O víkendu jsem byla na pobytu s jógou, který pravidelně dvakrát ročně pořádám v hotelu v Mariánských Lázních. Když v sobotu ráno docvičíme, nasnídám se a vyrážím do centra města, na lázeňskou kolonádu.
A právě tam jsem ji potkala. Královnu kolonády!

Nebyla to žádná mladice. Byla to dáma zralého věku. Nebyla ani nijak zvlášť hezká a nebyla ani nijak zvlášť štíhlá. Na královnu se pasovala tím, že vyčnívala z davu všech ostatních zástupů žen trousících se po rušné kolonádě. Vypadala jinak. Vypadala žensky a vznešeně. Zvolna kráčela, usrkávajíc léčebný mariánský pramen a zanechávala za sebou neviditelnou, ale přesto zřetelnou éterickou stopu. Jako když tudy prochází skutečná královna a protijdoucí lidé se kolem ní mírně rozestupují.
A v čem že tohle její kouzlo spočívalo? Není to zase až tak složité, jak by se mohlo zdát. Vlastně je to docela prosté a hlavně dostupné. Takovou moc totiž mají dlouhé šaty, dlouhé vlasy a vzpřímené držení těla!

Bylo to krásné, slunečné dopoledne. Kolonáda byla plná. Minula jsem desítky, možná i stovky žen, ale ona byla jediná, která i zdálky jednoznačně vypadala jako žena. Taková, jaká má být.
Je to bohužel velmi smutné, kam až jsme se my současné ženy dopracovaly, když v časech blahobytu a obchodů s nekonečnými možnostmi nakupování, žena, která již zdálky vypadá jako žena, je velkou raritou!
Minula jsem ženy v plátěnkách, v teniskách s hrubou podrážkou, minula jsem ženy ve sportovních sandálech, v tříčtvrťákách s ponožkami, ženy v teplákách, v mikinách, v bundách, v odrbaných džínách, ženy doslova nalité v úzkých kalhotách, kdy nohy a zadek připomínají uzenářské výrobky a hanobí ženské tělo. Potkala jsem ženy různého věku ovšem s něčím společným – s vlasy nakrátko ostříhanými, zničenými, s vlasy podivných barev, nelichotivých střihů a strojkových kreací.

♥

A vůbec – je zajímavé položit si otázku – kolik znáte žen zralého věku, které mají dlouhé vlasy? Já bych je tedy spočítala na prstech jedné ruky. Kdo tohle pravidlo, že se ženy od jistéto věku mají ostříhat nakrátko, stanovil? Odkud se to vzalo? Z jakého důvodu se ženy zbavují síly, sexuality a ženskosti, jež dlouhé vlasy ztělesňují. Je to jakési nepsaně povinné odevzdání, odchod z jeviště, odstřižení se od živoucí minulosti, podrobení se. Tohle ženské zkracování mi trochu připomíná další hromadná a povinná stříhání – chlapců na vojně, či před vstupem do náboženského řádu. Proč zralé ženy nechávají svou sílu válet na zemi u kadeřníka, proč se dobrovolně zříkají role královny?

A to, co dnes ženy na sobě nosí, mi připadá spíše jako parodie. Jako hra na téma: Zkus si schválně obléknout to, co ti nejvíc ublíží! Jako kdyby někdo z naší genové paměti vymazal informaci, že žena byla stvořena a nejvíce ji vždy budou lichotit věci hezké, půvabné a věci, které podporují ženskou linii – třeba právě šaty.

A obzvlášť v dlouhých šatech nelze jinak – než se v nich nosit. V dlouhých šatech není možné se jen tak ploužit ulicí s nahrbenými zády. Dlouhé šaty vám fyzicky propůjčí hned několik centimetrů navíc. V dlouhých šatech nemůžete vypadat jinak než jako dáma, královna, bohyně. Dlouhé šaty zahalí i odhalí, dlouhé šaty zahřejí i ochladí. Nošením dlouhých šatů jako by vám rázem líply na čelo místenku do lepší, vyšší třídy. Dlouhé šaty jsou jistota dobré volby. Dlouhé šaty jsou síla a moc nepřerušené energie.

Ohlédněme se zpět do historie – sto let, pět set let, tisíc let … V žádné jiné dřívější době se tohle dobrovolné odevzdání ženskoti ve prospěch mužské funkčnosti neodehrávalo.

Ženy se vždy snažily být půvabné, žensky oblečené, zkrášlovaly se, zdobily se a zakládaly si na dlouhých vlasech. A je mi to tolik líto, že se nebojím říct, že vzniká nové pohlaví. Poněkud paskvil. Ani žena ani muž. Ženomuž.
Rozhlédněte se po ulicích, přemýšlejte o tom …