Ano, přesně tak. Dovedu pochopit ledacos, ale ne to, jak může ještě v roce 2018 někdo věřit na účinek diet? (Pochopitelně nemám na mysli specifické zdravotní diety, například když je někdo po operaci žlučníku. Mám na mysli diety za účelem zhubnutí.)
Tento otazník nosím v sobě již dávno, ale impuls, který mě dovedl až k napsání článku přišel, když jsem se v krátké době setkala hned s několika ženami, které dietu drží. Přesněji řečeno – které si kupují nějaké speciální dietní produkty. A ráda bych upozornila, že ani jedna z nich nebyla žádná dvacetiletá naivka. Všechno to byly vzdělané, zralé ženy, dokonce působící v oblastech kolem alternativního života, výchovy a zdraví.

Kdyby se psala devadesátá léta, tak neřeknu ani popel. Všichni jsme si tím euforickým zkoušením, dietními pokusy a omyly prošli. S nostalgií vzpomínám na akupunkturní naušnice zastavující pocit hladu, pilulky, koktejly, čaje, tukožroutské polévky, na Lenku Kořínkovou … Vzpomínám ale také na to, jak každý další nový dietní pokus v sobě skrýval bezbřehou, naivní nadějí, že teď už to konečně vyjde. Teď už bude můj krásný, nový život ve štíhlém těle nadosah.
Jenže skutečným výsledkem bylo sice pár kil dolů a chvilkový pocit štěstí, ale nakonec vždy neodvratný návrat původní váhy s bonusem nějakého kilečka navíc. Nikdy nebylo nic to pravé.
Ve světě diet totiž nemůže být nikdy nic to pravé. Neb platí jedno krásné pravidlo – nic, co není dlouhodobě udržitelné, není pro nás správné. Přeloženo do stravovacího jazyka – jídelníček, který nevydržíme používat dlouhodobě, nám nemůže prospět a nemůže nikdy vést ke zdárnému cíli.

Kdo chce zhubnout, musí jíst!

Opravdu jsem věřila, že spolu s devadesátými léty čas odvál i naivní víru v potravinové doplňky, instantní produkty, v omezování, zkrátka v diety … Vlastně jsem myslela, že už se to ani neprodává, že už by to dneska snad ani nikdo nekupoval.
Předpokládala jsem totiž, že každého, kdo se v poslední době jen trochu ochomýtnul kolem stravy a hubnutí, tak toho nemohla minout již několik let trvající vlna výživové osvěty.

Vždyť už více než před deseti leti začala v hlavním vysílacím čase na Primě Kateřina Cajthamlová propagovat to, že kdo chce zhubnout, tak musí začít jíst.
Vždyť se všude tolik mluví o smysluplném stravování, o návratu k přirozeným a kvalitním potravinám.
Vždyť dnes na každém rohu, z televize, z knih, z internetu, z webů, z blogů na nás vyskakuje tolik důležitých a pravdivých informací.
Vždyť je všude tolik překrásných kuchařských knih, farmářských trhů, biobedýnek, článků, seminářů, webinářů.
Jak může někdo i přes nápor toho všeho ustrnout v přesvědčení, že mu váhu spasí dieta? Vždyť už jen to samotné slovo – dieta – zní tak strašně zastarale, tak nemoderně! C’est passe …

Sedm proteinových placek za čtyři stovky. To je tedy terno!

Skutečně mi zůstává rozum stát, jak může ještě dnes někdo věřit tomu, že mu postavu zachrání to, že si za bezmála čtyři stovky koupí sedm kusů proteinových placek? Nezarazí vás ta cena? Nepřijde vám, že je na tom něco špatně? Vždyt cena obdobných placek, které koupíte běžně v supermarketu, nehonosící se hubnoucím účinkem, ale mající velmi podobnou výrobní hodnotu, je kolem 70,- korun? Myslíte, že tento rozdíl, oněch 315,- korun, je snad cena za ty zázračné proteiny?
Nebo jiný dietní produkt – smoothie nápoj. Přesněji řečeno – banánové smoothie v prášku, obsah 27 gramů v jednom sáčku za cenu 55,- korun. Jak člověka, který tohle kupuje, nemůže nenapadnout, že by nějaká namletá chemie mohla být lepší než koktejl ze skutečných banánů!? (O ceně banánů – cca 32,- korun za kilo ani nemluvě!)

Ptala jsem se – proč držíte dietu?
A víte, co mi bylo odpovězeno? Že prý ty současné diety jsou lepší, vědečtější, zdravější či účinnější než ty z let minulých. Nevěřila jsem svým uším.
Odpovídám: „Ano – v jednom jsou lepší. V marketingu!“

Dnešní diety jsou, stejně jako vše ostatní (počínaje léky, pokračujíc přes šperky Pandora až právě k dietám) marketingově rafinovanějí a promyšlenější v tom, jak na zákazníky zaútočit. Sází a ohání se vědou a medicínou. Opírají se o vědecké poznatky, o důkazy, zaštiťují se různými studiemi, účinky a fotografiemi vděčných, štíhlých zákazníků.

Mám averzi na titulní strany dietních webů a eshopů. Vždyť je tak podbízivé a snadné – někoho obléci do bílého pláště, kolem krku mu pověsit stetoskop, aby se tím navodil v lidech pocit, že jde o něco velmi zdravotního a pod lékařským dohledem. „Teda, jestli tohle je skutečná doktorka?“

Důvěra žen je zřejmě nekonečná. Vždyť dnes si může každý napsat, vyfotit a veřejně vyvěsit cokoliv. Proč by všechno, co se někde píše, musela být pravda? Myslíte, že věrohodnost informací a fotografií někdo posuzuje?
Právě takové podbízivé stránky včetně fotek a lákavých textů bych sama dokázala vymrsknout za jedno odpoledne. Požádala bych kamarádku, půjčila někde bílý plášť, do rukou jí dala desky, aby působila odborně a důvěryhodně – jak primářka při vizitě …

Jak si někdo může myslet, že oblafne svoje tělo?

A jsme u jádra problému. Každá hubnoucí teorie a dieta nás staví do pozice, abychom ke svému tělu přistupovali jako k něčemu cizímu. Jako k nepříteli. Vezměte už jen ten samotný slogan, který se všude hojně používá – Boj s nadváhou. Nenapadlo vás někdy, že je to vlastně blbost? Že nelze bojovat se svým tělem? Vždyť naše těla – to jsme přece jen my sami. Tělo jsem já!
A k čemu směřuje každá dieta? Právě jen k oblafnutí svého těla. K podpoření teorie, že tělo je můj nepřítel, kterého musím donucovacími prostředky v podobě proteinových, chemických polévek v prášku dotlačit k tomu, aby začalo více a rychleji spalovat.
Jenže oblafnout svoje tělo je úplně stejné, jako kdybychom chtěli oblafnout sami sebe. Představte si to třeba tak, že budete po sobě chtít, abyste uvěřili tomu, že se nejmenujete Blanka, ale třeba Eva a že nejste žena, ale že jste muž. Dokázala byste to, bez újmy na psychickém zdraví?

Vždyť naše tělo pracuje na základě toho, jakým způsobem žijeme. A jak žijeme, tak podle toho pak vypadáme. Změňme svůj život a změní se naše tělo.
Ale tato cesta rozhodně není vroubená směšně předraženými, chemickými prášky, instantními polévkami a dalšími pofidérními produkty. Opak je pravdou. Každá dieta je spíš než pomoc, jen další překážka tomu, aby naše tělo mohlo v klidu a dobře pracovat.
Teprve až pochopíme, že naše tělo funguje dokonale, že by se třeba jen rádo podle své chuti najedlo a pak v klidu pracovalo tak, jak nejlépe umí. Že by bylo spokojené jen díky tomu, že mu to nebudeme sami komplikovat a ztěžovat. Že ho nebudeme obcházet, mást a nesnášet. Že mu ustavičnými dietami nebudeme házet klacky pod nohy!

My lidé zkrátka děláme blbosti. Držíme diety. Trápíme tělo náročným cvičením. Věříme tomu, že jen dřina a pot mohou přinést výsledky. Neposloucháme svoje chutě. Řídíme se tím, co nám řeknou jiní. Svěřujeme svá rozhodnutí do rukou lidem, kteří o nás nic nevědí.
Kdy už konečně pochopíme, že jen my sami – sebe známe nejlépe. Že naše tělo a mysl jedno jsou.
Neposloucháme svoje vnitřní rytmy a hodiny. Jíme třeba každé tři hodiny jen proto, že to někdo pustil do éteru a vydává za správné. Přestáváme vnímat chutě skutečných potravin, protože jíme prefabrikáty a výrobky potravinářského průmyslu.
Nenávidíme svoje tělo a ještě tuto sebetrýzeň znásobíme tím, že si tu svou nejhorší fotku vyvěsíme na ledničku, abychom zamezili své přirozené životní potřebě – jíst!

Naše tělo vypadá přesně podle toho, jaký způsob života žijeme.

Tělo není nepřítel. Naše tělo vypadá přesně tak, jaký způsob života žijeme. Možná kruté, ale pravdivé. Změnte svůj přístup k životu, k jídlu, k sobě a přestaňte si myslet, že tuhle celostní změnu za vás vyřeší něco předraženého v prášku.

Tento článek nemá za cíl suplovat žádné odborné, výživové pojednání o hubnutí. Od toho byla napsána spousta zajímavých knih (∗). Mým cílem je jen inspirovat k tomu – otevřít oči, přestat skákat na lep finančně nenasytným firmám, které to s námi nemyslí dobře, které nás jen obelhávají. Lepší – a prakticky jediné řešení – je obrátit důvěru ve svoje tělo, kterému by stačilo tak málo – že mu půjdeme trochu naproti, že mu nebudeme překážet a jeho dokonalou harmonii narušovat. V první řadě by to mělo být obratem k normálním potravinám. Jednoduše řečeno – k tomu, co se buď narodilo nebo urodilo. Protože skutečným jídlem je banán, který vyrostl na stromě, nikoliv rozemletý chemický prášek s banánovou příchutí, který vyrobila továrna.

Tělo chce jen normálně pracovat a žít. A k žití potřebuje živiny. Živiny ze skutečných potravin. Bez skutečných živin bude naše tělo živořit. A živořit znamená třeba to, že bude mít zrádné chutě, bude mít tendence se přejídat, bude mít tendence ukládat tuk. A s každou další nevydařenou dietou bude o to poučenější a bázlivější, a proto bude ukládat ještě mnohem víc. Pro případ další nouze!
Vše, co ke své štíhlosti potřebujeme, nám dala příroda. Dokonale chytré a pracovité tělo, metabolismus, nohy, les, cesty, vodu a jídlo, instinkt a chuť.

Ps. Nic smysluplného se nestane přes noc. To jen lstivé a nesmyslné diety vám slibují zázraky na počkání. Ozdravit a naučit tělo znovu dobře fungovat nějakou dobu potrvá. A kdyby náhodou přišlo období krize a smutnění, že se pořád nic neděje, nebo byste dokonce znovu stáli nad propastí návratu k dietám, doporučuji si říct „dlouho jsem své tělo trápila, tak nemůžu chtít nápravu za pár dní“. A třeba se ještě znovu můžete mrknout na tyto dva články, které vaši nespokojenost s figurou trochu uklidní: Není špatných postav nebo O deníku Nymfomanky

(∗) Mně se třeba velmi líbila kniha Nebojte se jídla od Svetlany Bronnikové