Když jsme byly malé, tak jsme se dozvěděly spoustu věcí, které jsme bez pochybností přijaly za své. Věci, o kterých se nediskutuje, věci, které prostě jsou. Třeba, že to zelené pod námi je tráva, a to žluté nad námi je slunce. A že ta polovina lidstva, co vypadá jako táta a co si hraje s auty, se nazývá muž, kluk, chlapec, a ta druhá, co vypadá jako já a máma a hraje si s panenkami, se nazývá žena, holka, dívka.
A jak jsme rostly a stárly, tak jsme se stejnou důvěrou polykaly, jak kapky – někdy sladké, jindy hořké, další informace, které jsme stejně tak přijaly za pravdivé a skutečné.

Třeba, že ženská to má těžký.
Že ženská vydrží víc než člověk.
Že v životě většinou nebudu dělat to, co chci, ale to co musím.
Že život je boj.
A taky, že život je pes (jaký – to už rčení neříká, ale nejspíš asi nějaký zlý a agresivní).
Že pro krásu se musí trpět.
Že když TO vydržely ostatní ženský, tak co bys TO nevydržela ty taky?
A že když TO tak dělají všechny, tak na tom asi něco bude, né?!

A jak roky plynou, tak informací přibývá a přibývá. A vše se děje tak (zákeřně) pozvolna, že si ani nevšimneme, jak je nakonec náš ženský svět podobný koberečku, který je utkaný z velmi bolestivých vláken. Řekla bych, že z mnohem bolestivějších, než kobereček mužský. A často se chůze po něm podobá chůzi malé mořské víly, kterou čarodějnice proměnila v člověka a doslova na každém kroku cítila bolest a cedila krev.

A já jsem se jednoho všedního večera rozhodla tento svůj kobereček trochu vyprášit!

♦

Mám na pravé noze bolestivý vybočený palec, neboli halux valgus, který jsem si vytvořila tím, že jsem dlouhá léta nosila „normální dámskou“ obuv. Takovou, která se všude prodává – úzká a ještě na podpatku. (A to mé podpatky nikdy nebyly příliš vysoké, maximálně pět centimetrů.) Jenže dnes už vím, že vzhledem k důležitosti chodidla, má každý centimetr, který přidáte pod patou, a který uberete na šířce špičky, na naši nohu a celé tělo tragický vliv.

Sedím s manželem u televize a abych trávila čas aktivně, tak rehabilituji se svým chodidlem. Používám různé masážní pomůcky, praktikuji cviky a hmatové techniky. Dělám prostě všechno možné i nemožné, abych se haluxu zbavila. Jenže když náhodou můj zrak padne na chodidlo mého manžela, které má vnitřní hranu dokonalou jak podle pravítka, tak v sobě cítím určitou pachuť příkoří. A říkám mu: „Ty ani nevíš, co máš!“
A on, aniž by vzhlédnul od televize, řekl velkou a krutou pravdu: „Já bych nikdy v životě nechodil v nepohodlných botách!“

♦

A já si v tu chvíli vybavila jeho boty, které na rozdíl od těch mých, byly opravdu všechny pohodlné, ploché a dostatečně široké!
A najednou, jako když škrtneš sirkou, do mně vjel pocit velké nespravedlnosti. Chtělo se mi na něj hystericky vykřiknout:
„A kvůli komu si myslíš, že my ženy tyhle deformující boty nosíme! Kvůli vám chlapům ne, a vy si pak klidně řeknete, že vy sami byste v ničem nepohodlném nechodili!“
Okamžitě jsem si vzpomněla na naše společné akce a výlety, kdy já jsem vedle něj klopýtala s kabelkou a v podpatcích po kamenné dlažbě, abych mu připadala sexy a on si vedle mne pohodlně vykračoval v teniskách a s batůžkem. A večer v hotelu jsem si pak léčila otlaky a puchýře.

Jenže, milé dámy, nás k tomu nikdo nenutí, my tohle všechno děláme dobrovolně! To my samy – jedna od druhé – opisujeme tyhle mýty a působíme si bolesti. Protože si myslíme, že musíme, že to tak prostě je. Že je to normální. Že to tak přece dělají i ostatní ženy. Že se pro krásu musí trpět!
A tehdy večer mě napadlo, že zrovna v tomhle by bylo dobré vzít si z mužského světa příklad. Nedělat to – co se mi nechce – co mi není příjemné!

Občas je dobré položit si otázku:
Podstupoval by tohle muž?

• Chodíme v těsných botách na podpatcích, abychom se zalíbily mužům, kteří sami ze svého pohodlí nesleví.
• Chodíme v nepohodlném oblečení, soukáme se do stahujícího prádla, které má sice velikost L, ale v obchodě na ramínku vypadá jak pro panenky.
• Tlačí nás kostice těsných podprsenek.
• Fouká nám v zimě pod sukně. Co zmůžou proti větru a chladu tenké silonky?
• Utrácíme majlant za kabelky, které se nám odvděčí tím, že nám deformují držení těla.
• Abychom byly společensky přijatelné, tak si více či méně brutálně na svých citlivých místech strháváme chloupky, které tam od přírody rostou v zájmu našeho zdraví.
• Utrácel by váš muž tisíce za kosmetiku? To jen žena uvěřila v lákavé lahvičky a nápisy, ve kterých se neprodává víc než naděje a sliby, kterým nemůže žádná firma dostát.
• Přijaly jsme jako fakt, že si na svůj obličej musíme ráno povinně namalovat jiný obličej.
• Kolik znáte mužů s poruchou příjmu potravy, dietářů, anorektiků a zastánců podivných a módních výživových systémů?
• A když už – tak přidám i toto: Kolik mužů by dobrovolně a pravidelně, preventivně vylézalo na konstrukci gynekologického křesla, roztáhli nohy a nechali si do sebe strkat železa? A nebo brutálně stlačovat jiné citlivé orgány, jen proto, že je doslova na každém rohu velmi drahý diagnostický přístroj, jehož pořízení musí někdo zaplatit?

Nemyslím si totiž, že vše, co vypadá jako lidové a ustálené rčení musí být pravda. Třeba, že se pro krásu musí trpět. Ale naopak – že cítit se spokojeně a našlapovat pohodlně, svižně a lehce, se podepíše na našem duševním stavu, vzletném držení těla a vnitřním i vnějším úsměvu. A to vše je víc sexy než jehlové podpatky, které nesou ženu s upjatou a uštvanou tváří.

Neříkejte, že se vám nikdy nestalo to, že zatímco vy jste udělala pro svůj dokonalý vzhled možné i nemožné, najednou jen tak bezmocně přihlížíte tomu, jak váš partner nemůže spustit oči z ženy, která na rozdíl od vás neudělala vůbec nic. Od ženy, která je úplně obyčejná, nenalíčená, v tričku a v džínách …