Název článku je o mně a o typologii Osmi stylů neboli Octo Codes. A je tak trochu nadplán. Chtěla jsem tuto kapitolu uzavřít článkem Když typologie nepadne, ale ke změně rozhodnutí mě přivedlo poměrně časté setkávání se ženami, kterým tato metoda místo kýženého pocitu nalezení, klidu a vysvobození přinesla ve výsledku spíše jen ještě větší zmatek, chaos a pocit zmaru. A jejichž hlas není mezi vším tím nadšením příliš slyšet.
Jaká byla moje osobní stylová historie?
Vše začalo tím, že jsem si koupila e-book. Podle něj jsem se celkem rychle zařadila do stylu Rebelka. (Zajímavé ovšem je, jak jsem pak časem zjistila, že se v Rebelce vidí většina žen :-)
Pak jsem se zúčastnila víkendového semináře, kde mě rychlým odhadem, trvající max dvě minuty, autorka metody paní Táňa Havlíčková s naprostou suverenitou vyvedla z mého omylu: „Rebelka? To tedy ani náhodou“. A svým, jak sama říká, laserovým zrakem mě označila jako Avantgardu a šup se mnou do skupinky ostatních soukmenovkyň. Seděly jsme proti sobě v kroužku a koukaly na sebe trochu vyjeveně. Nevěděly jsme, co si říct, a když jsme o sebe zavadily pohledem, tak jsme se rozpačitě pousmály. Mně se tenhle avantgardní verdikt sice moc nezdál, ale budiž. Věřila jsem, že ta paní snad ví, co dělá.
Asi jsem na první pohled opravdu mohla vypadat jako Avantgarda, protože jsem posledních pár let takovým způsobem žila (jóga, handmade, alternativa). Jenže mi z tohoto životního stylu vlastně nebylo vůbec dobře, a i proto jsem se na tento seminář přihlásila. Nevypadala jsem dobře, nebylo mi psychicky dobře a bolelo mě kdeco. A kdybych bývala v tomto způsobu života, navíc požehnaná důvěrou, že jsem skutečně Avangarda, pokračovala, tak bych byla v brzké době zralá minimálně na blázinec!
A tak jsem se hned na začátku neuměla přenést přes to, že od toho by člověk snad měl být odborník, aby dokázal nahlédnout trochu za oponu. A pokud to například okolnosti semináře nedovolují, tak by se neměly takhle hromadně a šmahem vynášet rychlé soudy. Může to být totiž velmi nebezpečné, neb nikdy nevíte, kdo sedí proti vám a v jak zoufalé situaci se právě nachází.
Nicméně i tak mě metoda velmi zaujala a chtěla jsem o ní vědět více. Přihlásila jsem se tedy na další akci, na týdenní pobyt do Českého ráje. A tam jsem ke svému velkému zděšení byla hned první den, na základě krátkého seznamovacího kolečka nás všech žen, nečekaně přehozena do stylu jiného. Do stylu naprosto nečekaného. Do stylu okázalého. Což je od Avantgardy vzdáleno asi tak jako krámek babky kořenářky v Dolní Lhotě a Butik Hermés v Pařížské, tak jako slepičí vejce a vejce Fabergé.. 
Prakticky celý pobyt jsem tuto novinku rozdýchávala, a zejména když si s sebou do chatky vezmete jen legíny, trička, žabky a mikinu, tak to vaší vznešenosti moc nepřidá. Ale sžívala jsem se a do jisté doby jsem byla vlastně spokojená. A stejně jako spousta dalších žen jsem podlehla kouzlu této metody. Mému rozhodnutí, pokračovat ve studiu Osmi stylů, bylo sice výrazně napomoženo, možná bych čistě z vlastního popudu do toho nejspíš nešla, ale stalo se.
A moje okázalost? Řeknu to příměrem. Čím déle jsem v ní byla, tím víc jsem si začala připadat jako když vás omylem vytáhnou z Economy třídy v letadle, posadí vás do First class a vy se musíte tvářit, že mezi ně patříte.
Nejdřív potěší, že vás někdo takhle „prvotřídně“ vnímá, ale po nějakém čase bublina, která drží pohromadě silou vůle, splaskne. A zhruba po půl roce jsem si už byla téměř jistá, že je něco špatně. Nevěděla jsem sice co přesně, ale rozhodně jsem nebyla šťastná. Nepřipadala jsem si dost noblesní, dost kultivovaná, dost upravená, dost pěstěná a místo toho, abych se v luxusním zboží (které mě stálo nemalé peníze) cítila krásná, tak jsem si připadala spíše jako upjatá maloměstská panička v letech.
Že by do třetice všeho dobrého ?
A jednoho krásného dne přišla paní Táňa s třetím šokem. S třetím převekslováním. A to opět do stylu naprosto nečekaného – tentokrát do stylu Extravagantní Hvězdy.
Přiznávám, že v prvním momentu přišla úleva. Úleva, že jsem se zbavila otěží okázalosti, které mě sešnerovávalo. Styl Hvězdy mi dovolil trochu vydechnout. A tak jsem opět uvěřila a opět něco nakoupila. Ale abych to příliš neprotahovala – po čase, pozvolna a plíživě, začal opět přicházet pocit, že ani do třetice to zřejmě nebude to pravé ořechové.
Definitivní zlom nastal v jedno všední odpoledne, kdy jsem se ocitla přímo v jámě lvové, v jámě hvězdné – v obchodě Guess. Stojím tam, prohlížím si extravagantní kousky a najednou jako by do mě hrom bacil, jako by se mnou někdo zatřásl a posadil mě prudce přímo na můj vlastní zadek. Jako bych se probudila z podivného snu: „Bože můj, co já tady v tom krámu vlastně dělám?! Vždyť dříve by mě sem nikdy nikdo nedostal! Vždyť já tuhle značku, která má být právě výsadou extravagance, vlastně téměř nesnáším. Nelíbí se mi ty hroty, ten lesk, ta drahá lacinost. Copak jsem snad nějaká paní ze střelnice nebo popová hvězda?!“
Otočila jsem se a zmizela odsud. A postupně jsem všechny své nakoupené omyly rozprodala.
Budu vším, čím budu chtít!
A čím pevnější vůle a větší důvěra,tím hůře!
Proč mi nepřišlo divné, že jsem se ve všech třech stylech, alespoň na krátkou dobu, zabydlela? Čím to bylo, že jsem všechny tři možnosti vzala za své?
Vysvětluji si to tím, že každý z nás má v sobě něco málo či více z každého stylu. V každém z nás je kousek ze všech energií. V každém z nás jsou vždy zastoupeny aspekty všeho. Slovy Octo codes – všechny někdy zažíváme romantické nálady, ale i sportovní snahu zabojovat, každá občas proti něčemu rebeluje a každá z nás má svým způsobem ráda luxusní věci. Každá z nás občas potřebuje pozornost a jeviště a každá z nás se občas ráda stáhne do poklidného ústraní. A že preferujeme zdravou stravu, přirozený životní styl a snažíme se šetřit planetu, tak to je dnes snad výsadou každého rozumně smýšlejícího člověka, nejen Avantgard!
Takže když budeme hodně chtít, tak v sobě najdeme vše. Je to jen věcí důvěry, momentálních okolností a podlehnutí. Já osobně se romanticky utápím v umělých pivoňkách, miluji titěrné hrnečky, ale zároveň mám s pedantností elegance seřazená ramínka v šatně a boty ve vzorně popsaných krabicích „Černé lakované lodičky Vinted“. Zároveň si ale také kupuji drahé šperky, kabelky a parfémy. Ovšem se stejnou láskou také pěstuji bylinky, vyrábím vonné oleje, ráda chodím bosa a nakupuji na farmářských trzích. A ani jedno bych nevypíchla natolik, že by to měl být můj jediný styl.
Budeme-li se totiž hodně snažit a oddaně věřit, můžeme teoreticky být jakýmkoliv stylem. Jen varuji před silnou vůlí a snahou! Bohužel se ukazuje skutečnost, že čím jsme více snaživé a čím více sebezapření v sobě máme, tím se můžeme trápit v cizích maskách zbytečně, draze a dlouho. Silná vůle totiž často, a to platí obecně, nebývá k užitku, protože umí překrýt naše přirozené potřeby a pocit nepohody, který je naším velkým vnitřním rádcem! Poznala jsem velmi urputně zaťaté a oddané povahy, které měnily svoje životy a šatníky na povel.
Už jsme doma z výletu, nezmokly jsme, už jsme tu …
Dnes se musím nad tím obdobím trochu usmívat. Jak jsme to, my ženy kolem této metody, braly smrtelně vážně :-)
Dnes to vímám tak, jako že jsem si udělala drahý výlet. Výlet po stylech. Jako že jsem jela na dovolenkovou okružní jízdu po třech místech. V každém jsem se zabydlela a řekla si: „Vlastně ano, vlastně se mi tu líbí. Vlastně bych to mohla být já.“ Ale po čase se mi v destinaci přestalo líbit. Něco vždy začalo drhnout. A stejně jako na skutečné dovolené jsem pocítila touhu po svém domově. Byla jsem totiž v cizině. Pobyt v Avantgardním lůně přírody vystřídal Okázalý resort se zlatými kohoutky v koupelně a pak Extravagantní hotýlek s diskotékou. V každém místě jsem pobyla a za čas zatoužila vrátit se zpět domů, zpět k sobě. Udělala jsem kolečko, utratila mnoho peněz a obohacena o zážitky a zkušenosti jsem se vrátila z toho drahého špásu, z drahé pobytové dovolené zpět domů!
Styly jsem určovala dál, ale sama jsem nakonec zůstala bez stylu!
Typologii jsem ale nezavrhla, pracovala jsem s ní dál, ale nastalo poněkud absurdní období. Styly jsem svým zákaznicím (po svém odlišném způsobu) sice určovala, ale sama jsem se bála, že by mohla přijít tato otázka: „A co jsi ty, Blanko, vlastně za styl?“ A mně přišlo velmi žinantní, jako odbornici, odpovědět po pravdě. Slovy prosté dětské říkanky: „Řek bych vám, nevím sám!“
Odpovídala jsem neurčitě, vyhýbavě, až jsem po čase došla k tomu, že se s touto metodou, tak jak leží a běží, už nemůžu úplně ztotožnit. Že už se pod ni nemůžu podepsat. Jinými slovy – najednou mi bylo jasné – že si z téhle nabídky nic nevyberu. Že v tomhle obchodu s osmi produkty není žádný pro mne. Myšlenkám, které neodbytně přicházely, že v typologii buď něco chybí, nebo že je charakteristika jednotlivých stylů příliš úzká a omezená, už jsem nechtěla vzdorovat. A také jsem už věděla, že se, takhle zjednodušeně, lidé popisovat nedají!
A tak jsem se začala více zajímat. Chtěla jsem vědět více. Důvěřuj, ale prověřuj. Nastoupila jsem cestu vlastního hledání. Otazníky, které se nad metodou vznášely jsem už nezašlapávala do země, nezahlazovala pod koberec. Začala jsem více studovat psychologii, zkoumat jiné typologie a také systém I-ťing, ze kterého i Táňa Havlíčková vycházela, a který vlastně se svou metodou takzvaně spasovala dohromady. A na základě toho všeho jsem dospěla k různým závěrům. Namátkou:
- Má-li být typologie brána vážně, pak by měly jednotlivé styly vykazovat i jisté společné fyziognomické znaky, například tvar postavy, na což zde vůbec nebyl brán zřetel. Ženy v jednom stylu nemohou být co do stavby těla úplně odlišné.
- Rozdělování do jednotlivých stylů by mělo mít jistý řád a verdikt by měl být výsledkem spíše dlouhodobého procesu, na kterém rovnými silami spolupracují obě strany. V ostatním případě je přesnost určování srovnatelná s taháním z klobouku. Aneb jak říkával náš matikář pan profesor Hadrbolec: „To jsou, milá slečno, jen takové dojmy …, definujte přesně. Chci slyšet fakta!“
- Objevila jsem jisté nesrovnalosti – záměny jangových a jinových stylů oproti tradičnímu pojetí I-ťingu.
- Jeden ze stylů vůbec nepasuje k energii svého elementu. Jeví se mi jako, že je navíc, jako že je jen odštěpený ze stylu jiného. A na uvolněné místo po něm patří styl úplně nový, nepopsaný.
- Typologie je pouze mřížka napasovaná na realitu, není to realita. Je to jen pojmenování a utřídění skutečnosti. Není to skutečnost.
- Člověk není statické těleso. Člověk je proces. Dnes nejsem to, co jsem byla včera. A zítra nemusím být tím, čím jsem dnes. Proměňuji se, tak jak se proměňuje můj život, moje osobnost, moje tělo, moje vědomí.
- I když se to možná z článku tak nezdá, typologie mám ráda a používám je, ale měly být spíše symbolické, naznačující, nikoliv stroze přesné a direktivní.
Moje nikoliv Desatero, ale Osmero:
- Ke stylu se dopracovávejte sami, skrze své vlastní sebepoznání, eventuálně s pomocnou rukou někoho zvenku, který ovšem nejde víc než o jeden krok před vámi. Je to především vaše cesta. Pokusy a omyly nevadí. Naopak. A ještě jinak – přestaňme styl hledat a začněme ho tvořit!
- Svoje auto byste si taky nedala rozebrat na součástky od kdekoho!
- Typologií je mnoho. Všechny jsou zajímavé a užitečné. Ale vždy je dobré brát je pokud možno s rezervou. Aspoň trochu – kritickému myšlení (obzvlášť v dnešní době přemíry informací) zdar!
- Z každého učení, z každé teorie si vezměte to, co vás obohatí, ale není třeba slupnout dobrotu i s navijákem.
- A hlavně nezapomeňte, že vše je jen teorie. Není to pravda! Nejsou to fakta. Jsou to jen názory (píšu krátce i zde).
- Svět není osmibarevný. Svět má tisíce odstínů.
- Nikdy nepodceňujte svůj vnitřní pocit. Ten by měl být každé teorii, každému učení a názorům nadřazený!
- Vím, jak může být frustrující přihlížet tomu, jak jsou ostatní ženy šťastné a „nalezené“. Ale vězte, že ne všechno je uvnitř tak jasné a krásné, jak to zvenku může vypadat. Ne všechno štěstí světa, co se na nás řítí z ěteru je skutečné. Kéž by bylo všechno tak dokonalé, jako se to jeví na socíálních sítích.
Ps na závěr: nejlépe to vlastně vystihl můj manžel, který se mě jednou nechápavě zeptal: „A proč vlastně musíš tu Táňu poslouchat? Proč nemůžeš prostě nosit to, co se ti líbí?“
