To dopoledne bylo takové mokré listopadové. Poprchávalo a vítr nečechrával vlhké listí podél chodníků. A to dopoledne jsem také byla hned třikrát po sobě svědkem stěžování si na počasí. Vešla jsem do tří obchodů a vyslechla tři stížnosti.
Poprvé to bylo v drogerii. Paní přede mnou vykládala svůj nákup na pás a přitom si postěžovala pokladní. Ta jí, asi už ze zvyku, souhlasně přitakávala, a já si nebyla jistá, jestli vůbec vnímala, co jí říká.
Podruhé to bylo v malém obchodu s potravinami. Jen co jsem vešla, tak paní za pultem, hned za „Dobrým dnem“ na mě doslova udeřila otázkou, na kterou očekávala jedinou možnou odpověď – potvrzení: „To je dneska hrozně, co?“ Uvědomuji si, že to takhle asi říká každému, kdo vejde. Takže jestli dnes vešlo už minimálně dvacet lidí, tak od doby, kdy obchod otevřela, musí už být dvacetkrát znechucenější. Dvacetkrát za sebou říct – to je venku hrozně, tak to musí být opravdu hrozné!
Jenže já jsem jí na to nic neřekla, pouze: „Dobrý den“. Ostatní jsem ignorovala. (Naučila jsem se to od malých dětí. Ty, když nechtějí, tak taky nikomu neodpovídají.) Tak jsem jí aspoň ušetřila jedno potvrzení toho, jak je ten dnešní den opravdu hroznej. Vlastně jsem jí svým způsobem odlehčila.
A  třetí stížnost na mě vybafla paní hned v obchodu vedle, v zelenině. Vážila mi papriky a stála ode mne jen přes úzký pult, takže jsem byla do pole jejího osobního působení poměrně vtažená. Ta, na rozdíl od prodavačky v potravinách, si už nebrala servítky a rovnou na mě „plivla“ slovy: „To je venku hnusně, co?!“
Myslím, že ani odpověď neočekávala, že pouze chtěla předat svou negativní štafetu. Takže i já jsem šla o stupínek výše. Vedle v potravinách stačilo, že jsem nepotvrdila, ale tady jsem cítila, že bych mohla jít do opozice. A tak jsem zareagovala slovy: „Mně to nevadí. Já mám tohle sychravé počasí ráda.“

Je dobré, a mně to vlastně i baví, občas lidem narušit jejich zažitá přesvědčení. Většinou stačí je jen překvapit tím, že s nimi nesouhlasíte. Možná totiž zasejete semínko …  semínko, které na půdě plné zloby a naštvanosti vyklíčí a přinese i jen malou naději na tenounkém stonku, že svět je možná trochu jiný …
Ale tady jsem myslím nezasela. Nebo aspoň ne hned. Paní se na mně totiž podívala, jako bych jí právě oznámila, že jsem přiletěla z Marsu.

♠

Přitáhla jsem si límec víc ke krku a ulicí plnou pospíchajících lidí jsem se vracela k zaparkovanému autu a vlastně jsem měla docela dobrou náladu. Třem lidem jsem nepotvrdila, že je dnešní den hrozný a připadala jsem si tak trochu jako posel dobra.
A není náhoda, že jsem si právě v tom okamžiku vzpomněla na film Manželé a manželky, který jsem kupodivu viděla poprvé až teprve nedávno, a na scénu z něj. Woody Allen chtěl jako příklad uvést nějakou velmi romantickou situaci a právě onou jednou jedinou větou, kterou vyslovil, přesně vystihl princip veškeré romantiky.
Řekl: „Romantika – to je být políbena za deštivého odpoledne v Paříži.“
Vnímáte to? Vnímáte dokonalost této věty?
Romantika a Paříž to jsou téměř dvě synonyma, ale kdyby býval řekl: „Být políbena za slunného odpoledne v Paříži“, tak by to už znělo jako kýč. To už by mohl být slogan vyvedený sytě růžovou barvou na střelnici s papírovými růžemi a přeslazenou cukrovou vatou.
A právě to, že neřekl slunné, nýbrž – deštivé – tak vystihl onen důležitý, vyvažující princip. Princip duality přímo v praxi.
Bez temnějších aspektů by TO, řekněme klidně – i sám život, nebylo ono.
Čím by byl den bez noci?
Čím by bylo světlo bez stínu?
Čím by byla horská dráha bez oněch vzrušujících propadů dolů?

A ještě něco – radovat se, když je venku hezky, to není žádný umění. To dovede každý.