Ke všemu, co přichází z hlavního proudu jsem vždy velmi obezřetná. Nevím, proč zrovna v těchto dnech myslím na film z roku 1997 s Robertem de Nirem a Dustinem Hoffmanem „Vrtěti psem“. Film byl o tom, jak se v televizi uměle vyrobila aféra – válečný konflikt – jen proto, aby se odvedla pozornost od sexuálního skandálu amerického prezidenta.

Vůbec se nechci rouhat a zpochybňovat vážnost toho, co se teď děje, jen mám v povaze – být obezřetná. Jen hned nechci oddaně a nekriticky věřit všemu, co se nám říká a také nechci propadat davové psychóze.
Když se totiž náhodou ocitnu před televizní obrazovkou, a není to zrovna filmový kanál HBO, tak si připadám trochu jako když vstupuji do nebezpečné široké řeky, která má velmi silný proud – a vy nevíte, co a odkud se na vás valí. Ale jedno je jisté, může vás to strhnout a může vám to pěkně nahnat strach.
Proto raději z mainstreamových řek vystupuji. Tuším totiž, že není v lidské moci – dopídit se pramene, který cestou posílen dotekl dravým proudem až k nám. Proto si raději sednu v klidu na břeh a pozoruji. 

Neliji z písmenek kulky …

A když říkám – v klidu – tak vůbec nepřeháním. Klidu mám teď požehnaně. Nechodí ke mně zákaznice na stylové sebepoznání, přišla jsem o cvičení jógy (přece nebudeme cvičit a dýchat v rouškách) a prodej na e-shopu teď taky poměrně ustrnul. 
Ale nehrotím to a nevymýšlím rychlá náhradní řešení. Netočím videa a nevysílám on-line lekce cvičení. Nepřehodila jsem výrobu jako v pohádce Tři veteráni: „Je válka, tak lijeme místo písmenek kulky.“ Neliji písmenka a přestože mám v zásobě velké množství látek, tak ani nešiji roušky.

Nic proti rouškám, jen si na sebe a lidi v nich nedokážu zvyknout. Opustím-li svůj dům a jdu na náměstí či do blízkého městečka, tak vidím kolem sebe strach. Lidé se zahalenou půlkou obličeje se obloukem míjejí. Na koho jsme se před čtrnácti dny usmívali, od toho se dnes odvracíme, jako bychom byli prašiví.

A vlastně ani nemusím nikam chodit. Od svého stolu v kuchyni vidím na silnici a téměř každý, byť je v autě sám, jede v roušce. Kroutím hlavou … Já když ji na sobě mám, tak se mi po chvíli pod ní dělá mdlo. Nebo když se jdu navečer projít do přírody, kde lze narazit maximálně tak na čistší vzduch, kde lze svým plicím dopřát trochu regenerace, tak ejhle … proti mě v uctivé vzdálenosti cyklista s rouškou …

A tak kromě toho, že nesleduji zprávy, tak i mezi lidi vycházím minimálně. Strach v ulicích a lidé v rouškách na mě působí velmi úzkostně.
Nemohu se zbavit toho dojmu, že jsem se ocitla v jakémsi béčkovém katastrofickém filmu. Že svět ovládla kolektivní psychóza. 

Odpočívám, pálím daňová přiznání …

Ale přesto přezevšechno si troufám říct – že se mi daří velmi dobře. Že si užívám toho – být přímým aktérem této zvláštní, dramatické doby. Vždyť jsme si dosud, na růžovém obláčku nadbytku, vůbec neuvědomovali, jak skvěle se nám žije a naší starostí bylo – vybrat si z dvaceti druhů jogurtu či tu nejlevnější letenku pro příští dovolenou. Teď jsou naše možnosti omezené a tím pádem se nám může žít jednodušeji. Nepojedeme nikam a místo toho můžeme třeba doma začít pěstovat zeleninu, péct chleba. Nebo třeba uklízet  …

Je zkrátka třeba dělat to, co se dělat dá. Já například vyklízím. Pálím staré účetnictví a daňová přiznání, kterých se mi za ta léta podnikání nashromáždilo až nehorázné množství. (Mimochodem – oheň je skvělá očistná a transformační síla!)
A také odpočívám. Nejprve jsem samozřejmě byla rozzlobená a ustrašená z toho, že nebudu mít tržby, ale pak jsem si uvědomila, že od roku 2001, kdy jsem 

začala podnikat, jsem si vlastně pořádně neodpočinula. Že jsem pořád něco dělala, pracovala, vymýšlela strategie, hledala řešení, zakládala prodejní profily, e-shopy, měnila banky, Spořitelnu za Mbank, teď Mbank za Fio, budovala tělocvičnu, každý večer cvičila ….
A teď mám najednou jedinečnou příležitost si opravdu odpočinout. Žádný týden na aktivní dovolené, a stihnout přitom všechny hrady a zámky v okolí, nýbrž pěkně pořádně, vydatně a velkoryse.

Kupuji si potěšení …

A ještě jedna důležitá věc … Myslím, že bychom neměli přestat nakupovat. Tedy samozřejmě nemyslím potraviny a praktické potřeby do domácnosti.
Mám na mysli věci zdánlivě nepotřebné, věci pro radost a potěšení.
Když otevřu prodejní portál Fler.cz, tak v sekci Právě prodáno dnes neuvidíte nic jiného, než roušky.

To, že opatřeními bylo naše podnikání násilně zastaveno, ještě není důvod, abychom ho neudržovali v chodu my sami našimi nákupy. Živnostenská kola by se neměla zastavit. A to je věc, kterou může podpořit každý z nás.
Jakmile bych pod strachem, že mi dojdou peníze, stopla svůj proud nakupování, tak se to celé zastaví, ustrne a nakonec zreziví …

Proto se držím hesla – já nakoupím od někoho a někdo jiný nakoupí ode mne. A tak jsem si i v těchto dnech koupila starožitný čajový servis, šperk či Eau de Cologne. Udržuji tím chod drobného a středního podnikání. Protože právě ten je možná ve hře, i když to tak nevypadá …