Také jste si všimli toho, že dnes všichni milují teplo? Nebo lépe – teplíčko? (Sorry, ale mám alergii na zdrobněliny. Na všechna ta v dnešní době velmi módní slovíčka …. teplíčko, rajčátka, čajíčky, srdíčka a lidičky.) Teplíčko, jaro a léto! Všichni zkrátka milují sluníčko, a všichni by se zřejmě nejraději odstěhovali na jih do teplých krajin.
Skoro je mi podzimu líto, že ho nikdo nemá rád. A přitom to není chyba syrového října nebo pochmurného listopadu, je to chyba lidí, že v těchto měsících neumí objevit krásu!
Já mám naopak tohle podzimní období velmi ráda. Navzdory zkracujícím se dnům i sychravému počasí. Navzdory tomu, co si o něm myslí ostatní.

Kult teplíčka, úsměvů a pozitivna

Osobně nemám nic proti teplu, jen mi připadá, že to dobrý příklad toho, jak současnost vytěsňuje negativní věci. Dnes se posunul život, jeho aspekty, vlastnosti, nálady a prožitky jen do společensky přijatelné osy od nuly smérem do plusových hodnot. Jako kdyby záporné věci neexistovaly. Dnes je normální být hodný, soucitný, odhleduplný, laskavý, šťastný, pozitivní a usměvavý!

Ale opravdové věci nejsou ničím bez těch negativních. Plusová část osy neexistuje bez té záporné. Čaj s citronem nebude chutnat bez chladného a sychravého počasí, bez hádek není usmiřování, bez horších dnů si neprožijeme ty lepší. Někdy je splín a jindy je radost. Obě polarity patří k životu a obě je třeba si umět prožít.

Nenápadný půvab melancholie

Nemůžeme žít jen své pozitivní já. Součástí naší bytosti je i temnější stín. Stín naší osobnosti, který není hodný a dobrosrdečný, ale který naopak může být smutný, agresivní, sobecký i melancholický. A když ho přehlušíme moderními radami o pozitivním přístupu, o síle úsměvu a bezpodmínečné lásce, tak může být jen otázkou času, kdy a na kterém nejméně vhodném místě náš stín vybublá a jakou erupci způsobí. Náš hluboký stín se neztratí. On se o své místo na slunci přihlásí sám. Nečekaně, depresivně, jak temný mrak, který se přihnal, a nikdo neví odkud!

Někdo se narodil s úsměvem na tváři a jiný ne. Půbav jednoho člověka je v puse od ucha k uchu, a půvab jiného je ve vážném výrazu. Někdo má rád „Sluníčkovou pohodičku“ a někdo „Květy zla“. Holt, je to tak! A pokud jsme spíše Baudelairovského ražení, pak snahou natlačit svou image do usměvavé nálady, ztratíme zásadní a obrovský kus své přirozenosti a autentičnosti.

Podzim je něco jako období pro náročného diváka

Mám ráda mlhu, podzim, období dušiček, dýně, chryzantémy, vůni hlíny, parfémy bez květin, kavárenské stolky zapadané listím i zapálené svíčky na hřbitově. I to k našemu života patří. Mám ráda tuhle všední, obyčejnou, přirozenou melancholii. Ponurost a studený vítr, který žene spadané listí.
Je to taková krása! Ale je jiná. Je to dokonalé období, ale – spíše bych řekla – pro náročného diváka!

A obdobně to cítím i v oblečení. To přece není žádné umění vzít na sebe v létě šaty a jít …! Ale oblékat se na podzim – to je úžasně otevřený prostor kreativitě. Vrstvení, kombinace barev, doplňky, ladit barvu rukavic, šály, kabelky.
Miluji podzim v kavárnách. Přijít zvenku do tepla a postupně odkládat jednotlivé vrsty. Sundat čepici, upravit si vlasy, rozvázat šálu a pěkně vše odložit na věšák. Objednat si něco lahodného, podzimně těžkého, ostřejšího. Třeba svařené víno. Kdy jindy si tohle vychutnat?

Zkusme se někdy ponořit do svých hlubších, temnějších vrstev … a tohle období je k tomu účelu úplně ideální. Užijme si své nálady melancholické!