My lidé jsme byli přírodou vytvořeni k určitému barevnému obrazu. K dokonalému obrazu! Vše na nás ladí – barva vlasů, barva kůže po celém těle, barva rtů, očí, nehtů … Jsme stejně dokonalí jako každý jiný přírodní druh.
Autor: blankawinterova
Pokud patříte k té (věřte, že velmi početné) skupině žen, která si myslí, že bude krásná a spokojená […]
Minulý týden jsem byla na horách. Během sjíždění dolů po sjezdovce a nahoru vlekem – což jsou pro mě obě velmi inspirativní a meditativní aktivity – jsem dostala impuls hned k několika článkům. A tenhle je jedním z nich.
Tvorbou, psaním a focením, svých blogů trávím spoustu času. Kdybych tento čas věnovala e-shopu, stylovému poradenství, či jiné přímo výdělečné aktivitě, měla bych z toho velmi slušný příjem. A tak jsem si jednoho dne řekla, že je na čase, aby mi moje blogování „něco hodilo“, protože je tuze pěkné, když vás něco baví, ale účty se platit musí!
Opravdu si myslím, že osm hodin denně, pětkrát v týdnu, je příliš mnoho času na to, abychom jen vydělávali na existenci svou a svých dětí v tomto systému.
Onehdy večer jsem projížděla televizní kanály a zastavila se na španělském filmu Deník nymfomanky.
Dívala jsem se na film Zahradnictví, ve kterém je velmi půvabná scéna. Štědrý večer uprostřed druhé světové války. Skromný, ale krásný stromeček, večeře, ženy, děti, rodinný přítel – a rozdávání dárků.
A ke mě se v tu chvíli znovu přihlásila myšlenka, kterou jsem před časem uložila do Konceptů: „Myslím, že by se měl každému kupovat jen jeden dárek!“
Dříve jsem chodila. Naběhly jsme do nákupního centra a braly obchod po obchodu. Procházely, rozhlížely, vybíraly a zkoušely. Nakonec klientka nakoupila. Za tisíc, dva, pět, deset, dvacet … jak jí bylo libo. Ale jednoho dne jsem s tím skončila. Přestože to byla výrazná část mého příjmu, rozhodla jsem se, že už v tom nebudu pokračovat. A to z těchto důvodů:
Také jste si všimli toho, že dnes všichni milují teplo? Nebo lépe – teplíčko? (Sorry, ale mám alergii na […]
Tímto článkem děkuji za důvěru žen, které u mne kdy byly na poradenství, které se chystají, i těm, které to teprve plánují. Zcela upřímně. Vždycky jsem měla (a stále mám) ze služeb stylistů velký strach. Sama bych se bála – jen tak se někomu svěřit.
Přestože ve svých článcích nabádám ke smysluplnému nakupování a štíhlejšímu šatníku, tak se rozhodně nenechte mýlit, že bych tím myslela, abyste na sobě šetřila.
Sukně je fantastická věc. Vždyť dříve, čímž myslím opravdu hodně dříve, ji nosili všichni – muži i ženy. […]
Nedávno jsem se v jedné knize dočetla úžasnou, pravdivou a vše vystihující větu o stylu: „Znát sama sebe je znát vzdálenost mezi svým vysněným já a svým skutečným já.“
A to je velká pravda.
Tato věta není výsledkem žádných výzkumů ani vědeckých studií. Tuto větu řekla Miranda v seriálu Sex ve městě. A já se s ní ztotožňuji. Tedy až poslední dobou. Dříve jsem si to nemyslela. Tedy vlastně myslela, ale jen o ostatních ženách. Sebe jsem viděla jinak. Byla jsem přesvědčená, že já jsem jiná, že já tyhle věci nedělám. Byla jsem si jistá, že jsem báječná manželka, kterou je radost mít doma, která je tolerantní, která nevyčítá, nevychovává, nekritizuje, neprudí .. A když už výjimečně něco řekne, tak je to jen proto, že je to pravda. A ta se prostě musí říct!
Nemám ráda moderní slovní spojení MUST HAVE. Podle mého pohledu na módu a styl je to vlastně pěkný […]
Péči lidí o boty bych rozdělila do tří skupin – péče žádná, péče nahodilá, chaotická a péče odpovídající. […]
V tělocvičnách se pohybuji přes dvacet let. Mám poměrně slušný přehled o všelijakých tělesných aktivitách a to z různých úhlů pohledu i „ze světových stran“. A nyní ve zralém věku (hrozná fráze, ale hodí se to) můžu říct, že jsem překvapivě dospěla k názoru, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“.
Zařekla jsem se, že nebudu nakupovat v těch nejlevnějších, v těch nejvíc fast fashion obchodech (levnými obchody nemyslím […]
Většina žen, které ke mě chodí na stylové konzultace minimálně jednou vysloví tuhle větu: „Měla bych asi být více ženská.“ Což je ve své podstatě velmi divná věta. Proč si tolik žen vlastně vůbec myslí, že jsou málo ženské? Proč by se měla ženskost nějak dokazovat? Kde a proč se v ženách tento pocit bere? A co s tím dělat?
Winter in Paris 