Dívala jsem se na film Zahradnictví, ve kterém je velmi půvabná scéna. Štědrý večer uprostřed druhé světové války. Skromný, ale krásný stromeček, večeře, ženy, děti, rodinný přítel – a rozdávání dárků.
A ke mě se v tu chvíli znovu přihlásila myšlenka, kterou jsem před časem uložila do Konceptů: „Myslím, že by se měl každému kupovat jen jeden dárek!“

Lepší než samotný dárek, je nemít dárek a toužit po něm!

Žádný z mých dárků, žádná z věcí, a vlastně i životních situací, se ve skutečnosti málokdy vyrovnala tomu, co jí předcházelo. Toužení po ní! Těšení se na ní! Nedostupnost, jak je dobře známo, dělá totiž věci zajímavější a více žádané!
Toužení je zvláštní stav. Je to takové období podobné počátečnímu stádiu zamilovanosti. Období, kdy ještě nevíte jistě, jestli z toho něco vzejde, jestli vztah bude opětován.
Toužení je jako jaro. Jako těch pár dnů, kdy květy ještě nejsou vidět, ale i přesto už jistě tušíme, že se bohaté pupeny brzy otevřou a vydají ze sebe to nejkrásnější. Krásné časy, kdy je na spadnutí, že to přijde, že to bude úžasné, ale zatím jen ve světě naší fantazie. Období před – to je vzrušení, vášnivé bušení srdce, rozechvělost, sladká bolest v hrudníku, netrpělivost, která se nedá uspěchat, která se nedá urychlit.

Když jsem byla malá, tak jsem toužila po panence Barbie ..

Která ovšem v osmdesátých letech nebyla nikde k sehnání. Ale já ji tak moc chtěla! Onu překrásnou, štíhlou blondýnu v ostře růžové kombinéze ve stylu Jane Fondová cvičí aerobic. Představovala jsem si, jak ji budu držet v ruce, jak jí budu ohýbat ruce, nohy, jak si s ní budu hrát. Už jsem pro ní měla dopředu vybrané jméno (Linda). Plánovala jsem, jak jí vytvořím fiktivní rodinu, jak jí přidělím manžela a děti. Jak jí dám příběh.
Živě jsem viděla doposud prázdné místo na mém nočním stolku, kde bude sedět. Kde bude se mnou, až si půjdu lehnout, až se budu probouzet. Linda a já. Moje hračka, moje přítelkyně, můj talisman a dekorace zároveň.
Spoléhala jsem na vánoce. Z celého srdce jsem doufala, že ji dostanu, že ji objevím pod stromečkem, že v některém z těch balíčků určitě bude. Vidím to, jako by to bylo včera, jak jsem skenovala velikosti, rozměry a cedulky na dárcích, a odhadovala, ve kterém z nich by asi tak mohla být?
A nakonec tam opravdu byla! Moje štěstí bylo naplněno! Splnil se mi můj sen. Malá plastová maličkost s nynolovými vlásky a tolik radosti. Ostatní věci mě už nezajímaly. Barbie byla dárek Number One. Akt těšení byl dokonán. Mise Štědrého večera byla splněna.

Moje teorie jednoho dárku

Moje teorie jednoho dárku totiž vychází z přesvědčení, že když máte v zásobníku jen jedinou střelu, tak musíme secsakra dobře mířit!

Když vidím lidi bloumající po obchodních centrech, zejména pak po obchodech s hračkami (které ve mě mimochodem vzbuzují velkou depku), naložená auta pošťáků, podbízivé reklamy, kterak svým nejbližším a nejdražším darovat zdraví a lásku v podobě předražených produktů jako jsou Wobenzym a Pandora náramky, tak mě opravdu jímá pocit úzkosti. A o to víc to potvrzuje moji teorii jednoho dárku.

Nevím, jak se to celé mohlo takhle zvrtnout? Jak jsme mohli dopustit, že místo dárků pro radost a potěšení, se stala z vánoc mašinérie mobilů, tabletů, počítačů, půjček a úvěrů? Jak jsme mohli dovolit, aby se z pocitu pohody a štěstí stalo rabování účtů a pořizování darů za tisíce korun?

Je mi líto ztraceného pocitu radosti z maličkosti.
Je mi líto ztraceného pocitu těšení se.
Je mi líto ztraceného pocitu vděčnosti.
Je mi líto, že se děti dnes nemusí na nic těšit, protože jejich přání jsou splněna ještě dříve, než po něčem vůbec začnou toužit.
Je mi líto věcí, které zůstávají pod stromečkem jen napůl rozbalené …
Je mi líto věcí, které téměř nepovšimnuté leží v koutě, protože je nutné rozbalit další a další dárky.
Je mi líto rychlosti, kterou náš život nabral.

Takže dříve než nastane onen slavný večer, tak si dám velkou práci s tím, promyslet jednu jedinou věc, která by udělala tomu kterému člověku radost. Chci se totiž držet svých pravidel: „Na každého blízkého mít jen jednu šanci.“ Jedna šance totiž velmi přesně synchronizuje s naším životem. Také na něj máme jen jeden pokus a hned se jede naostro. Bez generálky a přípravy.
Jedním dárkem totiž zapojím hlavu, kreativitu, vrátím zpět do hry kvalitu. Přemýšlet o tom, co má člověk rád je totiž víc, než naslepo vystřílet několik drahých nábojů a bláhově doufat, že se snad možná strefíme.