Tato věta není výsledkem žádných výzkumů ani vědeckých studií. Tuto větu řekla Miranda v seriálu Sex ve městě. A já se s ní ztotožňuji. Tedy až poslední dobou. Dříve jsem si to nemyslela. Tedy vlastně myslela, ale jen o ostatních ženách. Sebe jsem viděla jinak. Byla jsem přesvědčená, že já jsem jiná, že já tyhle věci nedělám. Byla jsem si jistá, že jsem báječná manželka, kterou je radost mít doma, která je tolerantní, která nevyčítá, nevychovává, nekritizuje, neprudí .. A když už výjimečně něco řekne, tak je to jen proto, že je to pravda. A ta se prostě musí říct!

Odněkud zevnitř se něco ozve …

Jenže po nějaké době jsem Mirandina slova o tom, že se ke svým mužům chováme jak matky, slyšela znovu. Že kritizujeme, poučujeme, vychováváme, opravujeme.

A zřejmě jsem zrovna v tu chvíli neměla na sobě růžové brýle vlastní dokonalosti a mohla uslyšet svůj vnitřní hlas. Hlas, který dobře znám. Hlas, který o sobě dá vědět, když se mě něco, co kolem sebe slyším a vidím, bezprostředně týká.
Odněkud zevnitř se ozve. Zarezonuje podobnost! Nastavené zrcadlo ukáže jasný odraz. Vnitřní hlas zevnitř zavolá a zabuší: „Haló, slyšíš, to se tě týká. Haló, to je o tobě!“

My ženy to asi máme v DNA

Jsem ráda za tyhle pocity, za tyhle vnitřní hlasy. V tomhle případě mě to sice trochu překvapilo – já a poučovat, kritizovat? Ale i přesto jsem začala být ke svému chování pozorná a obezřetná. Poctivě, krůček po krůčku jsem mikroskopicky rozebrala naše všední, manželské dny a bohužel jsem ke svému zděšení objevila mnoho momentů, které jen potvrzují, že jsem vlastně stejná prudička jako ostatní ženy. Moje vysoké mínění o mé manželské dokonalosti se trošku zakymácelo v základech. Uvědomila jsem si, že často říkám třeba takové věty:

• Musíš svítit, když jdeš v noci na záchod? Já chodím potmě, abych tě neprobudila. Musíš být ohleduplnější. Jako já.
• Ty prostě neumíš naskládat nádobí do myčky. Nemůžeš dávat střídavě hluboké a mělké talíře. Koukni, já ti to ukážu.
• Nemůžeš si k tomu kabátu vzít kšiltovku. No, netvař se. Radím ostatním za peníze, co si mají oblékat, tak buď rád, že já tě upozorním zadarmo.
• Nenechávej ty ponožky ležet na zemi. Dej je hned do koše na prádlo. Viděl jsi někdy mě, že by se mi tady něco válelo?
• Nenos ty peníze jen tak po kapsách, ztratíš je.
• Máš flek na kalhotách. Cože? Že já na tobě pořád něco vidím? To snad chceš, abych tě nechala jít s flekem mezi lidi?
• Zapomněl jsi včera vyvézt popelnici. Měla jsem to radši udělat sama.
• Tohle tričko bys už neměl nosit. Vyhoď ho.
• Máš všechno? Nezapomněl jsi náhodou peněženku? Jako minule!
• Ty nikdy nic nenajdeš!

Byla jsem zděšená! Samé musíš, neumíš, nemůžeš, vadí mi … Samé příkazy, usměrňování, kritizování, podceňování a samé dobře míněné rady. My ženy to tak zkrátka děláme. Máme to ve své DNA. Je to naše ženské kolektivní vědomí.

Chtěla bych mít manželku

Nedávno se ke mě dostal populární sloupek z deníku Metro „Manželka“. Zjednodušeně byl o tom, že by autorka chtěla mít manželku, protože pak by jako její manžel nemusela dělat, znát a zařizovat vůbec nic. Byl to článek pravdivý, vtipný, ale velmi smutný.  Byl to přesně ten typ smíchu přes vlastní slzy. Přes hořké, ženské slzy.

Když k našim mužům přistupujeme jako matky ke svým malým, neschopným synům, tak se pak není čemu divit. Je to naše chyba. Když si špatně vykolíkujeme naše rodinné hřiště, když ze sebe uděláme všehoschopnou a dokonalou ženu, tak pak není divu, že tuto roli musíme naplňovat i když, už se nám nechce.

A pak už to není hra, ale boj. Vyrobili jsme si místo schopných mužů malé kluky, kterým na takto špatně rozehraném prostoru jen dáváme rady a drobné, každodenní, ubíjející příkazy. Je to stejné jako se chechtat tomu, že máme celou zahradu zaplevelenou, když jsme si ji předtím průběžně sekačkou nezkrotily.

Už to nebudu dělat. Ať si klidně přijdeme na buben!

Už to nebudu dělat. Už ho nebudu poučovat, opravovat, kritizovat, usměrňovat. Už mu nebudu radit, aby si zapnul bundu, protože je venku zima. Když dokázal vystudovat vysokou školu, tak si přece dokáže tu bundu zapnout sám. A když ne, tak ať nastydne. Ať si klidně ztratí i tu peněženku, která mu čouhá z kapsy, když si dle mých rad neumí počínat jinak. A ať tam má celou výplatu. Ať klidně přijdeme na buben. Ať to poučení přijde z jiné strany než z mých úst!
Už ho nechci vychovávat. Nejsem jeho matka. Jsem jeho manželka. A to není to samé!