Pohádka Hrátky s čertem (1956) patří do sbírky mých oblíbených. Co se pohádek týče, jsem staromilec. Jedna „stará“ pro mne vyváží deset nových. Každý rok se přiměju (lépe by se hodilo slovo přinutím) shlédnout aspoň jednu novou, ale většinou mne dříve či později odradí. Třeba tím, když urozená dáma o sobě řekne, že je kráva, nebo když na sebe princezny ukazují gesto palec nahoru. To pak přepínám, odcházím.
A jak se tak spokojeně, s pocitem známé jistoty a bezpečí, který ve mně staré dobré pohádky vzbuzují, dívám na Hrátky s čertem, přichází scéna, při níž mě napadá zajímavá souvislost. Scéna, v níž čert Lucius nabízí vdavekchtivým dívkám, Káče a princezně Dišperandě, velmi snadné řešení:
„To se vezme papír a dopodrobna se napíše, jak by takový ženich měl vypadat …“ a mně to najednou připomnělo současný módní esoterický trend o tom, že vesmír má pro nás vše, co chceme a že si stačí jen přát. Tedy – správně si přát. Myslím, že dnes už je málokdo tímto učením aspoň lehce nepolíben: přesně si své přání vizualizujte a zformulujte, popište do nejmenších detailů, ideálně když si jeho nejpřesnější podobu připíchnete na svou nástěnku snů, korkovou nebo virtuální, a také, že je nutné přání vyslovovat několikrát denně jako mantru, bez negací, nejlépe v přítomném čase, jako by se už vyplnilo … a tak dále.
Jenže já si myslím, že je lepší se inspirovat spíše moudrostí pohádek než-li novodobých učení a vzít si příklad třeba zrovna z Káči. I tak totiž věděla, že to nemůže být jen tak, představit si ženicha krásného, urostlého, pracovitého a dostat ho jak na stříbrném podnose. Řekla doslova:
„Ne, ne. V tom je ňákej háček!“
A samozřejmě že měla pravdu. Ve věcech snadno a do puntíku splněných přání je vždy ňákej háček.
Nikdy nemůžeme zítra vědět,
jak jalový nápad to včera byl.
Tedy, abych byla přesná, zprvu se náramně daří. Vypadá, že jsme na to kápli, že jsme pány světa. Náhody nám začínají hrát do karet. Začíná se nám dařit objevovat parkovací místa, potkáváme lidi, na které jsme mysleli, kdykoliv se podíváme na hodiny uvidíme shody – například 22:22 – a myslíme si, že jsme v sobě probudili nějakou velkou tajemnou moc …
Bohužel ale opak je pravdou. Právě jsme se jak loutky ocitli na provázcích silného hráče, o jehož existenci nemáme zdání. Podobně jako v pohádce Princ a Večernice, když už jsme u těch pohádek. Jako princ Velen, který sebejistě čelí Mrakomorovi, domnívaje se, že to ON SÁM, ale přitom neví, že mu za zády stojí jeho tři mocní švagři.
Netušíme, že oním protihráčem je sám Život, Vesmír, Bůh (nezáleží, jak ho nazveme) a hraje s námi hru. Zprvu nás nechá vyhrávat …, ale zanedlouho, protože nás miluje a nedopustí, abychom se stali zpovykanými, nám, lidově řečeno, zatne tipec. Řekne: „Dost“. To abychom věděli, že je třeba věci brát, tak jak přichází, nikoliv tak, jak si zamaneme. Nedovolí nám býti nenasytným dítětem, které nikdy nemá dost.
Jde o podobný princip, jaký používají skořápkáři na Hlavním nádraží. Ti také nechávají naivní hráče ze začátku vyhrávat, namlsat …, aby záhy hru otočili. A to přesně tehdy, kdy už si hráč začíná neochvějně myslet, že přesně pochopil zákonitosti. V tu chvíli zazvoní zvonec a pohádky o nekonečném množství splněných přání je konec.
Protože – kam bychom přišli, kdyby se nám plnilo vše, co chceme?!
Nikdy nemůžeme zítra vědět, jak jalový nápad to včera byl.
Když si vzpomenu na všechna svoje dřívější přání. Díky Bože, že se mi nevyplnila!
Winter in Paris 