Je sobota ráno a já se vracím vesnicí ze své pravidelné procházky. Jenže dnes je všechno jinak, koná se tu totiž tradiční Tuchlovická pouť spojená s folklórním festivalem.
Přestože tu zatím panuje klid, ve vzduchu je už cítit, že je to klid před bouří.
Zvolňuji krok, protože mě tato atmosféra příprav a zákulisí baví. Líbí se mi ta mírná nervozita i těšení zároveň, ladění nástrojů, poslední úpravy a kontroly. Tanečnice v krojích si vzájemně pomáhají šněrovat vestičky, zakasat halenky, uhladit sukně, utáhnout mašle, zkontrolovat spodničky, přeleštit boty, zkrotit pramínky vlasů neposlušně vylézající z účesů a čepců.
Jsou tak krásné … Nemohu od nich odtrhnout zrak. A v tu chvíli se mi z ničehož nic ze vzpomínek vynořil slavný hit mého mládí – a já rázem pochopila, co asi měl Jožo Ráž na mysli, když zpíval: „Teraz už viem, prečo každý chce tanečnice z Lúčnice.“
Bylo by to jiné, kdyby stály na pódiu a já je sledovala jako divák. Jeviště a hlediště jsou dva různé světy, mezi nimiž je propast času, prostoru a fantazie. Jeviště je iluze a nic nás na něm nepřekvapí. Jenže tady stály dívky jen pár kroků od mého domu, přímo na dosah ruky. Pohybovaly se na místech, kudy denně chodím a kde třistašedesátčtyři dní v roce potkávám mnoho jiných žen, ale upřímně – nikdy mě žádná z nich neokouzlila tak jako tyhle dívky v krojích.
Tím, že práce se ženami, módou, stylem a barvami je můj denní chléb, vnímám vše možná ještě intenzivněji. Vypadají jako z jiného světa. Velmi ladně se pohybují, jsou veselé, švitořivé, barevné, nazdobené. Připadám si vedle nich jako dítě před vánočním stromečkem – jen se na ně s úžasem dívám a skoro ani nedýchám.
Samozřejmě, že často vídám ženy ve společenském, když se chystají jít do divadla, na ples, na večírek …, když mimořádně obléknou šaty, obují boty na podpatku, nalíčí se, nalakují si vlasy .., ale to není to samé. Na ženě chystající se do společnosti cítíte ono nepohodlí, které je potřeba vydržet a které po návratu domů ze sebe úlevně shodí. Ale krojovanky působily ve své upravenosti velmi přirozeně. Účesy, oděvy ani boty ničemu nebránily. Mohly si poskočit, zatočit se, smály se a vypadaly uvolněné, sukně se jim nespoutaně vzdouvaly. Upravenost byla jejich bytostnou součástí, nebyl to úděl k přečkání, vykonstruovaný jen pro několik málo hodin.
Ráno se přehouplo do dopoledne a tanečníci a muzikanti se přesouvají a srocují v místním parku, kde jsou promíseni s návštěvníky, aby zdarma nabídli ochutnávku svých vystoupení.
A právě v tomto okamžiku se bohužel nemohu ubránit srovnávání. Ti v krojích jsou oproti přihlížejícím tak jiní – barevní, výrazní, nažehlení a upravení. Ještě i teď je z jejich bělostných košil cítit vůně bavlny uvolněná horkem žehličky. A kdybych měla definovat jeden jediný zásadní rozdíl, tak bych použila slovo – pečlivost. Na jejich vzhledu je tak zjevné, že si dali se sebou (obličejem, vlasy, oděvy, obutím) práci.
Upravit svůj zevnějšek, obléknout ho do toho nejlepšího, co mám. Do toho, oč se pečlivě starám a čeho si vážím – to je výrazem úcty k sobě i k ostatním. Na jejich krojích je i z dálky vidět kvalita materiálu, žádné šití horkou (asijskou) jehlou a také to, jak je každičký detail, každý knoflík, každý jednotlivý kvítek výšivky pečlivě volený.
Kam se tohle vytratilo? Ta láska ke krásným věcem, ta úpravnost, péče, ta touha vypadat čistě, pěstěně a žensky, ale zároveň přirozeně? V davu dnes sotva rozeznáte ženy od mužů. Fenomén krásy a péče byl nahrazen pohodlnosti. Dnes se v lidech posiluje pravý opak – pořídit všeho hodně, levně, věcí si nevážit a brzy kupovat nové. Příkladem je třeba praní – symbol ručního praní nás děsí, místo umění věci upravit na ramínko a vyvěsit na vzduchu je hned (a příliš často) házíme do pračky (čímž je ničíme) a ideálně pak ještě do sušičky – a je hotovo. Dříve měly ženy jen pár věcí, něco na všední den, něco na svátek, ale všechny stály za to. Dnes máme místo dvou věcí padesát, z nichž ani jedna nestojí za moc.
Vystoupení končí, pomalu kráčím domů a cestou o ženách v krojích přemýšlím. Čím to je, že jsou tak krásné? A docházím k tomu, že je to asi tím, že je na nich všechno takové opravdové, plné a intenzivní a že ztělesňují do puntíku své ženské poslání – být krásná. Dokonce se nebojím silného výrazu – jsou takové, jak to nejspíš Bůh zamýšlel. Vlasy zdravé a přirozeně barevné, pečlivě upravené do účesů, tváře růžové, pleť světlá, rty syté. Jejich oděvy zvýrazňují ženské linie a zdobnost podtrhuje ženskost. Bavlna je na nich bavlněná, len pěkně režný a pevný, krajka jako pavučinka. Sněhobílé punčochy jim kontrastují s černými koženými botami, červeň sukní je vášnivá, žlutá na ornamentech zářivá jako slunce a zelená svěží jako máj.
Kdybych byla muž, okamžitě se zamiluju. Tanečnice vypadaly tak neodolatelně, křehce i živelně zároveň – a byť celé zahalené – vzbuzovaly ty nejsvůdnější představy. Jako když se vám nabídne úhledně a pečlivě zabalená bonboniéra a vy máte tu čest zatáhnout za stužku, rozvázat mašli, otevřít víko, vybrat ten nejhezčí bonbón, rozbalit celofán a nakonec … si ho vychutnat.
Winter in Paris 