Vidím tepláky, vidím legíny, vidím mikiny – a nejsem v tělocvičně. Jsem na horách. Vidím také neforemné plyšové papuče, ale nejsem v levné ubytovně, ve společenské místnosti s prošlapaným kobercem. Jsem na večeři v poměrně luxusním hotelu v Peci pod Sněžkou.
A řeknu vám, že je mi z toho trochu smutno. Neočekávala bych žádné róby, docela by mi stačilo, kdybych kolem sebe viděla jen více úpravnosti a méně pohodlnosti. Legíny na dospělé ženě bez zakrytí sedacích partií nejsou oděvem mezi lidi, tedy oděvem společenským (společnost jsou přece lidi). A už vůbec ne vhodné do restaurace, kde rovnají příbory sněhově bílou rukavicí, k snídani nabízejí Prosecco a slovy Jiřího Sováka z filmu Světáci – tu stojí štamprle jako v krámu flaška.
Manžel si odběhl ven zakouřit a tak sedím sama u stolku a pozoruji a přemýšlím. (To je úděl i výsada nás partnerek kuřáků, že se naučíme býti samy a máme tak šanci vytříbit svůj pozorovací talent.) A jak tak kolem sebe vidím tu záplavu pohodlnosti a nesourodosti s luxusním prostředím hotelové restaurace s impozantním výhledem na panoramata Krkonoš, nedá mi to, abych nevzpomněla na své dva oblíbené filmy z prostředí horského hotelu – Homolka a tobolka a Anděl na horách. Ač dnes máme oproti ženám z doby vzniku těchto filmů obchody nacpané vším možným, oděvy, šperky a doplňky, až k prasknutí, tak to tedy na nás vůbec není vidět!
Ač se rozhlédnu napravo či nalevo … kde nic, tu nic. Ani jeden hezký svetřík, ani jedna halenka …, natož brož, korále, o sukni či šatech ani nemluvě …
Čtyři řady korálů, set náramku a náhrdelníku, oranžové šaty, štrasovou brož, elegantní levandulový kalhotový model a servírku v pečlivém účesu a v šatech jemné broskvové barvy …
to můžeme spatřit leda ve filmu z roku 1972 …
… nebo z roku 1955
Anděl na horách
Kampak by se nám taky tyhle fajnovosti vešly, když máme plné kufry funkčních věcí? Co s nefunkčními šaty, halenkou nebo náhrdelníkem?
Anebo je to spíše než o místu v kufru – o místu v hlavě? O respektu a úctě k prostředí, k ostatním lidem a především k sobě samým?!
Já také nemám místa nazbyt, ale řeším to kompromisem. Místo pantoflí si beru pohodlné baleríny, které v hotelové restauraci vypadají líp než bačkory nebo široké crocsy. Místo tepláků oblékám neseprané džíny s rovným střihem, které se hodí téměř na jakoukoliv příležitost. Místo funkční nebo beztvaré mikiny prosté, ale elegantní černé tričko a mobilem a klíčem od pokoje neobtěžkávám kapsy tepláků, ale mám je uložené v hezké malé kabelce …
Protože příležitostí míváme méně než věcí v šatnících, tak proč, když se zrovna nějaká vhodná naskytne, ji zmařit tepláky? Proč se aspoň večer neobléci kultivovaněji, když už jsme celý den navlečeni do sportovního?
Á, manžel se vrací, pro tuto chvíli tedy konec úvah. Pokračování zase za půl hodiny :)
Winter in Paris 