„A do parádního pokoje nechoď, ať se tam zbytečně nenadělá!“ říká teta Otíkovi ve filmu Vesničko, má středisková.  
Znáte …?
Kultovní fráze, která se mi velmi líbí.
Fráze, kterou je myšleno, že v domě existuje jistá místnost, která je zařízena a vybavena tím nejlepším. Drahým kobercem, pěkným nábytkem a vyšívanými polštáři. A v sekretáři, za posuvným sklem, jsou vystaveny broušené skleničky různých velikostí, šampusky, napoleonky …, čajový servis s potiskem rokokových postaviček a také jedna kamenná růže, kterou před mnoha lety přivezla babička jako suvenýr, když byla na léčení v Karlových Varech se svým žaludečním vředem.
A všechny jmenované věci mají jedno společné – TO, že se běžně nesmějí používat.

Ideální stav je dokonce ten, když místnost zůstane zavřená, jako depozitář s Turínským plátnem, aby se tam neprášilo, nechodilo, nejlépe ani nedýchalo, aby zde zkrátka zůstalo ideální klima.
Aby byla tato výstavní místnost v netknutém stavu připravena pouze pro případy vzácných a svátečních událostí. Třeba Štědrých dnů a významných rodinných setkání. Například pohřbů …

Já si ale myslím, že pojem parádní pokoj je natolik univerzální, že má takový přesah do ostatních činností našeho života, že bych tento jev pasovala za ustálené slovní spojení, nebo lépe – přímo za syndrom.
Schválně jsem si do vyhledávače zadala slovo syndrom a byla zvědavá, jaké nejčastěji vyhledávané syndromy mi počítač nabídne.

No, a já bych, klidně skromně, na chvost všech možných syndromů, zavedla právě onen nový pojem „syndrom parádního pokoje“.
A zahrnula bych pod něj vše, co lidé vlastní, ale nepoužívají, protože naivně věří, že existují nějaké lepší dny, než ty, které právě prožívají. Je v tom také zahrnut strach o majetek, o předměty. Je to i slepá víra obracející se do budoucnosti. Je to pomýlená představa rozdělující život na dny horší a lepší.

A ještě jedna fotografie. Je na ní velmi hezký a pravdivý citát britského designera Williama Morrise: „Neměj v domě nic než to, o čem víš, že je to užitečné, nebo co považuješ za krásné.“ A je to veliká pravda. Kdybychom sítem této věty postupně propouštěli každou jednotlivou věc, kterou máme doma, tak jsem si jistá, že by to bylo pro každou domácnost velké odlehčení.

Ovšem já bych tento citát trochu poopravila. Přidala bych na konec, za slovo krásné ještě dovětek: „A i to krásné musíš používat. I to krásné ti musí sloužit.“

Protože není lepších a horších dnů. I ty nejslavnostnější mohou, bohužel, dopadnout špatně. A právě naopak – ty běžné – se mohou stát nezapomenutelnými.
Nikdy nemáte jistotu, že tolik očekávaná narozeninová oslava neskončí fiaskem. Nikdy nevíte, jestli se vaše zasloužená letní dovolená neponese v duchu zatažené oblohy a patnácti stupňů na teploměru.
Já si například pamatuji, že když jsem byla dítě, tak jsme se doma o Štědrý den, vždy strašně pohádali. Ta šílená touha po dokonalosti, až urputný boj o rodinné štěstí, ty veliké naděje vkládané do jediného dne, musely zákonitě vytvořit obrovské napětí. A kde je napětí, tam je přetlak – a tedy velká pravděpodobnost, že to skončí bouřkou, že to nakonec praskne!

A tudíž bych všechna nashromážděná očekávání rozpustila a nechala, ať jako jiskřičky z toužebně očekávané vánoční prskavky, rozjasní každý běžný den. Pozor, záměrně neříkám – všední – nýbrž běžný. Protože už samotné slovo všední je velmi devastující. Už dopředu ten den označkuje nálepkou toho, že nebude nijak zajímavý, pouze všední.
Já říkám, že není žádných všedních dnů, protože nikdy nevíte, co na vás čeká za rohem, večer, zítra …
A jako jsou dnes moderní všelijaké otevřené dny – zahrad, kostelů, divadel …, tak bych udělala otevřený den parádních pokojů. Pokojů, myslím nejen těch „obývacích“, ale třeba i šaten. A oblékla si to nejlepší krajkové prádlo, nejslušivější šaty, nalila si vodu do starožitné broušené karafy a udělala si kávu do krásně titěrného hrnečku se zlatými ornamenty. 
Přesně jako to říkal Leonardo di Caprio ve filmu Titanic: „Ať každý den stojí za to!“