohrdavě.

Každý z nás je právě ve svém výrazu velmi osobitý a autentický. Jeden zkrátka působí vážně, jiný lehkovážně …
A odhaduji, že právě onomu vlekaři by se asi nejvíce líbila žena sportovního stylu. Přirozeně přátelská, energická, otevřená, bodrá: „Ahoj, jste super! Bezva sníh! Nedáme spolu grog?!“ Což já bych takhle nikdy neřekla. Já o tom umím napsat, ale neumím tohle „vypustit z pusy“. Nejde to ke mě. Stejně jako ke mě nejde vřelý a rozjařený výraz. Takový, jaký by se panu vlekaři asi líbil.

Žádná změna se nekoná.
Blanka zůstává i nadále vážná.

Asi na tom opravdu něco bude. Na tom, že se tvářím vážně. Vlekař nebyl první, kdo mi to kdy řekl. Ale co s tím? A druhá otázka zní – je nutné s tím vůbec něco dělat?

Dříve, když se mi podobné věci stávaly, když mi někdo řekl, že bych nějaká měla nebo neměla být, tak jsem to brala vážně, a myslela si, že bych s tím měla něco dělat, že bych to měla změnit. Třeba, že bych se měla víc usmívat, že bych neměla být tak vážná. Že bych měla být jiná!
Dřív jsem se měnila doslova na požádání. Někdy skoro i na počkání. Chcete mě mít veselou? Tak budu veselá.

Vytvořila jsem malou galerii výtvarných výrazů:

Kdeže loňské sněhy jsou ..

Na sněhu to začalo, na sněhu to končí.
Dříve jsem se měnila, abych vyhověla přáním a názorům jiných lidí. Dnes to už ale dělat nebudu. Kdeže loňské sněhy jsou?!
Ono totiž – změnit svůj výraz – ani moc nejde. No řekněte sami, jak se to dělá, aby se člověk tvářil jinak? Přece to, jak se tvářím, je něco, co umím a dělám odjakživa. Jak se dá něco takto přirozeného, osobního, pevně srostlého s naší osobností, něco co už ani nevnímáme, jen tak snadno změnit?
A vůbec – proč by se měl člověk měnit, jenom protože to řekne někdo druhý? Netvař se tak vážně! Netvař se tak smutně! Netvař se tak přísně! Netvař se tak drze!
A vůbec … Proč bych měla něco dělat jinak, jen protože mi to řekne jeden člověk. I kdyby dva, i kdyby tři, i kdyby tisíc. Co to je? Kdybych měla vyhovět, přizpůsobovat se každému, kdo vám řekne, že byste měli být jiní, co by z vás potom zbylo? To byste byli kousek přání toho, kousek přání onoho, roztříštili, rozmělnili byste na tisíc kousků. Kde by pak byla ta vaše celistvost, vaše jedinečnost?

Zdroj fotografií – Pinterest.com